Ladislav Zibura - Všechny cesty vedou do Santiaga

Dlouho jsem se knihám Ladislava Zibury bránila a přesně vím proč. Nevím kde a jak, ale nějak jsem nasbírala přesvědčení, že budou plné vychloubání a hloupého humoru. A taky byl kolem nich podezřele velký humbuk. Přiznávám, že víc jsem se mýlit nemohla. Zjistila jsem to už u jeho první knihy o pouti do Jeruzaléma a mé nadšení pokračovalo i u cesty v Nepálu a Číně. Obě knížky byly napěchované skvělými zážitky, čtivě napsány a provázel je fakt dobrý humor. Jsou tam buď hlášky, u kterých si připadáte opravdu chytře, když je pochopíte (já si tak aspoň připadala) a nebo vtipy na úplně opačné straně škály - tak trapné, že se tomu prostě smát musíte. Nic mezi tím. Cestopis o cestě do Santiaga de Compostela mi však mnohém přišel zralejší a osobnější - trochu méně humoru než v těch předchozích, zato více moudrosti. Ale nebojte, rozhodně to není žádná kniha o duchovní moudrosti a přitažlivých silách vesmíru. 

Camino je moje srdcovka, šla jsem jeho menší polovinu v roce 2013 a opravdu to byl jeden z mých životních zážitků. Na první camino se nezapomíná. Takže tato kniha pro mě měla víc rovin - nejen tu, jaká byla cesta pro autora, ale taky jako malou připomínku mé pouti. A uvědomila jsem si, že i když jdeme všichni po naprosto stejné značené cestě (s více či méně odbočkami), je pro každého úplně jiná. Já ji tenkrát ještě šla s hloupým telefonem, takže cestu a ubytování jsem zkoumala maximálně v tištěném průvodci a skupiny spoluputujících na sociálních sítích (pokud už tehdy byly) šly naprosto mimo mě. Na druhou stranu, jakmile jsem se u knihy dostala k Leónu, otevřela jsem si svůj kredencial, zkoumala razítka a nadšeně vzpomínala "jo, přesně pod tím mostem jsem taky seděla". 

A některé věci jsou na každém caminu - inspirativní spolupoutníci, jejichž příběhy zapadají jako kousky puzzle do mapy toho, co si právě prožíváte a co potřebujete slyšet. Pokud tohle máte rádi, užijete si těchto historek a zážitků v knize spoustu. Já tady měla svůj tradiční problém s mnoha postavami, takže jsem si vůbec nepamatovala kdo, co, kdy a kde s kým. Ale vůbec mi to nevadilo. Cesta je prokládána i historickými a zeměpisnými zajímavostmi, ale přesně v takové míře, aby vás to ještě bavilo. A taky praktickými věcmi, kteří jsme zažili všichni - ubytovny s chrápajícími nocležníky, chabě zásobenými bary, poutnickými večeřemi s vínem i hospitalery mluvicími jen španělsky. Dozvíte se v ní i spoustu užitečných rad ohledně nejvhodnějších bot na putování, jak si objednat ubytování nebo třeba červené víno, i když španělsky vůbec neumíte. Autor nevynechává ani úžasný popis krajiny, díky čemuž jako byste šli cestu s ním. A třešničkou na dortu jsou skvělé ilustrace.

Bavilo mě to moc. Jen si myslím, že by tato kniha, jako možná všechny jeho cestopisy, měly přicházet s varováním. I když sám autor v knize píše, že je určena pro ty, kteří camino nemohou nebo nechtějí jít, myslím, že díky autorovi exponenciální řadou přibydou prochozené pohorky nebo spíš v tomto případě běžecké boty, pokud dáte na jeho radu. Ladislav Zibura umí k cestování/putování skvěle nadchnout a vy po přečtení nejspíš budete chtít taky vyrazit. Nebo si minimálně camino zapíšete na seznam toho, co ještě chcete v životě zažít.