VBAC - můj porodní příběh druhý

Pro neznalé zkratek - vaginal birth after caesarean - vaginální porod po porodu císařským řezem. Ano, spousta lidí si myslí, že to nejde, ale i po císařském řezu je možné mít přirozený porod, pokud si to žena přeje a nejsou žádné kontraidikace, které by tomu bránily.

Tak jsem byla opět na začátku. Tentokrát moje příprava spočívala v jedné meditaci (ono, když už máte malé dítě, tak zas tolik prostoru nezbývá) a opět jsem měla porodní asistentku - přes to nejel vlak. I když ona byla přesvědčená, že to tentokrát půjde přirozeně ("proč by jako nešlo, prostě to půjde a hotovo"), já měla v hlavě, že to beztak zase skončí jak minule. Když se blížil termín porodu, tak jsem dost znervózněla, protože otevírání opět veškeré žádné. Tentokrát byl naštěstí přístup doktorů o hodně citlivější a v podstatě mě nechávali být. Přirozenému porodu nic nebránilo, ale ve vzduchu visela možnost vyvolání porodu. Což taky nebyla úplně alternativa, kterou bych si úplně přála. A já si uvědomila, že mám potřebu všechno kontrolovat. A jestli něco fakt kontrolovat nejde, tak je to porod. Takže jsem se rozhodla, že udělám maximum pro to, abych rodila přirozeně, ale nebudu na tom lpět, jako by to byla jediná možná cesta. Tak jsem to vědomě pustila, řekla si, ať se děje vůle Něčí a poprosila jen o zdraví pro mě a pro miminko. 

Čas plynul, vypočítaný termín porodu už minul a stále se nic nedělo. Měla jsem nastoupit na vyvolání porodu a poslouchala ty různé příběhy, jak "nastoupila jsem do nemocnice na vyvolání a ono se to rozjelo samo". Jasně, jako věřím, že někomu se to může stát, ale mně teda rozhodně ne. A představte si, vono jo. Když mě můj milý vezl do nemocnice, cítila jsem lehké křeče, ale protože už to bylo mnohokrát předtím, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při prohlídce se mě doktorka zeptala, jestli mám odvahu na přirozený porod, na což jsem odpověděla, že bych to ráda aspoň zkusila. Tak se rozhodlo, že tomu večer zkusí trochu pomoci. No, křeče v břichu postupně sílily, tak jsem tušila, že tohle už asi tak nějak bude ono. V poledne už jsem byla na porodním sále, zavolala mé porodní asistentce a milému, že teda "ono to fakt přišlo samo a já rodím". A v tu chvíli se zavřela do své vlastní bubliny, přestala vnímat všechno okolo a soustředila se jen na své tělo. Což jsem si mohla dovolit díky těm dvěma osobám, které tam byly se mnou. Věděla jsem, že se na oba můžu stoprocentně spolehnout a díky své porodní asistentce jsem se cítila naprosto ve "zdravotním" bezpečí (že když bude hrozit jakékoliv nebezpečí, tak to rozpozná a správně zasáhne) a díky mému muži naprosto v "osobním" bezpečí. Oba věděli, jaký porod si přeju a já měla jistotu, že nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, stopovat délku a četnost kontrakcí ani řešit, co má a nemá být. Takže jsem se mohla soustředit jen na své tělo a na miminko. No, řeknu vám, byl to totální pětihodinový flow plně prožitý v přítomném okamžiku. Moc jsem si přála, aby do mého porodu už v Česku fungovaly porodní domy, což se nepovedlo. I přesto jsem se cítila, jako bych v něm rodila. S mnou vybranou stejně naladěnou porodní asistentkou, lékařskou pomocí na dosah a krásně vybaveným porodním sálem.

A tak jsem se rozhodla, že budu šířit, že porod může být krásný. Vlastně kvůli tomuto jsem sepsala oba tyto moje porodní příběhy, i když je to pro mě hodně intimní sdílení. Když jsem se před porodem bavila s kamarádkou a ona mi říkala, že si to mám užít, tak jsem si trochu klepala na čelo. Jako užít si porod? Vždyť tohle je klasický protimluv. Ale já si ho fakt užila. Vlastně považuji oba dva své porody za krásné. Jako ne, že by to bylo bez bolesti. Po prvním jsem se nemohla měsíc zasmát a druhý - slovy mého milého "už jsem si myslel, že budu muset jít na chirurgii se zlomenými prsty z toho, jak jsi mi mačkala ruku". Ale přesto to bylo nádherné a já si je fakt užila...a hlavně, hlavně díky nim mám dvě nové největší lásky mého života.

Chvála císařovnám - můj porodní příběh první

Jsem tak trochu přirožena a fandím alternativě, takže na svůj první porod jsem se v tomto směru připravovala poměrně svědomitě. Přečetla jsem knihu o hypnoporodu, dělala si meditace a vizualizace, zajistila si ke mně ladící porodní asistentku, povídala si s miminkem v bříšku o tom, jaký porod bude... A věřila jsem svému tělu. Říkala jsem si, že když bylo schopno pěšky dojít do Santiaga a Trondheimu a ujít několik stovek kilometrů, zvládne i porod. Takže všechno bude v pohodě, jiná alternativa nepřipadá v úvahu.

Když jsem poprvé slyšela o ještě velmi vzdálené možnosti císařského řezu, přivedlo mě to k slzám. Tehdy mi moje gynekoložka řekla něco ve smyslu "vy jste úplně zabetonovaná, to se do termínu nespraví" - tedy přeloženo: zatím to nevypadá, že by se tělo chystalo v blízké době na porod. Přesně to, co a jakým způsobem chce každá žena čtrnáct dní před porodem slyšet. Ano, teď už je to má bývalá gynekoložka. Když jsem se rozbrečela mé porodní asistence do telefonu, uklidnila mě tím, že tato připravenost nic nevypovídá o tom, kdy budu rodit (což opravdu nevypovídá) a a že každý doktor by byl nejradši, kdyby žena rodila dva týdny před termínem. A že máme ještě spoustu času.

Nicméně do porodu se opravdu situace nezměnila, nezměnila se ani po termínu porodu. A vzhledem k tomu, že jsem měla hraniční hodnoty průtoku krve pupečníkem, dostala jsem dva dny k dobru na případné spontánní rozrození pod dohledem v porodnici a potom naplánovaný císařský řez. Úplně si vybavuju, jak mi sestra při příjmu říkala "tak to už se těšíte, že"? A já se na ni naprosto nechápavě (opět se slzami v očích) podívala, že jdu přece na císaře. Tak na co se teda jako mám těšit?

Spontánní rozrození během dvou dnů nepřišlo, naštěstí ale nastalo vnitřní smíření s tímto způsobem porodu. Já měla anestezii spinální, takže jsem byla celou dobu při vědomí a miminko hned viděla a dostala na hruď. A naštěstí úplně všechno bylo v pořádku. 

Jen teda já... 

Druhý den po porodu na mě dolehly výčitky - že moje tělo selhalo, protože nezvládlo porodit přirozeně; že nejsem dost žena, protože co už je vrcholem ženství, když ne přirozený porod; že prostě já nejsem dost dobrá a že jsem to nezvládla. Já jsem naštěstí všechny tyto emoce vyplakala během večerní sprchy hned ten den. A postupem času se dopracovala k vděčnosti za to, že jsem já i miminko v pořádku a že se ani na jednom z nás neprojevují žádné negativní následky. 

Ale vím, že existují ženy, které mají z tohoto způsobu porodu trauma. Protože stejně jako já mají v hlavě nastavené, že spontánní vaginální způsob porodu je ten jediný správný. A upřímně já mám pocit, že tohle je psáno mezi řádky i na různých webech podporujících přirozený porod. Nebo já to tam aspoň vnímala. Že když je to jinak, je to špatně a hlavně je to chyba ženy. Protože na ní musí být něco špatně, když nedokáže zvládnout to, co velká většina žen zvládá celá tisíciletí. Z tohoto nastavení potom nutně plynou pocity selhání. Není to pravda. Císařský řez (a jakýkoliv jiný způsob porodu) je prostě jedna z alternativ. Díky za něj, protože určitě zachránila spoustě žen i miminek život nebo zdraví. Někdy je možná aplikován zbytečně. A možná to tak bylo i v mém případě, ale je zbytečné nad tím dumat, protože v životě člověk nemůže zmáčknout tlačítko backspace a podívat se na jiné alternativy. Prostě to bylo tak, jak to bylo.

Ale hlavně způsob porodu nic nevypovídá o schopnostech ženy. Všechny ženy se snaží dělat to nejlepší, co umí a rozhodně neublížit sobě ani svému dítěti. A lpění na tom jednom způsobu porodu jako jediném správném je cesta do pekel.

Monika Kindlová, Martina Boledovičová - Tradinář

 

I když jsem doteď recenzovala jen beletrii, s Tradinářem udělám výjimku, protože stojí za to s ním seznámit více lidí. Čím jsem starší, tím víc mě baví a zajímají tradice pojící se k jednotlivým známým i méně známým svátkům. Takže do Tradináře jsem se zamilovala na první prohlížení. A listuju si v něm každou chvilku, minimálně na začátku každého měsíce, kdy si pročtu, co nás čeká. Za ten rok toho spoustu zapomenu, takže ji čtu pořád dokola.

Tradinář není žádná odborná publikace, je to opravdu hezká knížka na prohlížení a inspiraci. Tedy samozřejmě základem je popis jednotlivých tradic a významů svátků, těch známých i méně známých, tradičních starých (samozřejmě Velikonoce a Vánoce), ale i novějších svátků (třeba 17. listopad). Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol podle měsíců a u každého jsou vypsány svátky, které k němu náeží. U jednotlivých významných dnů jsou popsány tradice jak křesťanské, tak původní pohanské z předkřesťanské doby. Navíc je kniha doplněna inspirací na vytvoření vlastních rodinných tradic, návody na tvoření, recepty na pečení a vaření jednotlivých jídel, které se k danému období vážou a v neposlední řadě opravdu krásnými fotkami. Skvěle zobrazuje koloběh roku a návaznost jednotlivých oslav na roční období. A protože u této knihy více než kde jinde platí, že obrázek řekne víc než tisíc slov, níže jsou ukázky (po kliknutí se zvětší).

Podle mého názoru má knížka největší využití v rodině s dětmi. Určitě je tam spousta zajímavých informací pro všechny, ale spousta rituálů a tvoření je uzpůsobeno pro děti a pro rodinu. Cílem je ukázat dětem, jaké tradice se váží k jednotlivým svátkům, prožít je spolu s nimi a díky tomu upevnit vztahy v rodině, s přáteli i v celé komunitě. V dnešní době, kdy se spousta tradic obnovuje a lidé se k nim vrací, je tato kniha určitě skvělým průvodcem a inspirací. 

Manuál chování k bříšku na nožičkách

V životě spousty žen nastane jednou období, kdy jí začne růst břicho. A pak zhruba devět měsíců roste a roste a roste a roste... Pokud máte nějakou takovou ve svém okolí, níže najdete manuál, jak s tímto citlivým vysoce výbušným druhem zacházet:

Zdroj: www.boredpanda.com

1. otázky - ze začátku je to ještě poměrně vtipné. Jak všichni koukají na břicho a vy úplně slyšíte ty otázky, které se rojí v hlavě "to jen tak ztloustla nebo je těhotná?", "mám se zeptat nebo radši ne?". No, po pár měsících je to většinou už stejně jasné. A nastanou úplně jiné otázky "vy čekáte dvojčata?" a "takové velké břicho, to už máte za pár, ne? Ne, za tři měsíce". Myslím, že i bez těchto dotazů si spousta žen v očekávání připadá spíš jak "vyvržený vorvaň" než jako "sexy těhulka". A fakt k lepšímu pocitu nepřispívají fotky známých žen typu "i v těhotenství můžete být sexy", kdy je ke stále dokonalému tělu přilepeno neméně dokonalé bříško. Další kategorií jsou nevyžádané rady. Na plození dětí samozřejmě závisí budoucnost lidstva, což těmto ženám budou naprosto cizí lidé na ulici připomínat tím, že vás budou nabádat, abyste se lépe oblékala, obouvala, neuklouzla na náledí a připomínat, co máte a nemáte jíst. I když vlastně na druhou stranu, toto je jen malá přípravka na rady, které naprosto cizí lidé bez ptaní udílejí, až se dítě narodí. 

2. prorokování - o těhotenství se dozvíte asi tohle: první polovinu jen zvracíte, i když vlastně nemůžete nic sníst, druhou polovinu máte obrovské břicho a napuchlé nohy, ruce a vůbec všechno, bolí vás záda a kyčle, takže se skoro nepohnete. No a zlatým hřebem je ten strašný porod. Bolest při porodu je měřítkem všeho. Schválně, kdo z vás už slyšel něco jako - no, bolelo to úplně příšerně, ale proti porodu to byla naprosto pohodička. A tímto to ještě nekončí, až se dítě narodí, tak se už vůbec ale vůbec nevyspíte a navíc... Jako ne, že by to v různých měřítcích nebyla pravda, ale otázka je, jestli je to opravdu nutné ženě, kór prvotěhotné a zmítané hormony a zmatkem,  povídat? Protože ona už početí nijak zpátky nevezme a dítě se holt ven nějak dostat musí, takže proč zbytečně strašit, že. Pokud tedy máte neodbytnou potřebu sdílet své děsivé zážitky, zkuste počkat pár měsíců. Možná se po porodu daná žena k soutěži "kdo měl horší porod" ráda přidá. 

Zdroj: www.boredpanda.com

3. šahání - nevím proč, ale jakmile si břicho ženy začne nárokovat malý človíček, jako by se stalo veřejným majetkem. Nebo je to jen nějaké mně neznámé přísloví typu "když si šáhneš na těhotné břicho, čeká tě sedm let štěstí"? Protože jak jinak vysvětlit, že se k ženám vrhají méně známí i před pár sekundami zcela neznámí lidé a (hlavně!!!) bez zeptání a jakéhokoliv varování jim začnou hladit břicho?

4. nálepky - upozorňuji, že ač předchozí tři body jsou poměrně univerzální, ten poslední možná vadí jen mně. Jedná se o to, že jakmile žena na počůraném papírku objeví dvě čárky, už je oslovována maminko. Jedna věc byla, když mi to poprvé řeklo moje vlastní dítě, to mi skoro vehnalo slzy do očí. Ale úplně jiná věc je, když mi to říká člověk, který by mohl být, když už ne mým dědečkem, tak otcem rozhodně jo. A fakt ne naopak. To je prostě divný. No, možná ještě o trochu horší je to u mladého fešného muže, u kterého po kratším odhadu věku a propočítání zjistíte, že by tím synem fakt klidně mohl být... Jako chápu, že břicho je na nějakou dobu ten zdaleka nejnápadnější znak, který jen tak nejde schovat, ale kvůli tomu přece nepřestávám být i něčím jiným - paní xy, ženou a dále. Druhou kategorií, která mě osobně nahání husí kůži, je oslovení těhulka. Všechny ty -lky mi připomínají mimibazarové tvořilky a snažilky. Brrr. Takže s výrazivem taky radši opatrně.

Ruta Sepetysová - Mlčící fontány

Moje druhá knížka od Ježíška a opět přímá trefa. Moc hezky zpracovaná doba ve Španělsku 50. let za doby vlády generála Franca. Myslím, že tohle téma není zrovna moc časté, aspoň já osobně na tuto dobu v této zemi narazila jen ve filmu Faunův labyrint. Ale určitě, kdybych se snažila, našla bych toho mnohem více.

Děj knihy začíná v roce 1957, v době tuhé diktatury španělského generála Franca. Samotná země už se kvůli ekonomice trochu otevírá turismu, zejména pro bohaté Američany, nicméně pro samotné Španěly a zejména tedy Španělky tam pořád panuje obrovská nesvoboda. A právě v této době se potká syn amerického ropného magnáta fotograf Daniel s dcerou nepřátelů španělského režimu Anou a je z toho láska jako trám. Nemusíte se ale bát přílišné červené knihovny. Já s tímto očekáváním knihu začínala číst, ale naštěstí se nepotvrdila. Ano, jejich vztah je trochu naivní, ale který vztah dvou osmnáctiletých není. Postav je v celém románu více - Španělsko reprezentují Anini příbuzní a Ameriku lidé okolo Daniela. Na jejich osudech, životech a postaveních je moc hezky ilustrována situace na "obou stranách". 

Autorka vzala přípravu velmi poctivě a z knihy je to znát. Na začátky kapitol jsou vloženy úryvky z oficiálních rozhovorů a dokumentů, které skvěle dokreslují situaci ve Španělsku té doby. Jasně, historie a reálií té doby tam mohlo být více, ale nejedná se o učebnici dějepisu. Na konci knihy je rejstřík zdrojů, ze kterých bylo při přípravě knihy čerpáno a sama autorka nabádá ke studiu dalších informací. Což určitě mnoho čtenářů po tomto nalákání udělá.

Kniha je poměrně tlustá, má přes 500 stran, ale velmi rychle ubíhá. Nejen díky tomu, že je napsána čtivě, ale taky kvůli krátkým kapitolám. Jen mně osobně začátek přišel trochu pomalejší, na cca 200 stranách se příběh rozjíždí, ale potom to začne a jde to ráz na ráz. Za mě by klidně tento úvod mohl být zkrácený na polovinu a přidán další děj na konec, kdy se příběh posune o 18 let dopředu do doby po Francově smrti. 

Podtrženo sečteno, rozhodně doporučuji. Jedná se o originální a ne moc často zpracované téma, které je navíc podáno velmi čtivě.

Prokrastinujete? Pořiďte si dítě...

...a nejlépe k tomu ještě podnikejte. I když ani to není úplně nutné.

Vždycky jsem se považovala za totální prokrastinátorku. Můj vnitřní prokrastinář byl tak silný, že mi radši ani nedovolil dočíst do konce knihu Konec prokrastinace, aby se mi ho náhodou nepodařilo zbavit. Předmět Efektivní učení jsem sice dokončila úspěšně, ale do praxe jsem si nic neodnesla. Ale teď jsem zjistila, že prokrastinace byla prostě jen dostatek času. Prostě jsem věděla, že mám čas (téměř) kdykoliv věci dodělat, tak mě nic netlačilo. Koneckonců jsem vždycky všechno nakonec nějak stihla a odevzdala včas. Poprvé jsem si to uvědomila, když se mě kamarádka zeptala, jak se mám a já jí odpověděla, že hrozně nestíhám. Načež se zamyslela a zeptala se mě, jestli opravdu věci nestíhám dělat nebo mám jen ten pocit. A já musela chtěnechtě přiznat, že je to jen ten pocit. Ono je to vlastně celkem cool "nestíhat", člověk vypadá hrozně akčně a důležitě. Já teda bohužel nevypadala jako ten typ člověka, který naprosto v pohodě zvládá miliony věcí a k tomu ještě srší energií na všechny světové strany, ale spíš jako neurotický brouk Kvapník, který "nesnídá, nesvačí, ale stejně nic nestačí".

No a pak jsem se dostala do té zvláštní skupiny "matky na mateřské", kde je úplně jiný level nestíhání. Protože ty si ani nemůžou dojít celý den na záchod. 

A postupně to přišlo i ke mně. Tak nějak nenápadně, asi půl roku po porodu se ve mně něco aktivovalo. Takový malý urputný připomínač. Kde asi udělali lékaři ve zlínské porodnici chybu? Místo všude zmiňovaného mateřského instinktu, který zjevně rozdávají všude jinde (ne, opravdu jsem u dvouměsíčního miminka nepoznala z jakého důvodu pláče), mi do hlavy implementovali tuto novou postavičku. A probíhalo to přesně takhle...dítě usnulo a okamžitě se ozval můj milý připomínač - táákže "vyřídit tenhle email, odeslat toto, připomenout tohle, zavolat tomuhle, vyndat nádobí z myčky, dát prát pračku, potom by to chtělo ještě něco uvařit a šup šup ať to stihneš, páč nevíš minuty ani vteřiny, kdy se dítě probudí". A já hezky kmitala a psala emaily, telefonovala, vyřizovala, připomínala. Protože to přece musím všechno stihnout. Moje někdejší prokrastinace byla v nenávratnu. A pak najednou příliš brzy (to je prostě zákon - dítě se vždy vzbudí příliš brzy) se ozval signál z postýlky, že ratolest je vzhůru a žádá si moji pozornost. A zastihlo mě uprostřed běhu s pocitem, že jsem stejně nic nestihla a ani na ten záchod si sakra nedošla.

Až mě to jednoho krásného dne přestalo bavit a řekla jsem si, že je načase srovnat si priority. Páč v tom být dokonalou matkou, hospodyní, kuchařkou a podnikatelkou v jednom zjevně fatálně selhávám. A navíc to dítě spí fakt míň a míň. Takže jsem si s tím klukem připomínačským vážně promluvila, poslala ho na hoodně dlouhou dovolenou a zařekla se, že to budu dělat úplně jinak. Všechno, co mě ten náš skřítek nechá dělat, přijde na řadu, když je vzhůru a s ním. Takže vařím a uklízím zásadně, když je dítě vzhůru a snažím se ho co nejvíc do všeho zapojit. Dětské domácí práce u nás frčí od útlého věku. Naštěstí moc rád v kuchyni pomáhá (čti: zkouší vysypat co nejvíc surovin z linky zem, než si toho mamka všimne a odstraní to z jeho dosahu). A chvíle, kdy spí, jsou jen pro mě a dělám jen to, co chci. A fakt jsem to i zavedla - prostě jsem si jen udělala kafe, sedla si a čučela ven. Přiznám se, nejdřív to byl tuhý boj. Připomínač se z dovolené vrátil příliš brzy a šel nadšeně do práce. Takže jsem pila odpolední kávu s výčitkami v hlavě, že bych přece měla udělat tohle a tohle. Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí a já si tu klidně piju kafíčko, když mám v kuchyni takový bordel. Ale nakonec jsem jako správná líná matka vyhrála. Je pravda, že po nějaké době už jsem se přesvědčila, že chci i pracovat - jak už bylo výše zmíněno, člověk neví hodiny ani vteřiny - a když vidím, že mám klid, tak tu práci radši udělám než zase stresovat, že nestíhám. Psát žádosti o dotace a jednat s klienty jsem dítě bohužel ještě nenaučila a dělat cokoliv na počítači mě moc nenechá. Ale to taky přijde...