O hrdinnosti neplýtvání

Mám pár dní před menstruací, což znamená, že úroveň mojí energie se limitně blíží nule a ukazatel přednasranosti (omlouvám se za slovo, ale já ho prostě miluju - dokonale vystihuje ten pocit, kdy jsem podrážděná a vyletím kvůli každé maličkosti) je naopak v červené zóně blízko maximu. To jen, abyste si nemysleli, že jsem pořád tak uvědomělá a zenově klidná, jak to vypadá v mých příspěvcích. Takže jsem usoudila, že nastal ten pravý čas, pečovat o sebe více než obvykle a dát si dlouhou klidnou záchrannou snídani. Když můžu a o děti je postaráno ve státním zařízení - tedy ne, že bysme je dali do děcáku, ale jsou ve školce.

A jak jsem si tak pochutnávala na francouzském toustu, tak mi to došlo. Ani nevím jak a už jsem tam. V té skupině, jejíž revírem jsou obchody před zavíračkou a cílem je ukořistit záchrannou tašku. Takovou tu, co tam máte 3 kila trochu zvadlého ovoce a zeleniny za 25 korun. Všimli jste si, jak se doba změnila? Před pár lety byli ti, co si kupovali jogurty o polovinu levnější, protože následující den projdou, označovány za socky. Teď jsou hrdiny, kteří pomáhají omezovat plýtvání. Zní to o dost lépe, že? Dovolím si malou odbočku, protože na tom, jak věci nazýváme, hodně záleží. Já vždycky měla vlasy barvy pochcané slámy (jak se u nás na Moravě říká). V létě do blond, v zimě spíše do hněda. Až jsem jednou přišla ke kadeřnici, ta se na mě podívala a řekla obdivně: "Ty máš vlasy jak vyšisovaný surfař. Ostatní si dělají melíry a stejně toho nedosáhnou a ty to máš přirozeně." A tehdy mi to došlo. Nejde o to, jak to vypadá, ale jak to pojmenujeme. Vlasy mi mezitím ztmavly, takže je pyšně nazývám medové, protože to zní přece o moc lépe, než světle hnědá.

Ale vraťme se k záchranným taškám. Samozřejmě ta cena je super příjemný bonus, ale nejúžasnější je to překvapení a kreativita. Už několik let od jara do podzimu odebírám od našeho místního skvělého ekozemědělce bedýnky. A víte, co na nich miluju nejvíc? To překvapení, co tam bude. Takové o hodně zdravější kinder surprise, z které nezůstane pidi hračka, kterou si leda zarazíte do nohy, když se potmě opatrně plížíte z pokoje dětí, které zrovna usnuly. Ale naopak, vznikne z ní spousta dobrot. Já totiž plánuju tak trochu naopak. Normální lidi si vymyslí jídelníček a podle toho nakupují. Já dostanu bedýnku a podle toho plánuju jídla.

Tahle moje snídaně nebyla jen záchranná v tom smyslu, že zachránila mou náladu. Byla poskládaná ze zachráněných potravin - nektarinka a čerstvá máta na čaj z tašky, pečivo z toustového kváskový chleba, který už trochu ztvrdl, ale na tohle jídlo ideálka. A k tomu na stole tulipány zachráněné minulý týden. Normálně si totiž květiny v podstatě nekupuju. Teď určitě každého napadne, že je v hojné míře dostávám. Ale tak to taky není. Kdysi jsem si totiž neprozřetelně přečetla, jak se konvenční kvítka pěstují. Od té doby si je téměř výhradně řežu na zahrádce nebo trhám na louce. I když je na stole ve váze miluju, ten pocit, že přispívám k něčemu takovému, mě od koupě vždycky odradí. Tady vinu vyvážil pocit z toho, že když už jsou utržené, tak ať se aspoň nevyhodí. 

Takže slevařským sockám, ehm, tedy vlastně hrdinům neplýtvání zdar. 

Květa Legátová - Jozova Hanule

Tuto tenoučkou knížku jsem doslova shltla jako jednohubku. Bylo to myslím tak dvou- nebo tříhodinové čtení. Za pár dní po knize Želary, dokud jsem měla jednotlivé postavy ještě v hlavě. Takže jsem se samozřejmě neubránila srovnání. Za mě je povídkový cyklus Želary o dost lepší. Je ucelenější a i když je tam spousta postav, jsou vykresleny celistvě, nečernobíle a z různých pohledů. Všechno v knize do sebe hezky zapadalo. Což se podle mého názoru bohužel nedá říct o tomto počinu Květy Legátové. Abych to ale hned uvedla na pravou míru, kniha se mi líbila. Opravdu moc. Jen bych chtěla více. Více emocí, více lásky, více poetických popisů přírody.

Kniha vypráví příběh mladé lékařky Elišky. Veškerý děj je psán z jejího pohledu. Musí se schovat před gestapem a tak dostane novou identitu i jméno - Hana - a odjede se svým pacientem Jozou do malinké vesničky blízko slovenských hranic. Je jí jasné, že není jiné východisko, než si Jozu vzít za muže a přežít určitý čas, než se situace uklidní. Ze začátku se Hana jen podvoluje osudu, časem ale nachází pravý klid "na samotě u lesa" a do Jozy se hluboce zamiluje. Vzhled ani jednoho z hlavních hrdinů zde není popsán a tak jsem měla celou dobu v hlavě oba herce z filmu Želary. :-)

Květa Legátová - Želary

Tohleto byla opravdová krása. Bohatý květnatý jazyk a krásná přirovnání v mozaice hlubokých lidských příběhů. Moc jsem si čtení užila. A i když je kniha poměrně útlá - má 238 stran - tak působí tak hutně jako kdyby to byla dlouhatánská sága.

Hned na začátek na vysvětlenou - film Želary nebyla natočen podle této knihy (i když střípky tam jsou) ale podle jiné knihy této autorky s názvem Jozova Hanule. 

Kniha Želary je souborem osmi povídek o jednotlivých obyvatelích stejnojmenné vesnice. Okolo některých se vyprávění jen mihne, další rozebere důkladně. Všechny povídky jsou kromě vesnice propojeny i postavami. V každé povídce najdeme jeden střípek, z kterého nakonec poskládáte mozaiku. Ale pozor některé její kousky jsou falešné. To mě na té knize nadchlo asi nejvíce. Jeden charakter vykládaný z pohledu více lidí. Žena, která je v jedné povídce líčena jako lakotná a chtivá již od dětství je v jiné osvětlena jako ta, pro kterou vydělané a naspořené peníze znamenaly vykoupení z děsivého prostředí doma a tolik žádanou svobodu. Jiná, která byla celou knihu nehodnou ženou, se na konci ukázala být obětí. 

O minimalismu a vděčnosti

Onehdy jsem si na bazéně - mimochodem plavání je mojí největší kreativní líhní, ten plynulý pohyb a voda mají nějaký zvláštní efekt, kdy se vynořují skvělé nápady - vzpomněla na moje camino. A krásně se mi vybavil ten úžasný pocit svobody, vděčnosti, síly... Úplně jako kdybych tam byla. Musela jsem se sama sobě smát - tý jo, jednou jsi byla na caminu a budeš z toho žít celý život. A pak mi to došlo. Ty vole, ale o tom to je. Není to tom hromadit zážitky jeden na druhý tak, že si je člověk ani nepamatuje, ale klidně jich mít jen pár, ale mít je pořád v sobě. 

V té poutnické náladě jsem si pročetla svoje zápisky ze svatoolafské cesty a taky shrnutí mého camina. A přesně tam to bylo. Popis toho, kde jsem teď.

V Norsku jsem si uvědomila, že bych měla žít plně svůj život spolu s tím, co mi nabízí. Ne před ním utíkat na pouť. Nejde o to, sbírat velké zážitky, ale vidět velikost v těch malých. Prožívat každodenní zázraky, které jsem do té doby viděla jen na dovolené/pouti/prázdninách nebo jiných výjimečných okamžicích.

Od ledna jsem si začala psát deník vděčnosti. Protože znáte ta buddhistická moudra, že štěstí začíná s vděčností. Nebo psychologické průzkumy, že když se budete soustředit na to dobré, tak budete šťastnější. A na začátku jsem přemýšlela, co tam asi tak budu psát. Každý den to, že jsem vděčná za to, že jsem se ráno já a všichni mojí blízcí probudili zdraví. Protože za co by měl být člověk více vděčný? A víte co, já se snad za ten měsíc ani jednou s vděčností neopakovala. A výše uvedenou věc jsem tam zahrnula snad jen jednou. Ne, že bych za ni nebyla vděčná. Ale každý den je tolik malých radostí, kterých jsem si všimla.

Pamatuji si, jak jsem se jako puberťačka hrozně divila, jaktože nebyla mamka 15 let v kině? Cože? Teď to beru jinak. Já byla v kině naposledy před šesti lety. Jsem poměrně minimalistka. Před pár lety to bylo trochu nedobrovolně, ale teď si to volím cíleně. Když v roce 2020 všechny postihl lockdown, mně se život skoro nezměnil. Měla jsem půlroční dítě, do kina ani divadla jsem stejně nemohla. Do restaurace ani kavárny jsem tenkrát neměla odvahu ho vzít. Takže jsme dál chodily na procházky po vesnici a po lese jako předtím.

A teď už jsou děti větší a já mám volnější ruce, takže můžu klidně chodit do kaváren, kin i divadel. I na koncerty a na dovolené. Ano, dokonce i sama. A stejně to nedělám v takovém množství. Zjistila jsem totiž, že čím víc si užívám, tím méně si to paradoxně užívám. Čím častěji si dávám kafe v kavárně, tím menší zážitek to pro mě je. Takže vědomě omezuju. A když si dám jednou za měsíc kafe a dort nebo jednou za rok jdu na koncert, tak si to užiju se vším všudy. 

Mám to dokonce podložené teorií. Říká se tomu teorie mezního užitku a byla jedna z mých oblíbených na škole. Zjišťuje, o kolik se vám zvýší užitek, když spotřebujete další jednotku. A zcela nepřekvapivě, užitek stále klesá. Když sníte první kostičku čokolády je to velké wow, druhá a třetí a nejspíš i pátá budou taky ještě dobré. Jenže když do sebe člověk naláduje celou tabulku, tak mu spíš bude špatně než aby si to extrémně užíval. Každopádně na konci už z té čokošky nebude takový požitek jako na začátku. Je to blbé, ale je to dokázaný fakt, samozřejmě ceteris paribus (vtip pro ekonomy :-)). 

Ale možná je to všechno blbost... Možná se ze mě jen stala zatuchlá papučářka, která si lže do kapsy a celou touhle líbivou teorií se snaží ospravedlnit svůj nudný život. :-D Tedy ne, že bych na svém bucket listu neměla xy věcí, které chci zažít, a xyz míst, která chci navštívit. A vlastně se moc těším, až si je splním...možná někdy v budoucnu. Ale i tak doufám, že když si je nesplním, svůj život za promarněný považovat nebudu. I když tu polární záři bych fakt jednou chtěla vidět.