Poutníček a Vánoce na mlýně

Práce na mostě šla všem hezky od ruky a než se nadáli, sněhové vločky s sebou přinesly Vánoce. Poutníček si vzpomněl na své blízké doma a doufal, že jsou v pořádku a už jim dorazil dopis s vánočním přáním, který poslal.

Poutníček všem vyprávěl, jak Vánoce prožívali u nich doma, protože v této oblasti se slavili trochu jinak. Povídal o čtyřtýdenní přípravě na Vánoce. Každý týden doma zapalovali svíčky na adventním věnci a jak postupně ubývalo týdnů do Vánoc, přibývalo zapálených svíček na věnci. Když už hořely všechny čtyři, byly svátky za dveřmi. Vzpomínal, jak se vždycky ráno ještě za tmy s lucernou vydávali na roráty – předvánoční mši v kostele.
„Nikdy se mi nechtělo vstávat, ale měl jsem moc rád to ranní ticho, křupání sněhu pod nohama a shluky světýlek, jak všichni sousedé mířili do kostela,“ vyprávěl.
Oproti tomu ve městečku, kde nyní Poutníček pobýval, bylo předvánoční období jiné. Veškerá sláva se odehrávala na zamrzlé řece. Tam byl také obrovský adventní věnec a na něm čtyři svíčky umístěny v lucernách. Každý týden v sobotu se všichni obyvatelé setkali a po západu slunce postupně zapalovali svíčky. Bylo to vždycky velké a veselé sousedské setkání, s čajem, grogem a horkou čokoládou. Lucerny však musely pořád svítit a tak se u věnce střídaly lidé na hlídky. Obvyklou předvánoční schválností lidí ze sousedních vesnic bylo totiž uhašení adventních světýlek. Pokud se to stalo, byla to nejen potupa pro celou vesnici, která svíčku neuhlídala, ale také hrozilo riziko, že na Vánoce nebudou žádné dárky. Rozsvícené lucerny totiž signalizovaly Ježíškovi až do nebe, že v této oblasti někdo bydlí a že se tu má tedy zastavit pro dopisy, ve kterých najde prosby o dárky.
Konečně nastal sváteční den 24. prosince. Ve vesnicích na obou stranách řeky začínaly oslavy až následujícího dne ráno a tak Poutníček už v předvečer ukázal všem ve mlýně, jak se slaví Vánoce u nich doma.
„A pokud celý den vydržíte nic nejíst, večer uvidíte zlaté prasátko,“ vyprávěl jim o tradici, kterou doma dodržovali.
Zatímco ostatní chystali ozdobu vánočního stromku a dokončovali vánoční přípravy, zavřel se do kuchyně jen s Amálkou a Petrem a započali přípravy na večeři. Vánočku zvládl hravě, udělal ji z těsta na buchty, jen místo rozinek přidal sušené borůvky. Se zapletením mu pomohla Amálka, která měla díky svým dlouhým vlasům s různým motáním a pletením velké zkušenosti. Upéct rybu a uvařit brambory také zvládli všichni společně. Ale s kubou si nedokázal poradit. Což o to, houby a kroupy nějak dohromady povařil, ale nemohl si vzpomenout, co ještě dalšího tam maminka dávala.
„Určitě pepř a sůl,“ radila Amálka.
„Ale stejně, jako doma to zdaleka nechutná,“ řekl Poutníček, poté co ochutnal.
„No jo, od maminky je jídlo vždycky nejlepší,“ zasmála se Amálka.
Potom slavnostně prostřel stůl a před každý talíř dal jablíčko a ořech. Pod jeden talíř dal penízek a tak jeho majiteli zajistil bohatství i do příštího roku. Na stůl položil několik klásků obilí a trochu mouky, aby poděkoval za úrodu a zajistil ji i do příštího roku. Nakonec omotal celý stůl řetězem ze slámy, aby rodina držela celý příští rok pohromadě.
Potom už pouze čekali, až vyjde první hvězdička, aby mohli zasednout ke stolu. Každý si rozkrojil své jablíčko a v jejím středu našli hvězdičku. Vyloupali ořechy a uviděly krásné zdravé plody. Z toho poznali, že další rok bude šťastný a štědrý. A Poutníček začal nosit na stůl. Nejprve houbového kubu, potom pečenou rybu s bramborem a nakonec vánočku.
„Moc děkujeme, Poutníčku. Všechno jídlo bylo moc dobré a nejlepší byla vánočka,“ zhodnotil to pantáta mlynář.
 Když sklidili talíře, našli penízek pod Petrovým talířem.
„Vidíš, peníze se tě budou příští rok držet.“ pověděl mu Poutníček.
Poté doprostřed uklizeného stolu dali do velké mísy vodu a do vyloupaných ořechových skořápek vložili malinké svíčky. Každý pustil svou skořápkovou lodičku a sledoval, kam popluje.
„Podívej, naše jsou pořád u sebe, jenom ta tvoje odplouvá ke kraji,“ ukazovala Markétka Poutníčkovi.
„Ano, a přesně tak to bude v příštím roce. Vy budete pohromadě ve mlýně a já se zase vydám na cestu k moři.“ usmál se Poutníček.

Zdroj:www.youtube.com

Po večeři děti přichystaly seno pod vánoční stromeček, aby se oslík, který přiveze Ježíška s dárky, mohl občerstvit a poté šli všichni spát, ať ho nevyplaší.
Ráno totiž brzo vstávali. Děti nemohly dospat, protože se těšily na dárky a všechny čekalo velké chystání slavnostního oběda. Pod stromkem už ležely dárky, ale rozbaleny mohly být, až byl nachystaný celý oběd. A tak je děti jen z dálky pozorovaly a snažily se odhadnout, který balíček je komu určen a co by v něm mohlo být.
Konečně bylo všechno připraveno, stůl byl prostřen a uprostřed něj stál svícen z chvojí, pod kterým byla schována mince, která měla celý mlýn chránit před chudobou po příští rok. Konečně si všichni mohli rozbalit dárky a podívat se, co jim Ježíšek přinesl. Až se všichni dostatečně potěšili z dárků, přešli ke slavnostnímu stolu. Pantáta mlynář vzal čerstvě upečený bochník chleba a rozlomil jej na šest částí tak, aby každý ochutnal. Poslední kousek dal na prázdný talíř, který byl prostřen navíc pro neočekávaného hosta.
„Děkujeme za krásný rok, bohatou úrodu, díky které jsme měli co jíst a za to, že jsme se tu všichni zdraví sešli,“ pronesl.
A pak už začala vánoční hostina. Z jídla tam bylo od všeho kousek, od polévky, přes plněné pečivo až po hlavní chod, kterým byla nadívaná husa.
„Všechno je to vynikající. Už jsem plný k prasknutí,“ povídá Poutníček.
„Měl sis nechat místo, ještě bude zákusek, s mákem,“ mrkla na něj Markétka.
„Zakusek se vždycky vleze, ten má své speciální místo v žaludku, kam normální jídlo nejde,“ odpověděl jí Poutníček s potutelným úsměvem. „Budou buchty?“
„Nech se překvapit,“ řekla Markétka.
A to už panímáma mlynářová přinesla na stůl žluté roličky s černými skvrnkami. Poutníček se na to podíval, takový zákusek v životě neviděl. Jeden si vzal a zakousl se.
„Takovou dobrotu jsem jaktěživ nejedl. Copak to je?“ zeptal se s plnou pusou.
„Plesňáky,“ odpověděla mu Markétka.
„Cože to je?“ podivil se Poutníček.
„Bramborové placky s povidly sypané mákem. Každý rok se na vánoční slavnosti soutěží, kdo je má nejlepší a máma pravidelně vyhrává,“ hlásila mu Markétka.
A tak, až se všichni dojedli a trochu si popovídali, sbalili pár plesňáků na odpolední soutěž. K tomu přidali několik kousků vánočky a vydali se na odpolední vánoční slavnost, která se odehrávala u řeky. K tomu přibrali otep sena, kaštany a pár jablíček a cestou se stavili v lese, aby se zvířátka měla na Vánoce také dobře.
A co myslíte, kdopak tentokrát vyhrál vánoční soutěž o nejlepší plesňáky? Samozřejmě, že zase panímáma mlynářová.

Štatl vs. Baťovo město

Asi před dvěma lety jsme se přestěhovala do okolí Zlína. Je pravda, že toto město mělo v mé mysli už od začátku výhodnou pozici, protože jsem už od dětství slýchávala, jak je to tam úžasné. I přesto jsem se svého Brna vzdávala jen velmi pozvolna a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přesídlila natrvalo. Tedy přesněji řečeno, než jsem si všimla, že jsem tu vlastně tak nějak pořád a už nemá smysl držet byt v Brně.

Brnoooo

 Ze začátku byl rozdíl celkem značný. Když se mě někdo zeptal, jak je ve Zlíně, tak jsem řekla, že "tam chcíp pes". Oproti Brnu, kde je v létě s jejími plnými zahrádkami a studenty s pivem na stojáka téměř přímořská atmosféra, je centrum Zlína vylidněné. Což mi přijde hrozná škoda. Situace je naprosto jiná v době konání filmového festivalu, kdy ulice doslova obživnou - na jednom rohu výuka tance na ulici, na druhém stánky a na třetím workshopy. A všude kolem lidé v barevných festivalových kloboucích s oranžovým aperolem spritz v ruce. Je pravda, že v létě se život - hlavně o víkendech - posouvá do parků. Je jich tady spousta a téměř všude jsou zátěžové trávníky. Takže je naprosto běžné, že trávníky jsou obleženy lidmi na dekách, kteří si jen tak užívají sluníčka, pikniku nebo nějaké pořádané akce.

Na začátku mě fakt bavilo to postupné vytváření mentální mapy. Mentální mapa je přesně tohle - potřebujete si koupit boty, v duchu si představíte město a jako malinké žárovičky se vám rozsvítí různé obchody a mozková GPS vám mezi nimi najde tu nejlepší cestu. Apropo, za vrchol své znalosti Brna jsem považovala znalost pasáží v centru a různých východů. Jak jeden kamarád prohlásil, je to jako ve filmu Správci osudu - otevřete jedny dveře a jste úplně někde jinde. 

Zlííín, Autor: M. Babušík

Oproti tomu ve Zlíně je jeden podchod s více východy a já prostě pořád nejsem schopna si zapamatovat, kam který východ vede. Tedy kromě cesty k mé oblíbené kavárně, samozřejmě. Takže jak se u mě postupně vytvářela mentální mapa? Obchody s botami a oblečením mě nechávaly chladnou. Zato jsem systematicky poznávala kavárny a třídila podle oblíbenosti.

Pak se tedy přidala samozřejmě knihovna, sauna, plavání a jóga. Takže moje mapa vypadala asi takhle...kavárna (ale tady nemají moc dobré kafe) - prázdné bílé místo - park - prázdné bílé místo - knihovna - prázdné bílé místo - pražírna kávy - veeeelké prázdné bílé místo - a kdesi daleko za ním sauna a za ní, v mé mysli až na úplném konci Zlína, poslední oblíbená kavárna. Postupně se prázdná místa doplňovala a já zjistila, že moje poslední oblíbená kavárna je asi deset minut pěšky od centra. V poslední době se moje mentální mapa díky kočárku posunula ještě o level výš, a to o bezbariérové cesty a znalost, kam který výtah jezdí.

Další kapitolou je cesta autem. No, řekněte sami, ve kterém městě se běžně vyskytují čtyřproudové jednosměrky? A rovnoběžné a kolmé ulice? Pro můj bídný orientační smysl maximální pohroma. To si tak jedu, jako největší frajerka samozřejmě bez GPS. Cíl je 20 m rovně, jenže rovně to nejde. Ok, zabočím doprava a potom doleva a doleva a budu tam...pohoda. Takže zatočím doprava - první zatáčka doleva - jednosměrka se zákazem vjezdu, druhá zatáčka doleva - slepá ulice, třetí zatáčka doleva - ufff, jde to. Tak teď jen další doleva. A další zrada - jsem na špatné straně řeky. Jedu, jedu, jedu...a než konečně najdu most jsem už úplně někde jinde. Potupně zapínám navigaci - "váš cíl je vzdálen 450 m". 

Rovnoběžný Zlín

Myslím, že o mém boji se zlínskými silnicemi dokonale vypovídá následující. Řídí můj milý a já bedlivě sleduju cestu a následuje můj dotaz "tohle je ta druhá nebo už ta třetí rovnoběžná hlavní cesta"? A odpověď: "jaká třetí? Tady jsou jen dvě hlavní cesty." Takže asi tak.

 Vrcholem toho všeho jsou baťovské čtvrtě. Já tyhle červené domečky miluju. Ale to bych spíše vyšla z Minotaurova bludiště než najít něco mezi těmi půldomky, čtvrtdomky a mezidomky. Takže zde bez navigace ani ránu. Jenže na baťovy domky je i navigace krátká. Prý mám odbočit doleva, kouknu doleva a tam metrový minichodníček mezi domky. Hlásí, že jsem v cíli u domu č. 1529. Vystoupím z auta a zrovna mám to obrovské štěstí, že je nejbližší domek označen číslem, číslo 1525. Super, takže o dva baráky dál...jdu dál...číslo 4253. Prosííím?

Ale musím říct, že situace se pomalu obrací. Onehdy jsem se přistihla, že řídím, zpívám dítěti písničku, aby nefňukalo a směr určuje automat v mé hlavě. Oproti tomu v Brně nejsem schopna na České přejít, protože už si nepamatuju, která šalina kam zabočuje a která jede rovně a když někam cestuju, musím si najít trasu na idosu.

Nedávno jsem měla schůzku a daná osoba mi volá, že místo setkání prostě není schopen najít. Tak mu podrobně vysvětluju cestu a když konečně dorazil, první věta zněla: "Ten Zlín, to je fakt hrozné město. Všude stejné červené domky, tady se nedá nic najít." Jojo, to znám.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

Tato kniha mi dlouho ležela v poličce, než jsem se odhodlala do jejího čtení. Skoro mě odradila její tloušťka a navíc...odehrává se v době války. Přitom, když mě kniha opravdu baví, miluju její tloušťku. U tenkých knih je mi vždycky líto, že příběh končí moc brzy. Naštěstí jsem se do ní nakonec pustila a rozhodně nelituji. Jsou světla, která nevidíme je jedna z těch knih, která by mohla být klidně i delší.

Děj knihy začíná v roce 1944, kdy se blíží bombardování francouzského města Saint-Malo - mimochodem město je moc krásně vymodřeno přímo na obálce, skutečně existuje a opravdu bylo vybombardováno. Obyvatelé města byli varováni a tak je skoro vylidněné. Pouze v jednom starém domě se pod postelí schovává slepá francouzská dívka Marie-Laure a v krytu protiletecké obrany se krčí mladý německý voják Werner. Poté se děj knihy retrospektivně vrací a vypráví příběh dětství obou hrdinů. Marie-Laure vyrůstá v Paříži se svým tatínkem, který jí postaví miniaturní model čtvrti, aby se v něm mohla volně pohybovat. Malý Werner vyrůstá v dětském domově a staví si vlastní rádia. V životě Marie-Laure potom vidíme přesun do opuštěného městečka do domu jejího strýce, u Wernera zase zevnitř poznáme Hitlerjugend a německý nacismus.

Anthony Doerr má krásný dar sugestivního vyprávění. Spolu s Marií-Laure slyšíte klapot hole po pařížských ulicích, cítíte vůni z květinářství či pekařství. S Wernerem se zase touláte šedivým německým hornickým městečkem a sbíráte na skládkách součástky budoucího rádiového přijímače. 

Kapitoly jsou velmi krátké a vyprávění obou hrdinů i v čase se střídá. Kupodivu to pro mě nebylo zmatečné, příběh moc krásně plyne, je čtivý a rozhodně vtáhne do děje. Takže pokud vás tato kniha prozatím minula, což možná nebude moc pravděpodobné, za mě rozhodně doporučuji.