VBAC - můj porodní příběh druhý

Pro neznalé zkratek - vaginal birth after caesarean - vaginální porod po porodu císařským řezem. Ano, spousta lidí si myslí, že to nejde, ale i po císařském řezu je možné mít přirozený porod, pokud si to žena přeje a nejsou žádné kontraidikace, které by tomu bránily.

Tak jsem byla opět na začátku. Tentokrát moje příprava spočívala v jedné meditaci (ono, když už máte malé dítě, tak zas tolik prostoru nezbývá) a opět jsem měla porodní asistentku - přes to nejel vlak. I když ona byla přesvědčená, že to tentokrát půjde přirozeně ("proč by jako nešlo, prostě to půjde a hotovo"), já měla v hlavě, že to beztak zase skončí jak minule. Když se blížil termín porodu, tak jsem dost znervózněla, protože otevírání opět veškeré žádné. Tentokrát byl naštěstí přístup doktorů o hodně citlivější a v podstatě mě nechávali být. Přirozenému porodu nic nebránilo, ale ve vzduchu visela možnost vyvolání porodu. Což taky nebyla úplně alternativa, kterou bych si úplně přála. A já si uvědomila, že mám potřebu všechno kontrolovat. A jestli něco fakt kontrolovat nejde, tak je to porod. Takže jsem se rozhodla, že udělám maximum pro to, abych rodila přirozeně, ale nebudu na tom lpět, jako by to byla jediná možná cesta. Tak jsem to vědomě pustila, řekla si, ať se děje vůle Něčí a poprosila jen o zdraví pro mě a pro miminko. 

Čas plynul, vypočítaný termín porodu už minul a stále se nic nedělo. Měla jsem nastoupit na vyvolání porodu a poslouchala ty různé příběhy, jak "nastoupila jsem do nemocnice na vyvolání a ono se to rozjelo samo". Jasně, jako věřím, že někomu se to může stát, ale mně teda rozhodně ne. A představte si, vono jo. Když mě můj milý vezl do nemocnice, cítila jsem lehké křeče, ale protože už to bylo mnohokrát předtím, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při prohlídce se mě doktorka zeptala, jestli mám odvahu na přirozený porod, na což jsem odpověděla, že bych to ráda aspoň zkusila. Tak se rozhodlo, že tomu večer zkusí trochu pomoci. No, křeče v břichu postupně sílily, tak jsem tušila, že tohle už asi tak nějak bude ono. V poledne už jsem byla na porodním sále, zavolala mé porodní asistentce a milému, že teda "ono to fakt přišlo samo a já rodím". A v tu chvíli se zavřela do své vlastní bubliny, přestala vnímat všechno okolo a soustředila se jen na své tělo. Což jsem si mohla dovolit díky těm dvěma osobám, které tam byly se mnou. Věděla jsem, že se na oba můžu stoprocentně spolehnout a díky své porodní asistentce jsem se cítila naprosto ve "zdravotním" bezpečí (že když bude hrozit jakékoliv nebezpečí, tak to rozpozná a správně zasáhne) a díky mému muži naprosto v "osobním" bezpečí. Oba věděli, jaký porod si přeju a já měla jistotu, že nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, stopovat délku a četnost kontrakcí ani řešit, co má a nemá být. Takže jsem se mohla soustředit jen na své tělo a na miminko. No, řeknu vám, byl to totální pětihodinový flow plně prožitý v přítomném okamžiku. Moc jsem si přála, aby do mého porodu už v Česku fungovaly porodní domy, což se nepovedlo. I přesto jsem se cítila, jako bych v něm rodila. S mnou vybranou stejně naladěnou porodní asistentkou, lékařskou pomocí na dosah a krásně vybaveným porodním sálem.

A tak jsem se rozhodla, že budu šířit, že porod může být krásný. Vlastně kvůli tomuto jsem sepsala oba tyto moje porodní příběhy, i když je to pro mě hodně intimní sdílení. Když jsem se před porodem bavila s kamarádkou a ona mi říkala, že si to mám užít, tak jsem si trochu klepala na čelo. Jako užít si porod? Vždyť tohle je klasický protimluv. Ale já si ho fakt užila. Vlastně považuji oba dva své porody za krásné. Jako ne, že by to bylo bez bolesti. Po prvním jsem se nemohla měsíc zasmát a druhý - slovy mého milého "už jsem si myslel, že budu muset jít na chirurgii se zlomenými prsty z toho, jak jsi mi mačkala ruku". Ale přesto to bylo nádherné a já si je fakt užila...a hlavně, hlavně díky nim mám dvě nové největší lásky mého života.