Alena Mornštajnová - Tiché roky

Tak tohle je první knížka, do které jsem se vrhla jako do naprosto neznámých vod. Věděla jsem, že vyšla "nová Mornštajnová" a když jsem ji zahlédla v knihovně, tak jsem po ní hned chmátla. Ale neměla jsem ani tušení, o čem je a nečetla ani jednu jedinou recenzi. A musím říct, že to bylo příjemné, pustit se do ní naprosto bez očekávání. Pár (vlastně přesně dvě) knížek už jsem od této autorky četla, znala její styl a tak jsem tak trochu předpokládala, že mě zaujme. A víte co? Doma máme bordel, oběd jsem si donesla v krabičce, ale knížku mám za tři dny přečtenou. :-)

Nedá se nesrovnávat a tak po velmi čtivé Slepé mapě mne trochu zchladila opěvovaná Hana - asi holt zase to očekávání, no - ale Tiché roky se pro mě opět vyšvihly kvalitou nahoru.

V knize se odvíjí dvě dějové linie. Jedna se týká plaché a mlčenlivé Bohdany, která žije se svým chladným otcem a dobrosrdečnou Bělou. Ta druhá vypráví o Svatopluku Žákovi a době dávno před narozením Bohdany. Díky životu Svatopluka se před námi odvíjí život na pozadí dějin ekonomické krize, druhé světové války, ale zejména československého komunismu. I když poměrně brzy pochopíte, že Svatopluk je otcem Bohdany, v jeho příběhu o ní není dlouhou dobu ani zmínka. Víc z děje prozrazovat nechci, abych vás neochudila o postupné objevování.


Kniha je poměrně skoupá na hlavní postavy - ty nejhlavnější jsou vlastně jen dvě - otec - Svatopluk a dcera - Bohdana. Kapitoly jsou psané na přeskáčku z pohledu obou aktérů a tak se před vámi pomalu odvíjí jejich život. O co méně je postav, o to více zbylo místo na poctivé a hluboké vykreslení jejich charakteru, myšlení, strachů, smutků i radostí. To, co mě na knize nejvíce zaujalo, bylo postupné vykreslování psychologie postav. Na začátku je předestřen otec jako chladný protivný muž, který zesměšňuje svou ženu a nedokáže milovat svou dceru. Postupně svůj život a úhel pohledu ukazuje i otec a  přede mou se utvářela skládanka celého jeho života. A já začínala chápat, z jakého důvodu se stal takovým, jakým je nyní. Obecně mě u lidí napadá, co je vede k tomu, jak se chovají a tak nějak už mi došlo, že nic na světě není černobílé, takže toto bylo něco přesně pro mě.

Kniha se čte v podstatě sama. Takovou malou třešničkou na dortu je, že předchozí kapitola končí stejnými slovy, jimiž začíná kapitola následující.

Nakonec mi nedá nezmínit krásně jednoduchou a čistou obálku knihy, ale té už jste si určitě všimli. Poskládaní ptáčci i noty moc hezky souvisí s dějem knihy.