Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

Tato kniha mi dlouho ležela v poličce, než jsem se odhodlala do jejího čtení. Skoro mě odradila její tloušťka a navíc...odehrává se v době války. Přitom, když mě kniha opravdu baví, miluju její tloušťku. U tenkých knih je mi vždycky líto, že příběh končí moc brzy. Naštěstí jsem se do ní nakonec pustila a rozhodně nelituji. Jsou světla, která nevidíme je jedna z těch knih, která by mohla být klidně i delší.

Děj knihy začíná v roce 1944, kdy se blíží bombardování francouzského města Saint-Malo - mimochodem město je moc krásně vymodřeno přímo na obálce, skutečně existuje a opravdu bylo vybombardováno. Obyvatelé města byli varováni a tak je skoro vylidněné. Pouze v jednom starém domě se pod postelí schovává slepá francouzská dívka Marie-Laure a v krytu protiletecké obrany se krčí mladý německý voják Werner. Poté se děj knihy retrospektivně vrací a vypráví příběh dětství obou hrdinů. Marie-Laure vyrůstá v Paříži se svým tatínkem, který jí postaví miniaturní model čtvrti, aby se v něm mohla volně pohybovat. Malý Werner vyrůstá v dětském domově a staví si vlastní rádia. V životě Marie-Laure potom vidíme přesun do opuštěného městečka do domu jejího strýce, u Wernera zase zevnitř poznáme Hitlerjugend a německý nacismus.

Anthony Doerr má krásný dar sugestivního vyprávění. Spolu s Marií-Laure slyšíte klapot hole po pařížských ulicích, cítíte vůni z květinářství či pekařství. S Wernerem se zase touláte šedivým německým hornickým městečkem a sbíráte na skládkách součástky budoucího rádiového přijímače. 

Kapitoly jsou velmi krátké a vyprávění obou hrdinů i v čase se střídá. Kupodivu to pro mě nebylo zmatečné, příběh moc krásně plyne, je čtivý a rozhodně vtáhne do děje. Takže pokud vás tato kniha prozatím minula, což možná nebude moc pravděpodobné, za mě rozhodně doporučuji.