Jste lepší, než si myslíte

Ano, vím, že to zní jako reklamní tah jedné banky (a navíc hrozné klišé), ale nebojte, půjčky tu propagovat nehodlám. Chci něco napsat o sabotérovi, který se roztahuje v hlavě spousty z nás. Je to přesně ten, který nás neustále shazuje, abychom si o sobě náhodou moc nemysleli. Schválně, zkuste se zeptat několika lidí okolo sebe (prosím ale těch, kteří jsou se sebou srovnaní, ne těch, kteří si kritikou druhých zvyšují mínění o sobě samých) a dozvíte se o sobě úžasné věci. Zvíte, že jste mnohem krásnější, chytřejší, schopnější, lepčejší a x dalších -ejší, než si o sobě myslíte. Je to takový náš nešvar, možná zejména té ženské poloviny lidstva, že jsme k sobě mnohem kritičtější a přísnější než naše okolí. Nebo možná se nemusíte ptát jiných lidí, možná stačí jen počkat pár let a zeptat se sebe. Protože já nedávno zjistila úžasnou věc a to, že i tato přesvědčení mají svoji expirační lhůtu. 

U mně jim začíná docházet trvanlivost někdy okolo čtyřicítky. V této době často nastává krize středního věku, ale na tu já nemám čas. Naopak před nedávnem se mi stal malý zázrak, vlastně pro mě to byl dost velký zázrak. Na konci jednoho cvičení jsme dělali uvolňující meditaci. Bylo to okolo Valentýna a tak nám lektorka řekla, abysme si představili pět věcí, které na sobě máme rády. Tak jsem si v duchu poslušně začala vyjmenovávat... A ona k tomu přidala, že nám tam určitě vyběhla i spousta myšlenek na to, co na sobě rády nemáme. A já si řekla - cože? to mě teda vůbec nenapadlo. Tak jsem zkoušela vymyslet, co se mi na sobě vlastně nelíbí. A víte co? Pořád mě nic nenapadalo. Jako samozřejmě, že bych mohla míň křičet na děti, ale snažím se s tím pracovat. Jasně, že bych mohla mít menší zadek, vosí pas a ňadra dmoucí. Ale co se týče těla, je pro mě důležitější funkčnost než vzhled. Radši mám svoje tělo, které zvládne doběhnout autobus a několik hodin tancovat než bych měla dokonale štíhlé tělo, které toto nezvládne.

Zdroj: https://rita-v-photography.medium.com

Nedávno jsem v knížce Bystřejší mozek četla, že podle průzkumů jsou lidé nejšťastnější v mládí do cca 20. roku života, pak je hluboký propad a pak se křivka štěstí vyšvihne zase prudce nahoru okolo padesátky. Podle autora to dává dokonalý smysl, protože někdy okolo třiceti, čtyřiceti let je období starání se o malé děti a zároveň už začínají stárnout rodiče. Ještě chodíte do práce a ve stresu lítáte od jednoho k druhému. Okolo padesátky už máte čas pro sebe a zároveň ještě celkem dost energie. Mně osobně to smysl vůbec nedává. Pro mě bylo mládí vnitřní peklo. To trochu přeháním, ale rozhodně bych se do toho období nechtěla vrátit - bylo plné hledání, jaká mám být a myšlenek, co dělat, abych zapadla, abych byla oblíbená, že jsem vlastně trapná, že musím zhubnout atd. atd. atd. Byla to prostě jedna velká nejistota. Což k mládí prostě patří. Třicítka byla depka. Přišla jsem si stará a slavila jsem ji až o rok později. Trvalo mi rok smířit se s tím, že už je mi třicet. Čtyřicítku jsem naopak neslavila vůbec - byla totiž velká pravděpodobnost, že by se párty musela konat v porodnici.

Jsem si plně vědoma toho, že moje současná spokojenost vysoce koreluje s mou aktuální životní situací. Spousta lidí říká, že nejhezčím obdobím jejich života bylo, když byly jejich děti malé a já se nacházím zrovna v této kapitole. Ale já zároveň pevně věřím, že je to prostě i tím věkem a už se fakt těším na to, co přijde v těch -sátkách. Třeba už dokonce budu zvládat i to důmyslné umění, o kterém píše Mark Manson.