Martina Mia Svobodová - Indigové pohádky

Zdroj: www.indigovepohadky.cz

Někdy se tak stane, že k vám přijdou krásná překvapení v kouzelném čase. Jako ke mně Indigové pohádky. Balíček s knihou to stihl pár dní před Vánoci, takže to byl takový první předčasný dárek pod stromeček. Po rozbalení mi vyrazil dech. Obálka knihy je totiž bez nadsázky nádherná. Modrá se od barvy jasné oblohy až po barvy moře a v devíti kytičkách je devět ilustrací z devíti pohádek. K tomu ještě krásné minidárečky v podobě pexesa, omalovánek a záložky.
Upřímně se přiznám, že jsem to nevydržela a uvařila si čaj, zapálila si svíčku a zachumlala se do deky, abych se knihou pokochala i zevnitř. Takový pocit ve mně totiž vyvolala. Není to kniha, kterou si dáte do kabelky a budete hltat v MHD. Je to kniha, kterou si spolu s dětmi (nebo i bez dětí) vezmete do pelíšku a budete si ji vychutnávat pomalu jako nejlepší čokoládové pralinky. Já to tak dělala a proto mi trvalo skoro dva měsíce, než jsem ji přečetla celou.
V knize je celkem devět pohádek, které jsem doplněny krásnými originálními obrázky od devíti ilustrátorek, které tvoří různou technikou. I když doplněny...obrázky i text jsou do sebe tak hezky zakomponovány, že čtete text a spolu s ním si prohlížíte i obrázky. A pohádky jsou opravdu jiné. Ctí pohádkový zákon, že na konci všechno dobře dopadne. Ale nenajdete v nich princezny, prince ani draky.

Zdroj: www.indigovepohadky.cz

Najdete v nich ale moudrost a poučení. Třeba o tom, že každý jsme originální a tato jinakost má svůj účel, o tom, že je třeba dělat věci s láskou a jak nejlépe dovedeme nebo o tom, že když si něco přejeme, tak se nám to splní. Každá pohádka zabrnká na nějakou strunu a uvědomění ve vás samotných. U každého to bude jiná pohádka a samozřejmě jiná struna. U mně to byly dvě pohádky o stromech, které se mě dotkly nejvíce. A věřím, že za čas mi zabrnkají zase úplně jiné příběhy.
Původně jsem si říkala, že si knihu přečtu a uvidím, třeba ji i posunu dále, aby udělala radost i někomu jinému. Ale po tom, co přišla a co jsem ji přečetla, už vím, že rozhodně ne. Sobecky si ji nechám do pelíšku pro sebe a pro vlastní budoucí skřítky. Toto totiž není kniha, kterou po přečtení darujete dál, ale kniha, kterou si necháte, a při čtení vás ještě napadne x lidí, které byste mohli obdarovat. Samozřejmě ale dalším výtiskem. Takže pokud chcete dárek pro sebe nebo ostatní, můžete zde.

O obětech, žábách a trýznitelích

K tomuto příspěvku mě dovedlo jedno vztahové povzdechnutí ve facebookové skupině ve smyslu "nechápu, jak může být všechno krásné a úžasné a najednou se všechno otočí v ponižování/urážky/zesměšňování z jeho strany". A jaké dostala nebohá žena rady? Ani jednu typu: hele, holka, nechci ti do toho moc kecat, ale mám takový pocit, že ti chcípe kůň. A moudří indiáni tvrdí, že když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. Tenhle by možná šel ještě oživit, ale to musí chtít hlavně on sám. Místo toho se tam sešla spousta duchovních "povzbuzení" ve smyslu: jeho chování ti zrcadlí tvůj vztah s otcem/tvůj vztah k sobě/musíš si to nebrat osobně/co takhle zkusit odpuštění a bezpodmínečnou lásku...?

Ohlasy a rady, které v konečném důsledku vedou až k obviňování oběti, která už je většinou sama o sobě dost rozložená. Protože ona je ta, která by si měla pořešit vztah sama k sobě. Samozřejmě, že ona je ta nespokojená a měla by tedy svou situaci řešit. Ale tyto rychlodohady přečtené z duchovních knih v konečném důsledku neřeší nic. Jako kdyby...až si ten vztah s otcem teda po několileté terapii nebo jiných prostředků pořeší, si milé zrcadlo zázračně uvědomí "tak super, už nemusím zrcadlit, pohoda, teď už se k ní budu chovat hezky". Většinou to spíše skončí tak, že daná žena si uvědomí, že tohle fakt ne, a dané zrcadlo musí chtě nechtě o dům dál. Jako kdyby...nám cizí člověk začal nadávat na ulici. Většina by si to ani osobně nebrala, ale dle mého názoru velmi malá menšina by za ním masochisticky chodila a nechala si pořád dokola nadávat. Navíc opravdu chceme blízký vztah, ve kterém si musíme stavět zeď, aby nám ten druhý neubližoval? Podle mě se nedá postavit jen jedna zeď a ve zbytku oblastí být "propustný". Prostě už s jednou zdí je ve vztahu bariéra, tak potom už ten vztah postrádá jeden velmi důležitý atribut, a to blízkost. A odpuštění a bezpomínečná láska...ano, ale proč jen z té jedné strany. Protože ve kterém asi alternativním vesmíru najdeme průsečík množiny posměšků/urážek/nadávek a množiny bezpodmínečné lásky? Věřím, že druhého můžeme brát takového jaký je, můžeme mu i hluboce odpustit, ale to přece neznamená, že si od něj necháme všechno líbit.

Další z oblíbených rad je, nikdo jiný tě šťastným neudělá. Ano, rozhodně souhlasím. Ostatní se klidně můžou přeskládat do kuličky, ale pokud já sama nechci být šťastná, tak s tím nic nenadělají. ALE... Jsem optimistka a myslím si, že duševně zdraví a zralí lidi chápou, že štěstí jim na stříbrném podnose nikdo nepřinese a že v životě nebudou neustále jen šťastní. Těmto lidem jen tak nějak stačí, aby jim jejich spokojenost někdo opakovaně nesabotoval. Jsme tvorové sociální a pro většinu z nás jsou v životě žádoucí funkční vztahy, hlavně ty nejbližší. Lidí, kteří nám ubližují, se většinou snažíme zbavit, ať už prostě tím, že se jim vyhýbáme nebo tím, že je konfrontujeme se svou nelibostí. Tak či onak, málokdo z nás by si rád a dobrovolně chodit pro svou denní porci nadávek a posměšků. U cizích lidí to jde většinou snadno, u přátel trochu hůře a nejhůře to jde u těch nejbližších.
 
Navíc mi často přijde, že tohle řeší jen ta napadaná osoba. Ta není spokojená a hledá příčiny. A pokud se bude zabývat těmito pseudoduchovními radami, není divu, že ji to potopí ještě níž, když se dozví, že to ukazuje na její nelásku k sobě (což znamená, že i kdyby partnera vyměnila, tak to bude určitě stejné, protože problém je stejně v ní) nebo na její neschopnost bezpomínečně milovat. Nakonec je to jen o tom, že usoudí, že problém je na její straně a nic jiného si vlastně nezaslouží.

Tímto nechci napsat, že tito lidé by své problémy neměli řešit a zavírat před nimi oči. Pokud pořád dokola potkáváme stejně nevyhovujícího partnera, je dobré se nad tím pořádně zamyslet. Ale někdy je to trochu jinak. Občas prostě jen potkáme lehce či méně lehce vyšinutého manipulátora a chvíli nám trvá než si toho všimnem. Týrané ženy se často přirovnávají k vařené žábě. Pokud se prý žába hodí do vařící vody, má tendenci co nejrychleji se dostat ven. Když ji ale dáte do studené a postupně ohříváte, tak nějak si toho nevšimne, až se nakonec uvaří. Podobné to bývá v těchto vztazích. Málokterý muž je hned při prvním rande začne urážet a zesměšňovat. To by se většina žen sebrala a odešla. Dříve nebo později se ale začnou vyskytovat "trochu divné věci, které nám úplně nesedí". Postupem času už jsou to věci, které nám zcela určitě nesedí. A tady začíná záležet na jednotlivé ženě a na její urputnosti držet se na růžovém obláčku iluzí a/nebo řešení problémů na své straně. Mnoho z nás dokáže být velmi urputných. Zejména při dostávání rad typu "problém je na tvojí straně". A s řešením jenom u jedné části dvojice je to jako s pádlováním pouze na jedné straně lodi. Velmi pravděpodobně se tím nedostaneme z rozbouřených vod do těch klidných.

Vím, že ženy v mém okolí rozhodně nejsou reprezentativním vzorkem, ale většina z nich včetně mě má zkušenost s partnerským vztahem s manipulátorem, ponižovatelem nebo zesměšňovačem. Často jim taky nějakou dobu trvalo, než se ho zbavili. Naštěstí v drtivé většině mají tu zkušenost pouze jednu. Dopadlo to dobře...jen ty šrámy často zůstávají. Čím horší jsou a čím déle je žena snáší, tím hlubší potom jsou.

P.S. Zcela si uvědomuji genderovou nevyváženost příspěvku, kdy oběti jsou ženy a uzurpátoři muži. Jsem si vědoma toho, že to tak není a rozhodně nechci, aby to vyznělo, že je to vždycky takto rozděleno. K jeho napsání mě však přivedl zmíněný komentář, který psala žena, taky mám více zkušeností ze strany žen a v tomto smyslu už jsem nadále pokračovala.