Cesta za svobodou

Cesta za svobodou

 aneb Uctění památky P. Josefa Toufara 

u příležitosti Dne na památku obětem komunistického režimu 

(26./27. června 2018) 

2 ženy, 1 pouť, 29 hodin, 113 km  

Autorka textu: Lenka Pučalíková 

Myšlenka pouti z Prahy do Číhošti vzešla po 17. listopadu 2017, kdy se skupinka poutníků vydala na větší či menší část stejné cesty, a někteří ji dokonce absolvovali celou. Inspirovány jejich příkladem, ale vycházeje z toho, že období kolem letního slunovratu bude pro pouť s ohledem na délku dne a krátkou noc vhodnější (což se ovšem ukázalo jako předpoklad, který jsme během samotné pouti musely zrevidovat), rozhodly jsme se s Evou pro den věnovaný památce obětí komunistického režimu. A symbolika tohoto dne přeměnila myšlenku ve skutečnost.

Během podzimu a zimy jsme chodily, jak čas dovolil, pro nás obě to byla vlastně první zkušenost s chůzí za chladného a někdy až mrazivého počasí. Pouť z Prahy do Číhošti byla jakýmsi vzdáleným světýlkem, které zatím neznatelně, ale vytrvale plápolalo v daleké budoucnosti. Ať už adventní putování na Velehrad (o němž píšu například zde), nebo účast na 21. ročníku Železného poutníka, který vedl naše kroky ze Svatého Kopečku u Olomouce na Svatý Hostýn (a o němž píšu zde), stále nás doprovázela myšlenka na dlouhodobost a závaznost úkolu, který jsme si uložily. Překvapila mě vytrvalost, kterou jsme jeho plnění věnovaly, a zvláště pak lehkost, jakou jsem pociťovala při pouti samotné.

Památník P. Josefa Toufara a Jana Palacha, Legerova 61, Praha
(Foto: Eva Vrbová)

V noci před poutí se mi naštěstí daří usnout poměrně záhy; spánek je tentokrát klidný a posilňující, nicméně ranní světlo vycházejícího slunce, které proniká do pokoje skrz žaluzie, mě nenechá spát déle než do čtvrt na pět, pak je to spíše za trest, a tak se krátce po šesté vyhlemýždím z postele a pustím se do posledních příprav na cestu.

Ranní pocity nejsou úplně příjemné, přepadla mě podivná slabost, hlava se motá (a vydrží jí to nakonec celé dopoledne), ale myšlenka na to, cestu vzdát, nepřijde ani jednou – a to ani v týdnech před cestou ani během cesty – jako by první nápad, k němuž jsme s Evou během zimních a jarních měsíců více či méně vědomě směřovaly, měl být již od počátku beze zbytku naplněn.

Krátce před osmou se scházíme v Legerově, č. p. 61, na místě, kde P. Josef Toufar na následky brutálního mučení 25. února 1950 umírá a kde před nedlouhou dobou vznikl jednoduchý památník věnovaný jemu a Janu Palachovi. Rozsvěcíme svíčky, setrváme v tiché modlitbě a po povinném selfie – na tváři úsměv a v očích odhodlaný výraz – vyrážíme úderem osmé na cestu.

Ó, jak jsem šťastna, že jsem si na trekové hůlky pořídila měkoučké botičky: prvních 15 km procházíme Prahou, z velké části po asfaltu a je to nádhera, neslyšet to všudypřítomné, hlasité ťuk, ťukťuk, ťuk, ťukťuk. Takhle nás v rozjímání a rozhovorech nic neruší. Ani si neuvědomuji (či nepřipouštím?), že před sebou máme 101 km (a to ještě netuším, že se cesta poněkud protáhne).

Jdeme zvesela, s úsměvem na tváři; mluvíme, mluvíme hodně, první polovinu cesty téměř bez ustání. Ale nepůsobí to rušivě. A rozhodně není smyslem hovoru, aby odváděl myšlenky od chůze. Nedovedu zpětně říct, co všechno bylo tématem, stejně jako nedovedu říct, kterými všemi místy jsme procházely; popravdě: zdá se mi to nyní jako sen a nejsem si zcela jistá, že se to opravdu stalo (nebýt památky v podobě velkého puchýře na levé patě, který nyní už skoro týden léčím mořskou solí). Každopádně to byly rozhovory plné pozornosti, laskavosti, hlubokého zaujetí tématem, osobního prožitku, sem tam slz, ale hlavně smíchu...

Osnice: Madona (Foto: Eva Vrbová)

Ano, smích či úsměv a velká radost jsou tím, co se mi při vzpomínce na naši pouť vybaví jako první a nejzřetelněji. Může to být překvapivé – s ohledem na skutečnosti, které se se smrtí P. Toufara pojí (však jsme v tento den vyrazily naprosto vědomě vnímajíce jeho zvláštní symboliku a mimořádný význam v této „tekuté“ době). Na druhou stranu: nese nás podivuhodná síla a vědomí, že naše pouť má hlubší smysl, že nejde o výkon ani o to, jestli dojdeme do cíle a za jakou dobu; naše mysl je otevřená všem možným koncům, a přes to všechno se uvnitř mě rozprostírá zvláštní klid a přesvědčení, že nebude třeba někde v noci na pár hodin ulehnout, že nebude třeba spát pod střechou a rozdělit tak cestu na dvě části, že prostě půjdeme a společně s Evou dojdeme ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti, kde se pokloníme u hrobu P. Toufara a pak se pokorně vrátíme zpátky do našich domovů.

Je to, jako bych věděla, či si snad dokonce byla jista tím, že do Číhošti dojdeme, ani ne tak, že to „zvládneme“, protože slovo „zvládneme“ v sobě nese velkou námahu, ale tak, že Boží milost nás prostě v klidu a v pořádku dovede do cíle naší cesty. Tato myšlenka se mi ovšem zdála příliš troufalá na to, abych ji před někým nahlas prezentovala, můj mozek skeptik a věčný pochybovač se obával podělit se o tuto myšlenku nahlas, aby náhodou nezaplašil její dosah, a tak zůstala nevyslovena až do zpáteční cesty. A mezitím cesta plyne... Větším předělem je vedle první přestávky po 25 km za Čeněticemi a druhé po dalších 18 km u kempu v Poddubí až pozdní večeře v první a poslední otevřené restauraci kousek před Sázavou – docházíme k ní v devět hodin večer poté, co jsme si cestu zacházkou prodloužily o více než 5 km.

V Choceradech u kostela jsme totiž byly natolik oslněny jeho nádherou v měkkém večerním světle na pozadí temných dešťových mračen, z nichž už sem tam jemně zapršelo, že jsme omylem přešly most a začaly stoupat, přičemž stoupání v měkké lesní půdě nám bylo natolik milé, že ani ukazatele, které začaly směřovat na Beroun, nás nezastavily. Navíc u hájenky rostly krásné staré třešně, které byly nejen obsypané nádherně červenými plody, ale také zabalené v olivově zeleném lišejníku, větve stromů vypadaly jako vrásčité ruce staroušků, kteří natahují své dlaně plné třešní a nabízejí je svým vnoučatům... Krátce jsme poseděly u ohniště a za rohem nás na okraji lesa ohromila – světe, div se – mohutná loretánská kaple, impozantní zjev uprostřed lesů, čelní schodiště porostlé měkkým, tmavě zeleným mechem; nevadilo ani, že je zavřená, bylo to krásné místo. A pak dál lesní cestou, až nás zastavilo klesání. Klesání je totiž vždycky signál, že je něco špatně :)

Lesní loreta (Foto: Eva Vrbová)

Po dlouhé době nakoukneme do mapy, abychom zjistily, že jsme téměř u Vráže a že v těchto pozdních podvečerních hodinách není jiné možnosti než návratu stejnou cestou do Chocerad. Na večeři v Sázavě jsme raději zapomněly a vydaly se zpět. S jakou lehkostí a smíchem jsme tuto skutečnost přijaly?!! Jako by se stal zázrak: šlo-li se mi do 46. kilometru poměrně těžce, s přemáháním (a zároveň neodbytným přesvědčením, že druhá polovina cesty bude jen lepší a lehčí), pak od zacházky na Vráž namísto chůze doslova letím. Jako by naopak právě tato zacházka mě i Evu výjimečně povzbudila a probudila, lesem bublají salvy smíchu, pohledem hladíme loretu, trháme pár třešní a za chvíli jsme zase dole u Sázavy a tentokrát míříme již správným směrem k Sázavskému klášteru.

Večerní zastávka v restauraci je vítaná: pořádně se rozpršelo a asi jen tak nepřestane (kolem desáté vyloženě cedí, takže nakonec svůj pobyt pod střechou protáhneme na hodinu a čtvrt, čekáme, až déšť trochu povolí). Kuchyně už nevaří, ale majitelce podniku (A kam že to jdeme? Do Číhošti? A kde že to je, ta Číhošť? Jo, na Vysočině! Tak šťastnou cestu!) se nás zželí a vlastníma rukama nám ohřeje pálivou indickou polévku (je výtečná a opravdu pálivá!), teplo se rozlévá tělem do všech končetin, balzám! Nohy ven z bot a mokrých ponožek, puchýře zatím žádné, je to dobré...

Večerní zastávka v restauraci (Foto: majitelka restaurace)

Po polévce utopenec s chlebem a poctivou krmi zaléváme půllitrem horkého černého čaje s vydatnou dávkou cukru, teplá tekutina působí blahodárně a doslova nás nakopne, takže noc, z níž polovinu hustě proprší, projdeme, či skoro prosvištíme (průměrná noční rychlost je asi 5,5 km!).

Chlapík před restaurací nám nevěří, že prý „to nedáme“ (děkuji za povzbuzení), a přesvědčuje nás, abychom v penzionu přespaly, což je od něj sice milé, ale náš cíl je jasný a my se od něj (zatím) nehodláme odchýlit. Zase nasazujeme pláštěnky, navlékáme mokré ponožky, obouváme mokré boty a razíme do tmy. Muselo cedit opravdu vydatně, místo silnic jezera vody, už je pořádná tma a stále prší, takže dobrovolně volíme asfalt i tam, kde původní trasa byla vyznačena jinudy. V Sázavě se podíváme na osvětlený areál kláštera, zvláštním způsobem se v něm snoubí nahá kamenná gotika chrámové lodi, jíž chybí strop, a vypulírované světlé baroko přiléhající budovy.

První teplejší paprsky slunce (Foto: Eva Vrbová)

Dál tmou a tmou; najednou se zpoza mraků vyhoupne měsíc, je skoro v úplňku, čelovka netřeba, svítí nám na cestu tak vydatně, že v polích vrháme dlouhé stíny. Nádherná podívaná... Vítaným místem pro odpočinek jsou autobusové zastávky – většina z nich je zánovních, s lavičkou, či dokonce malou knihovnou. Za zdí nefouká vítr a ani neprší, na víc než deset patnáct minut se ale nezastavujeme, nohy by ztuhly a do mokrých ponožek se leze zatraceně špatně. Zhruba na 58. kilometru objevuji vydatný puchýř na levé patě, postupně přidávám vrstvy leukoplasti, před 80. kilometrem praská a přichází vytoužená úleva (do té doby je to největší utrpení, když se při pauze „odmlaskne“ a pak se zase musí „přimlasknout“). Každá pouť bolí a tato bolest je jen trapně nedostatečnou připomínkou bolestí, které musel snášet P. Toufar a jiné oběti komunistického režimu.

Je zajímavé pozorovat, jak bolest putuje tělem, jako by i ona absolvovala svou malou pěší pouť – jen je u ní těžké říct, kde začíná a kde končí... Ráno byla v levém předním stehenním svalu, ta tělo ale opustila, odešla; a v noci se objevila bolest způsobená puchýřem, která se přesunula do pravého kolene, pravé holeně, pak zase nahoru do stehna a tak pořád dokola. Průběžně tělu děkuji a chválím jej, že mě nese a dovoluje mi vykonat tuto pouť.

Ranní rosa ve sluneční lázni (Foto: Eva Vrbová)

Už ve tři čtvrtě na tři se na horizontu začíná rozednívat, obloha postupně bledne a objevují se zatím nezřetelné červeno-fialové pásy ranních červánků, v kraji je slyšitelné ticho a pak, jako když střelí, spustí se ranní koncert a s ránem kupodivu přichází zpomalení. Ve tmě jsme se do cesty doslova zakously: tma nerozptyluje, naopak nutí člověka soustředit se na to podstatné, a tak byly naše kroky svižné (a navíc bylo poměrně frišno, takže každá delší pauza s sebou nesla nebezpečí, že prostydneme). Světlo ale odhaluje krajinu, která je po ránu obzvlášť půvabná, a zrak klouže po jejích tvarech a zákoutích, nohy ji hladí, jako by se nemohly nasytit měkkosti půdy, a tělo zpomaluje, protože je už 22 hodin beze spánku.

Určitě v tom ale hraje roli i terén: ze silnice odbočujeme do polí a luk, stoupáme, klesáme a zase stoupáme, brodíme se loužemi a vysokými travami nasáklými vodou, takže v botách to čvachtá a studí, hlavně nezastavovat! Ty trávy! Ověšené kapičkami vody jako šňůrky perlami, blyští se a září ranním sluncem, stříbřitě a zlatavě kanou po stéblech, visí na obilí a ---- kap! – padnou do měkkého travnatého lůžka... Je to nádherná podívaná, člověku se tají dech, jen hledí, ani nedutá, nechce rušit ranní tajemství probouzející se přírody, v níž se ocitá jako poutník, jako návštěvník v neznámém kraji. Jsme tu – ve světě – samy, ale přitom ne osamělé, ba právě naopak: všude kolem nás Stvoření, které se probouzí do nového dne a radostně pulzuje očekáváním věcí příštích...

Odpočinek na vlakové zastávce ve Zbraslavicích (Foto: Eva Vrbová)

Alej, kaplička u cesty, a již stoupáme ke kostelu ve Zbraslavicích. Těšíme se na snídani a teplý čaj, ale bufet má až od osmi a hotel od deseti, až do Číhošti tedy musíme vydržet o studeném a ve studeném; na chvíli se ohřejeme v obchodě na náměstí a zakotvíme na vlakové zastávce, protože jak se vyjasnilo, začalo studeně foukat. Rozchody začínají být bolestivé (není ta čeština krásná – ach, jak dvojznačný dokáže jazyk být...) a opatrně pomalé, ale do kopce se zase brzy zahřejeme.

Ukrajujeme poslední kilometry (alespoň si to myslíme), zastávky jsou četnější, projevuje se vlčí hlad, pár kilometrů před cílem značka opouští silnici a po starých dřevěných sloupech se vine loukou, hustě zarostlou vysokým plevelem, z níž mokro úplně kape, zářez uprostřed dává tušit potok, nedaleko je vidět rybník. Zazní duet: „Ne, už žádné mokré trávy!“ Volíme delší cestu oklikou, z okliky se ovšem stane 6 km navíc a ty už jsou na konci pouti znát, jako by každý z nich měl dvojnásobnou délku. K Číhošti přicházíme od Hlohova, z lesa vejdeme na polní cestu, odkud se nalevo od aleje v dálce vzpíná a bělavě třpytí číhošťský kostelík. Ten pohled se jen tak neokouká, je opravdu skvostný a stane se jedním z těch nezapomenutelných zážitků, na které člověk bude vzpomínat do konce života a který ho pravděpodobně bude lákat k tomu, aby jej zopakoval.

Interiér kostela v Číhošti (Foto: Eva Vrbová)

Před cedulí s nápisem Číhošť se fotíme a pak už nás čeká „jen“ stoupání ke kostelu. Nad bělostnou stavbou s doškovou střechou se honí šedivé mraky, ale nakonec je slunce udolá a my se koupeme ve sluneční lázni. Stařičká paní s dlouhými bílými vlasy na nás volá, ať se jdeme podívat dovnitř, že je otevřeno; trochu bázlivě vstupuji do zahrádky, po pravé straně skulptura znázorňující P. Toufara s nápisem Ecce Homo od akademického sochaře Romana Podrázského, kterou tu při osazení v roce 1990 žehnal opat premonstrátského kláštera v Želivi Vít Tajovský spolu s královéhradeckým biskupem Karlem Otčenáškem. Kostelík skromný, jednoduchý, kůr nízko posazený, takže částečně zakrývá pohled na hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie, před ním kytice u hrobu P. Toufara, jehož ostatky sem byly přeneseny v roce 2015.

Modlitba, ztišení, poděkování. Jsem tak ráda, že tu mohu být. Jsem tolik vděčná, že tu mohu být s Evou. Jsem tolik vděčná, že jsem tuto pouť vykonala právě s ní. Vlastně si ani nedovedu představit, že bych ji (u)šla s někým jiným. Je to pro mě velmi vzácné přátelství, které se tu od léta 2014 rozvíjí... S každým dnem (a zvláště pak v posledních měsících, týdnech a dnech) si uvědomuji, jakým darem pro mě toto přátelství je. Učí mě laskavosti, sebe-přijetí, ne-hodnocení, poskytuje mi oporu a doprovází mě na mých cestách životem. Děkuji. Děkuji Evě za to, že je. Děkuji Bohu za to, že jsme se na našich cestách potkaly. Děkuji všem, kteří nás podporovali myšlenkou a modlitbou.

V cíli pouti - před kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti
(Foto: Eva Vrbová)

Cítím se pozoruhodně čerstvá. Jsem překvapená, jak hladce to/se šlo. Stále to nemohu pochopit a mám trochu pocit, jako by to byl sen. Na fotce před číhošťským kostelem se zeširoka směju, mám sice kolem očí vrásky, ale vypadám šťastně. A to taky jsem. Doslova se vznáším na vlně štěstí. I zpáteční cesta proběhne v bdělém stavu a do postele nakonec uléhám po 40 hodinách beze spánku, díky Bohu za tento požehnaný den!

Další bariéra mysli padla. Člověk s pomocí Boží dokáže velké věci. Byla to silná pouť...

A proto: Žijme, jako bychom už dnes zemřít měli!