Tvůrčí psaní - příběh první

Můj příběh začíná v ráno, kdy řeky byly ještě plné ryb, louky omamně voněly a život byl blíž než smrt. A končí večer, kdy už všechno bylo potaženo černým suknem. Byl to den, ve kterém jsem se z mladé radostí kypící ženy stala depresivní babičkou.
Bylo mi šestnáct let a zdálo se, že svět patří jen mně. Bylo to deset let od konce velké válce, jejíž hrůzy se ani nestihly pořádně otisknout do mé v té době dětské duše. Ten den jsme viděli okolo naší vesnice projíždět vozy s kočovnými cikány a jejich ženami s cinkajícími náušnicemi a barevnými šátky. Moje budoucnost se zdála jasně nalinkovaná. Měla vést stejnými cestami jako mých sester – vdát se za některého z místních mužů, porodit děti a starat se o hospodářství. Ale já tehdy toužila po dobrodružství. Tak jsem si z domu vzala pár vajíček a hroudu másla a vydala se k maringotkám.

Cikánské ženy prý umí číst budoucnost z dlaně. Mnohokrát jsem slyšela, že je lepší neznat svou budoucnost, ale copak mě tehdy zajímaly nějaké rady starších? Přistoupila jsem k hloučku žen a zeptala se jich, jestli umí přečíst mou budoucnost. Jedna z nich ke mně přistoupila.
„Ukaž dlaň," natáhla ke mně ruku.
Chvíli si ji prohlížela, zatímco já hořela nedočkavostí zjistit, co tam asi vidí.
„Opravdu si jsi jistá, že chceš vědět, co tě čeká?" zeptala se mě.
„Ano, opravdu," přisvědčila jsem.
Žena pustila mou dlaň, chytila obě mé ruce do svých a její černé oči se vpily do mých hnědých. A najednou se mi zatočila hlava. Nejen, že jsem svou budoucnost viděla, já v ní přímo byla.
Prožívala jsem svůj svatební den, kdy jsem se celá vznášela štěstím. Porodila jsem dvě děti a zdálo se mi, že větší lásku už nemůžu cítit. Ale pak se pocity změnily. Prožívala jsem strach a nejistotu, kdy jsem byla nucena nosit na oblečení žlutou hvězdu. Cítila jsem podezřívavé a nenávistné pohledy sousedů, kterým jsem nerozuměla. Mého muže odvezli pryč a já měla co dělat, abych uživila sebe a děti. Zanedlouho si však přišli i pro nás a my spolu s ostatními lidmi se žlutou hvězdou na kabátě nastoupili do vlaku. Po vystoupení ode mě odtrhli mé dvě děti a s nimi i velkou část mého srdce. Myslela jsem si, že s tím malým zbytečkem nemohu přežít. Ale přežila jsem. Přežila jsem i mizení a umírání blízkých lidí okolo mě. Přežila jsem i následný pochod domů. Já ano, ale mé děti ani manžela už jsem nikdy neviděla. Domů se místo člověka vrátil jen robot vykonávající denní rituály – snídaně, oběd, večeře a spánek plný nočních můr. S nikým jsem se nebavila a ani bavit nechtěla. A opět tu byl podezřívavý šepot sousedů, ale mně už to bylo jedno. Byla jsem jen prázdná skořápka, která čekala, až ji smrt vysvobodí.
Cikánka pustila moje ruce a já se zhroutila do trávy a rozplakala se. Emoce mi vířily hlavou a chtělo se mi zvracet. Navenek jsem byla stále stejná mladá žena, ale uvnitř jsem zestárla o několik desítek let a stala se depresivní babičkou. Od té doby měl být můj život pouze ve znamení utrpení, které mě v budoucnu očekává. Můj život zčernal, i když mě doposud nic zlého nepotkalo. Vzhlédla jsem uslzenýma očima k cikánce.
„Je mi to líto," zašeptala. „Někdy je opravdu lepší nevědět, co nás čeká.“