Rosteme nebo fix(l)ujeme?

Na téma růstového a fixního myšlení jsem si vzpomněla nedávno, když jsem pozorovala své dítě. Snažilo se dostat někam, kam jsem nechtěla, aby lezl. Stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl, stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl, stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl... Kdybych asi dvacetkrát použila ctrl c a ctrl v, zhruba by to odpovídalo skutečnosti. Až po dvacáté páté jsem rezignovala, vzala dítě a odnesla jej k hračkám. A myslíte, že si dítě řeklo: "Tak desetkrát mě ta velká osoba, která si říká máma, stáhla zpátky, tak se tam asi nedostanu. Prostě to vzdám."? Ani náhodou. Kdyby to bylo na něm, klidně se takhle přetahujeme celé odpoledne.
A já začala přemýšlet o sobě. Kolikrát danou věc zkusím, než konstatuju, že to nejde a jdu od toho? Jestli třikrát, tak to je fakt hodně.
Tohle je taková malá ilustrace rozdílu fixního a růstového myšlení. Aby všichni věděli, o co se konkrétněji jedná, je souhrn jednotlivých tipů myšlení níže.

Zdroj:www.konec-prokrastinace.cz

Podle mě se každé dítě rodí s růstovým nastavením myšlení, protože jinak by se ani nenaučilo chodit. Přes tolik překážek by se s tím fixním nepropracovalo ani k plazení. Potom jsou nám dětem vyprávěny příběhy, kde sice nikdo nikdy draka nepřemohl, přesto to Honza zkusí a uspěje. V pohádkách nevyhrávají ti, kteří sedí doma za pecí a bojí se překážek a výzev, ale právě naopak. Růstové myšlení jak vyšité. Najednou už jsme velcí a dozvídáme se věci jako "tohle nejde" nebo "tohle nezvládneš" nebo "na matiku prostě nemáš buňky". Ale co ten Honza? To bylo přece jenom v pohádce, můj milý. Mám takové podezření, že ten největší zlom je ve škole. Jsme hezky formováni do škatulek typu "poslouchej, moc se neptej a hlavně dělej, co se ti říká". Naše zvídavé výzvy ve směru "chci vědět více" jsou odpinknuty odpovědmi "na to jsi moc malý" nebo "počkej za dva roky, to už bude v osnově". Dělání chyb není prostředkem k naučení se, ale je trestáno pětkou. Tu si ovšem můžete opravit - ne tu chybu, ale tu pětku.
Věřím, že to není myšleno špatně, prostě to rodiče/učitelé/vychovatelé jinak neumí nebo nás jen chtějí ušetřit zbytečného úsilí a zklamání. Některé věci podle současných znalostí fakt nejdou. Ale znáte to. Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se najde nějaký blbec, který to zkusí a dokáže to. Třeba známý čmelák, kterému někdo zjevně někdo zapomněl vysvětlit, že s takovým tělem a takovými křídly prostě NEMŮŽE létat. Nebo Ester Ledecká, která nejspíš neposlouchala, když jí někdo říkal "Jak jako lyže? Ty seš přece dobrá ve snowboardu." Možná jí to nikdo neříkal. Z takových blbců se občas stanou národní hrdinové a velcí vynálezci. A občas "jen" místní inspirativní lidé. Ale ani to není málo, ne?
Přijde mi, že v mé generaci a starší růstovému myšlení moc pšenka nekvete. K tomu se často ještě přidává nízké mínění o vlastních schopnostech nebo naopak arogantní falešně vysoké mínění. Protřepat nemíchat a máme tady skvělý koktejl - chyby (tedy ty vlastní) se rozhodně nepřiznávají. Viz "já chyby nedělám, všechno je to jen kampaň!!"
A dobrá zpráva nakonec. Systém myšlení jde změnit. Chce to nejprve rozhodnutí a potom úsilí, ale jak víme, opakování je matka moudrosti. Podnikání je pro mě skvělý trénink růstového myšlení. Když mi byl poprvé nabídnut poměrně velký a složitý projekt, tak místo mého nadšeného zvolání ve stylu Pipi punčochaté "to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde", se mi lehce podlomila kolena, na čele vyrašil pot a podezřele mi vyschlo v ústech. V rámci psychického otužování jsem výzvu přijala a projektem se poctivě prokousala a zvládla ho. A podruhé a potřetí už to bylo jednodušší. A počtvrté? No, když už jsem to zvládla třikrát, tak to bych to mohla zvládnout i počtvrté. Nejhorší je vždycky ten první krok do neznáma. A nejlepší je ten pocit na konci, ten pocit, že jsem překonala strach a zvládla to.
Takže dnešní výzva: Pojďme si zahrát na čmeláky.
P.S. Fixní a růstové myšlení popsala psycholožka Carol Dweck v knize Nastavení mysli, kterou vydal Jan Melvil Publishing.  
P.P.S. Pokud radši posloucháte, na odkazu najdete i TEDx přednášku autorky. Anebo trochu delší, ale stejně zajímavou přednášku Petra Ludwiga, od kterého jsem si půjčila i obrázek výše.