Kristin Hannahová - Slavík

Tak tohle byla silná kniha. Krásná, ženská, děsivá i smutná. Četla se sama. Když jsem ji otevřela, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Ale jak pokračovala, tak to bylo horší a horší - jak by taky ne, když válka byla strašná - a já se musím přiznat, že mě čtení bolelo. A nejvíc bolelo to, že to byla pravda. Dočítala jsem ji se slzami v očích a vděčností v srdci. Díky za to, že my už nemusíme.

Kniha začíná svůj děj v srpnu 1939. Autorka nám dopřeje jednu kapitolu, ve které ukáže klidný láskyplný francouzský rodinný život, aby nás za pár stránek dál uvrhla rovnou do běsů války. Žádná velká příprava (ono to bohužel dlouho nebylo ani ve skutečnosti), rovnou německá okupace. Příběh vypráví o dvou sestrách Isabelle a Vianne. Isabelle je mladá, impulzivní a odhodlaná bojovat za svobodnou Francii. Vianne hlavně touží tuto dobu přežít a dlouho si namlouvá, že vlastně žádná válka nebude. Tohle přesvědčení jí bohužel dlouho nevydrží. Obě postavy projdou v průběhu knihy neskutečným vývojem. 

Tahle kniha je o ženách. Muži jsou tu jen doplňkové postavy. O silných ženách, které bojovaly, jak mohly. Aby zachránily svobodnou Francii. Nebo nakrmily svoje děti. Ženy, které před zlem neuhýbaly pohledem. Aneb slovy Vianne:

"Historky vyprávějí muži," říkám. To je nejpravdivější, nejjednodušší odpověď na jeho otázku. "Ženy žijí dál. Pro nás to byla stínová válka. Když skončila, nečekaly nás žádné slavnostní přehlídky, žádné medaile ani zmínky v učebnicích dějepisu. Během války jsme dělaly, co bylo třeba, a když skončila, posbíraly jsme zbytky svých životů a začaly zase od začátku."

I když je autorka Američanka, z celé knihu na mě krásně dýchalo francouzství. Díky oběma ženám, u kterých bylo vidět, že i v té děsivé době dbají o to, jak vypadají. Jak francouzské. Možná i díky několika jednoduchým, ale často se opakujícím francouzským slovům, popisům krajiny a Paříže. Autorka má krásný styl. Používá nevšední slova, což je možná zásluha překladatelky.

Rozhodně je důležité takové knížky psát a ještě důležitější je číst. Neboť "kdo nezná historii, je odsouzen ji opakovat". Děkuji autorce za rozšíření mých dějepisných znalostí, kdy jsem si dohledávala souvislosti. Na závěr upozornění, že kniha (pochopitelně vzhledem ke kontextu, ve kterém se odehrává) obsahuje násilí na ženách i na dětech. Autorka se v tom sice zbytečně nenimrá, ale rozhodně z toho mrazí. Proto doporučuji číst v optimální osobní situaci. A já si teď jdu dát nějakou lehkou vtipnou jednohubku.

P.S.: Po zjištění informace, že obálka je česká, jsem hledala originální a za mě je tedy mnohem mnohem krásnější a výstižnější.