Chvála pomalosti

Před časem jsem vydala příspěvek o mojí lenosti. Pomalost je pro mě takový další level lenosti. Je to totiž přiznaná a úmyslná lenost. A já ji miluju. Zbožňuju dlouhé snídaně, ještě o kus víc, když mi je někdo připraví. Na moji odpolední chvilku s kávou se těším celé dopoledne. Ano, přiznávám, že pomalost je trendem poslední doby - slow living, slow food, slow fashion, slow traveling... Naprosto všechno se dá dělat zvolna. A já tomuto šnečímu lobbingu moc ráda podléhám. Moje nabíječky jsou plné pomalosti - spánek, dlouhé snídaně, čtení, psaní anebo zírání do blba. Už jsem možná stará nebo jsem konečně našla zalíbení ve své introverzi.

Všechny tyto činnosti jsou takové ty příjemné relaxační dospělácké lenošivosti. Naopak s dětmi se dostáváme na naprosto jiný level. Ano, myslím přesně tu pomalost, kdy zběsile houpáte hladové řvoucí dítě v kočárku, zatímco starší dítě musí nutně prozkoumat každý kamínek na cestě. A kdy kilometrová cesta trvá asi hodinu. Tak k tomuhle zenu jsem já ještě nedošla. Ale vzhledem k tomu, že děti jsou skvělí učitelé, jistě mě k němu dovedou.

Ona ta dospělácká pomalost v mateřství dostává dost na frak. Na jednu stranu ti skřítci krásně ukazují, jak si užít každý okamžik. Na druhou stranu. Stejně jak Alenka z říše divů umí před snídaní uvěřit aspoň deseti neuvěřitelnostem, tak každé dítě ještě před snídání najde minimálně deset důvodů pro vyvolání scény. Takže tolik k mým milovaným dlouhým klidným ránům. 

Ale teď vážně. Život s malými dětmi je skvělým zpomalovačem. Hodiny v podstatě nepotřebujete, rodič vstává, když už po něm dítě moc skáče, jí se, kdy je hlad. Večer unavenější jedinci odpadnou při uspávání, ti momentálně odpočatější si ještě zvládnou vyčistit zuby a odpotácet se do vlastní postele. Dokonalý cirkadiánní rytmus. Tohle skvělé plynutí se ale moc nehodí, když musíte něco reálně stihnout. A všichni rodiče světa, tedy alespoň z částí, kde se střídají roční období, mi potvrdí, že reálně něco stihnout v zimě je naprosto nereálné. Protože ranní zimní oblékání je naprostý mor pro každého dospěláka. Pokaždé začínám zhruba o půlhodinu dřív, než je nutné. V těch nejlepších případech je to jenom vysvětlování stokrát dokola proč je nutné obléct si mikinu a teplé kalhoty a bundu a rukavice a čepici atd. V těch horších se snažím obléct batole, které se změnilo na chobotnici v síťovce, zatímco starší si s řevem ze sebe strhává oblečení. A úplně pokaždé to vždycky končí tak, že já zpocená úplně všude táhnu děti za ruku, protože už zase jdeme pozdě. Na každé noze jiná ponožka jsou naštěstí trendem poslední doby a trička naruby už nemám kapacitu řešit. Mým posledním majstrštykem bylo to, že jsem dětem vyměnila oteplováky a všimla si toho až venku, když staršímu sotva pokryly sněhule a mladší si po nich šlapala. 

Člověka vždycky potěší, když v tom není sám, o čemž se přesvědčuju dnes a denně ve školce. Není nad to získávat výchovné zkušenosti pozorováním druhých rodičů, kteří své dítě loví ze skříňky a snaží se ho přesvědčit, aby přestal válet sudy na lavičce a konečně se začal oblékat/svlékat. Schválně jsem se jednou, když jsem zrovna nespěchala, hecla a řekla si, že dítěti dopřeju jeho vlastní tempo. Poté, co uběhlo dvacet minut a můj syn měl převlečenou jednu část oblečení, jsem tuto hloupou myšlenku zavrhla. Tolik tedy k té chválené pomalosti.