Poutníček a Vánoce na mlýně

Práce na mostě šla všem hezky od ruky a než se nadáli, sněhové vločky s sebou přinesly Vánoce. Poutníček si vzpomněl na své blízké doma a doufal, že jsou v pořádku a už jim dorazil dopis s vánočním přáním, který poslal.

Poutníček všem vyprávěl, jak Vánoce prožívali u nich doma, protože v této oblasti se slavili trochu jinak. Povídal o čtyřtýdenní přípravě na Vánoce. Každý týden doma zapalovali svíčky na adventním věnci a jak postupně ubývalo týdnů do Vánoc, přibývalo zapálených svíček na věnci. Když už hořely všechny čtyři, byly svátky za dveřmi. Vzpomínal, jak se vždycky ráno ještě za tmy s lucernou vydávali na roráty – předvánoční mši v kostele.
„Nikdy se mi nechtělo vstávat, ale měl jsem moc rád to ranní ticho, křupání sněhu pod nohama a shluky světýlek, jak všichni sousedé mířili do kostela,“ vyprávěl.
Oproti tomu ve městečku, kde nyní Poutníček pobýval, bylo předvánoční období jiné. Veškerá sláva se odehrávala na zamrzlé řece. Tam byl také obrovský adventní věnec a na něm čtyři svíčky umístěny v lucernách. Každý týden v sobotu se všichni obyvatelé setkali a po západu slunce postupně zapalovali svíčky. Bylo to vždycky velké a veselé sousedské setkání, s čajem, grogem a horkou čokoládou. Lucerny však musely pořád svítit a tak se u věnce střídaly lidé na hlídky. Obvyklou předvánoční schválností lidí ze sousedních vesnic bylo totiž uhašení adventních světýlek. Pokud se to stalo, byla to nejen potupa pro celou vesnici, která svíčku neuhlídala, ale také hrozilo riziko, že na Vánoce nebudou žádné dárky. Rozsvícené lucerny totiž signalizovaly Ježíškovi až do nebe, že v této oblasti někdo bydlí a že se tu má tedy zastavit pro dopisy, ve kterých najde prosby o dárky.
Konečně nastal sváteční den 24. prosince. Ve vesnicích na obou stranách řeky začínaly oslavy až následujícího dne ráno a tak Poutníček už v předvečer ukázal všem ve mlýně, jak se slaví Vánoce u nich doma.
„A pokud celý den vydržíte nic nejíst, večer uvidíte zlaté prasátko,“ vyprávěl jim o tradici, kterou doma dodržovali.
Zatímco ostatní chystali ozdobu vánočního stromku a dokončovali vánoční přípravy, zavřel se do kuchyně jen s Amálkou a Petrem a započali přípravy na večeři. Vánočku zvládl hravě, udělal ji z těsta na buchty, jen místo rozinek přidal sušené borůvky. Se zapletením mu pomohla Amálka, která měla díky svým dlouhým vlasům s různým motáním a pletením velké zkušenosti. Upéct rybu a uvařit brambory také zvládli všichni společně. Ale s kubou si nedokázal poradit. Což o to, houby a kroupy nějak dohromady povařil, ale nemohl si vzpomenout, co ještě dalšího tam maminka dávala.
„Určitě pepř a sůl,“ radila Amálka.
„Ale stejně, jako doma to zdaleka nechutná,“ řekl Poutníček, poté co ochutnal.
„No jo, od maminky je jídlo vždycky nejlepší,“ zasmála se Amálka.
Potom slavnostně prostřel stůl a před každý talíř dal jablíčko a ořech. Pod jeden talíř dal penízek a tak jeho majiteli zajistil bohatství i do příštího roku. Na stůl položil několik klásků obilí a trochu mouky, aby poděkoval za úrodu a zajistil ji i do příštího roku. Nakonec omotal celý stůl řetězem ze slámy, aby rodina držela celý příští rok pohromadě.
Potom už pouze čekali, až vyjde první hvězdička, aby mohli zasednout ke stolu. Každý si rozkrojil své jablíčko a v jejím středu našli hvězdičku. Vyloupali ořechy a uviděly krásné zdravé plody. Z toho poznali, že další rok bude šťastný a štědrý. A Poutníček začal nosit na stůl. Nejprve houbového kubu, potom pečenou rybu s bramborem a nakonec vánočku.
„Moc děkujeme, Poutníčku. Všechno jídlo bylo moc dobré a nejlepší byla vánočka,“ zhodnotil to pantáta mlynář.
 Když sklidili talíře, našli penízek pod Petrovým talířem.
„Vidíš, peníze se tě budou příští rok držet.“ pověděl mu Poutníček.
Poté doprostřed uklizeného stolu dali do velké mísy vodu a do vyloupaných ořechových skořápek vložili malinké svíčky. Každý pustil svou skořápkovou lodičku a sledoval, kam popluje.
„Podívej, naše jsou pořád u sebe, jenom ta tvoje odplouvá ke kraji,“ ukazovala Markétka Poutníčkovi.
„Ano, a přesně tak to bude v příštím roce. Vy budete pohromadě ve mlýně a já se zase vydám na cestu k moři.“ usmál se Poutníček.

Zdroj:www.youtube.com

Po večeři děti přichystaly seno pod vánoční stromeček, aby se oslík, který přiveze Ježíška s dárky, mohl občerstvit a poté šli všichni spát, ať ho nevyplaší.
Ráno totiž brzo vstávali. Děti nemohly dospat, protože se těšily na dárky a všechny čekalo velké chystání slavnostního oběda. Pod stromkem už ležely dárky, ale rozbaleny mohly být, až byl nachystaný celý oběd. A tak je děti jen z dálky pozorovaly a snažily se odhadnout, který balíček je komu určen a co by v něm mohlo být.
Konečně bylo všechno připraveno, stůl byl prostřen a uprostřed něj stál svícen z chvojí, pod kterým byla schována mince, která měla celý mlýn chránit před chudobou po příští rok. Konečně si všichni mohli rozbalit dárky a podívat se, co jim Ježíšek přinesl. Až se všichni dostatečně potěšili z dárků, přešli ke slavnostnímu stolu. Pantáta mlynář vzal čerstvě upečený bochník chleba a rozlomil jej na šest částí tak, aby každý ochutnal. Poslední kousek dal na prázdný talíř, který byl prostřen navíc pro neočekávaného hosta.
„Děkujeme za krásný rok, bohatou úrodu, díky které jsme měli co jíst a za to, že jsme se tu všichni zdraví sešli,“ pronesl.
A pak už začala vánoční hostina. Z jídla tam bylo od všeho kousek, od polévky, přes plněné pečivo až po hlavní chod, kterým byla nadívaná husa.
„Všechno je to vynikající. Už jsem plný k prasknutí,“ povídá Poutníček.
„Měl sis nechat místo, ještě bude zákusek, s mákem,“ mrkla na něj Markétka.
„Zakusek se vždycky vleze, ten má své speciální místo v žaludku, kam normální jídlo nejde,“ odpověděl jí Poutníček s potutelným úsměvem. „Budou buchty?“
„Nech se překvapit,“ řekla Markétka.
A to už panímáma mlynářová přinesla na stůl žluté roličky s černými skvrnkami. Poutníček se na to podíval, takový zákusek v životě neviděl. Jeden si vzal a zakousl se.
„Takovou dobrotu jsem jaktěživ nejedl. Copak to je?“ zeptal se s plnou pusou.
„Plesňáky,“ odpověděla mu Markétka.
„Cože to je?“ podivil se Poutníček.
„Bramborové placky s povidly sypané mákem. Každý rok se na vánoční slavnosti soutěží, kdo je má nejlepší a máma pravidelně vyhrává,“ hlásila mu Markétka.
A tak, až se všichni dojedli a trochu si popovídali, sbalili pár plesňáků na odpolední soutěž. K tomu přidali několik kousků vánočky a vydali se na odpolední vánoční slavnost, která se odehrávala u řeky. K tomu přibrali otep sena, kaštany a pár jablíček a cestou se stavili v lese, aby se zvířátka měla na Vánoce také dobře.
A co myslíte, kdopak tentokrát vyhrál vánoční soutěž o nejlepší plesňáky? Samozřejmě, že zase panímáma mlynářová.

Štatl vs. Baťovo město

Asi před dvěma lety jsme se přestěhovala do okolí Zlína. Je pravda, že toto město mělo v mé mysli už od začátku výhodnou pozici, protože jsem už od dětství slýchávala, jak je to tam úžasné. I přesto jsem se svého Brna vzdávala jen velmi pozvolna a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přesídlila natrvalo. Tedy přesněji řečeno, než jsem si všimla, že jsem tu vlastně tak nějak pořád a už nemá smysl držet byt v Brně.

Brnoooo

 Ze začátku byl rozdíl celkem značný. Když se mě někdo zeptal, jak je ve Zlíně, tak jsem řekla, že "tam chcíp pes". Oproti Brnu, kde je v létě s jejími plnými zahrádkami a studenty s pivem na stojáka téměř přímořská atmosféra, je centrum Zlína vylidněné. Což mi přijde hrozná škoda. Situace je naprosto jiná v době konání filmového festivalu, kdy ulice doslova obživnou - na jednom rohu výuka tance na ulici, na druhém stánky a na třetím workshopy. A všude kolem lidé v barevných festivalových kloboucích s oranžovým aperolem spritz v ruce. Je pravda, že v létě se život - hlavně o víkendech - posouvá do parků. Je jich tady spousta a téměř všude jsou zátěžové trávníky. Takže je naprosto běžné, že trávníky jsou obleženy lidmi na dekách, kteří si jen tak užívají sluníčka, pikniku nebo nějaké pořádané akce.

Na začátku mě fakt bavilo to postupné vytváření mentální mapy. Mentální mapa je přesně tohle - potřebujete si koupit boty, v duchu si představíte město a jako malinké žárovičky se vám rozsvítí různé obchody a mozková GPS vám mezi nimi najde tu nejlepší cestu. Apropo, za vrchol své znalosti Brna jsem považovala znalost pasáží v centru a různých východů. Jak jeden kamarád prohlásil, je to jako ve filmu Správci osudu - otevřete jedny dveře a jste úplně někde jinde. 

Zlííín, Autor: M. Babušík

Oproti tomu ve Zlíně je jeden podchod s více východy a já prostě pořád nejsem schopna si zapamatovat, kam který východ vede. Tedy kromě cesty k mé oblíbené kavárně, samozřejmě. Takže jak se u mě postupně vytvářela mentální mapa? Obchody s botami a oblečením mě nechávaly chladnou. Zato jsem systematicky poznávala kavárny a třídila podle oblíbenosti.

Pak se tedy přidala samozřejmě knihovna, sauna, plavání a jóga. Takže moje mapa vypadala asi takhle...kavárna (ale tady nemají moc dobré kafe) - prázdné bílé místo - park - prázdné bílé místo - knihovna - prázdné bílé místo - pražírna kávy - veeeelké prázdné bílé místo - a kdesi daleko za ním sauna a za ní, v mé mysli až na úplném konci Zlína, poslední oblíbená kavárna. Postupně se prázdná místa doplňovala a já zjistila, že moje poslední oblíbená kavárna je asi deset minut pěšky od centra. V poslední době se moje mentální mapa díky kočárku posunula ještě o level výš, a to o bezbariérové cesty a znalost, kam který výtah jezdí.

Další kapitolou je cesta autem. No, řekněte sami, ve kterém městě se běžně vyskytují čtyřproudové jednosměrky? A rovnoběžné a kolmé ulice? Pro můj bídný orientační smysl maximální pohroma. To si tak jedu, jako největší frajerka samozřejmě bez GPS. Cíl je 20 m rovně, jenže rovně to nejde. Ok, zabočím doprava a potom doleva a doleva a budu tam...pohoda. Takže zatočím doprava - první zatáčka doleva - jednosměrka se zákazem vjezdu, druhá zatáčka doleva - slepá ulice, třetí zatáčka doleva - ufff, jde to. Tak teď jen další doleva. A další zrada - jsem na špatné straně řeky. Jedu, jedu, jedu...a než konečně najdu most jsem už úplně někde jinde. Potupně zapínám navigaci - "váš cíl je vzdálen 450 m". 

Rovnoběžný Zlín

Myslím, že o mém boji se zlínskými silnicemi dokonale vypovídá následující. Řídí můj milý a já bedlivě sleduju cestu a následuje můj dotaz "tohle je ta druhá nebo už ta třetí rovnoběžná hlavní cesta"? A odpověď: "jaká třetí? Tady jsou jen dvě hlavní cesty." Takže asi tak.

 Vrcholem toho všeho jsou baťovské čtvrtě. Já tyhle červené domečky miluju. Ale to bych spíše vyšla z Minotaurova bludiště než najít něco mezi těmi půldomky, čtvrtdomky a mezidomky. Takže zde bez navigace ani ránu. Jenže na baťovy domky je i navigace krátká. Prý mám odbočit doleva, kouknu doleva a tam metrový minichodníček mezi domky. Hlásí, že jsem v cíli u domu č. 1529. Vystoupím z auta a zrovna mám to obrovské štěstí, že je nejbližší domek označen číslem, číslo 1525. Super, takže o dva baráky dál...jdu dál...číslo 4253. Prosííím?

Ale musím říct, že situace se pomalu obrací. Onehdy jsem se přistihla, že řídím, zpívám dítěti písničku, aby nefňukalo a směr určuje automat v mé hlavě. Oproti tomu v Brně nejsem schopna na České přejít, protože už si nepamatuju, která šalina kam zabočuje a která jede rovně a když někam cestuju, musím si najít trasu na idosu.

Nedávno jsem měla schůzku a daná osoba mi volá, že místo setkání prostě není schopen najít. Tak mu podrobně vysvětluju cestu a když konečně dorazil, první věta zněla: "Ten Zlín, to je fakt hrozné město. Všude stejné červené domky, tady se nedá nic najít." Jojo, to znám.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

Tato kniha mi dlouho ležela v poličce, než jsem se odhodlala do jejího čtení. Skoro mě odradila její tloušťka a navíc...odehrává se v době války. Přitom, když mě kniha opravdu baví, miluju její tloušťku. U tenkých knih je mi vždycky líto, že příběh končí moc brzy. Naštěstí jsem se do ní nakonec pustila a rozhodně nelituji. Jsou světla, která nevidíme je jedna z těch knih, která by mohla být klidně i delší.

Děj knihy začíná v roce 1944, kdy se blíží bombardování francouzského města Saint-Malo - mimochodem město je moc krásně vymodřeno přímo na obálce, skutečně existuje a opravdu bylo vybombardováno. Obyvatelé města byli varováni a tak je skoro vylidněné. Pouze v jednom starém domě se pod postelí schovává slepá francouzská dívka Marie-Laure a v krytu protiletecké obrany se krčí mladý německý voják Werner. Poté se děj knihy retrospektivně vrací a vypráví příběh dětství obou hrdinů. Marie-Laure vyrůstá v Paříži se svým tatínkem, který jí postaví miniaturní model čtvrti, aby se v něm mohla volně pohybovat. Malý Werner vyrůstá v dětském domově a staví si vlastní rádia. V životě Marie-Laure potom vidíme přesun do opuštěného městečka do domu jejího strýce, u Wernera zase zevnitř poznáme Hitlerjugend a německý nacismus.

Anthony Doerr má krásný dar sugestivního vyprávění. Spolu s Marií-Laure slyšíte klapot hole po pařížských ulicích, cítíte vůni z květinářství či pekařství. S Wernerem se zase touláte šedivým německým hornickým městečkem a sbíráte na skládkách součástky budoucího rádiového přijímače. 

Kapitoly jsou velmi krátké a vyprávění obou hrdinů i v čase se střídá. Kupodivu to pro mě nebylo zmatečné, příběh moc krásně plyne, je čtivý a rozhodně vtáhne do děje. Takže pokud vás tato kniha prozatím minula, což možná nebude moc pravděpodobné, za mě rozhodně doporučuji.

Není malých vítězství

Možná jste si všimli, že můj blog má poslední dobou malé či větší pauzy v přidávání příspěvků. Je to tím, že můj život se přehoupl do nové životní etapy, a to mateřství. Což, jak mnozí ví, je celkem hukot.
Když jsem putovávala a uvědomovala si a psala o tom, jak si tzv. normálních věcí nezbytných k životu jako je postel, sprcha nebo káva začnete vážit, ještě jsem netušila, že mateřství tuto záležitost posune ještě o level výš. Tento příspěvek zrovna píšu v době, kdy mi dítě samo (SAMO!!!!!!) usnulo v postýlce a já si v klidu popíjím čaj. Taková krása. Na mateřské totiž není malých vítězství.

Alena Mornštajnová - Tiché roky

Tak tohle je první knížka, do které jsem se vrhla jako do naprosto neznámých vod. Věděla jsem, že vyšla "nová Mornštajnová" a když jsem ji zahlédla v knihovně, tak jsem po ní hned chmátla. Ale neměla jsem ani tušení, o čem je a nečetla ani jednu jedinou recenzi. A musím říct, že to bylo příjemné, pustit se do ní naprosto bez očekávání. Pár (vlastně přesně dvě) knížek už jsem od této autorky četla, znala její styl a tak jsem tak trochu předpokládala, že mě zaujme. A víte co? Doma máme bordel, oběd jsem si donesla v krabičce, ale knížku mám za tři dny přečtenou. :-)

Nedá se nesrovnávat a tak po velmi čtivé Slepé mapě mne trochu zchladila opěvovaná Hana - asi holt zase to očekávání, no - ale Tiché roky se pro mě opět vyšvihly kvalitou nahoru.

V knize se odvíjí dvě dějové linie. Jedna se týká plaché a mlčenlivé Bohdany, která žije se svým chladným otcem a dobrosrdečnou Bělou. Ta druhá vypráví o Svatopluku Žákovi a době dávno před narozením Bohdany. Díky životu Svatopluka se před námi odvíjí život na pozadí dějin ekonomické krize, druhé světové války, ale zejména československého komunismu. I když poměrně brzy pochopíte, že Svatopluk je otcem Bohdany, v jeho příběhu o ní není dlouhou dobu ani zmínka. Víc z děje prozrazovat nechci, abych vás neochudila o postupné objevování.

Jozef Karika - Trhlina

Tak jediné, co jsem o této knížce slovenského autora věděla, byl fakt, že je to čtivý napínavý thriller, u kterého se všichni hrozně báli. V recenzích byly věty typu "vůbec jsem to nemohla číst za tmy", "obvykle se nebojím, ale u tohohle mi běhal mráz po zádech" a "od té doby se bojím chodit do lesa". Protože já jsem strašpytel, který měl problém usnout beze strachu i po zhlédnutí Akt X a do lesa chci rozhodně chodit dál, usoudila jsem, že všechno zase číst nemusím. Jenže pak jsem jednou v knihovně nenašla nic, co by mě zaujalo a zrak mi padl na Trhlinu. Tak jsem si řekla, že vyzkouším a uvidím, případně ji odložím. Ke čtení jsem udělala všechna nezbytná opatření - četla jsem jen za světla a když byl se mnou někdo v místnosti. Nechtěla jsem to riskovat. A výsledek? Bála jsem se jen na začátku, ale to spíš kvůli tomu očekávání, než kvůli samotné knize. Tak pokud byste měli k nečtení stejné důvody jako já, směle se do toho pusťte.
Autor v knize uvádí, že se jedná o skutečný příběh, který mu povyprávěl přímo hlavní aktér knihy. Kniha je dokonce často ozdrojovaná v poznámkách pod čarou a články se dají skutečně dohledat. Tato skutečnost tedy přímo ponouká ke googlování, dohledávání a ověřování informací. Spousta čtenářů se dohaduje, jestli se jedná o skutečnost nebo mystifikaci a sám autor v knize píše, že kromě toho, co napsal v úvodu knihy, se již k tomu nehodlá vyjadřovat.

Tvůrčí psaní - příběh první

Můj příběh začíná v ráno, kdy řeky byly ještě plné ryb, louky omamně voněly a život byl blíž než smrt. A končí večer, kdy už všechno bylo potaženo černým suknem. Byl to den, ve kterém jsem se z mladé radostí kypící ženy stala depresivní babičkou.
Bylo mi šestnáct let a zdálo se, že svět patří jen mně. Bylo to deset let od konce velké válce, jejíž hrůzy se ani nestihly pořádně otisknout do mé v té době dětské duše. Ten den jsme viděli okolo naší vesnice projíždět vozy s kočovnými cikány a jejich ženami s cinkajícími náušnicemi a barevnými šátky. Moje budoucnost se zdála jasně nalinkovaná. Měla vést stejnými cestami jako mých sester – vdát se za některého z místních mužů, porodit děti a starat se o hospodářství. Ale já tehdy toužila po dobrodružství. Tak jsem si z domu vzala pár vajíček a hroudu másla a vydala se k maringotkám.

Cesta za svobodou

Cesta za svobodou

 aneb Uctění památky P. Josefa Toufara 

u příležitosti Dne na památku obětem komunistického režimu 

(26./27. června 2018) 

2 ženy, 1 pouť, 29 hodin, 113 km  

Autorka textu: Lenka Pučalíková 

Myšlenka pouti z Prahy do Číhošti vzešla po 17. listopadu 2017, kdy se skupinka poutníků vydala na větší či menší část stejné cesty, a někteří ji dokonce absolvovali celou. Inspirovány jejich příkladem, ale vycházeje z toho, že období kolem letního slunovratu bude pro pouť s ohledem na délku dne a krátkou noc vhodnější (což se ovšem ukázalo jako předpoklad, který jsme během samotné pouti musely zrevidovat), rozhodly jsme se s Evou pro den věnovaný památce obětí komunistického režimu. A symbolika tohoto dne přeměnila myšlenku ve skutečnost.

Hana Marie Körnerová - Heřmánkové údolí

Tak jo, u téhle knížky bylo celkem jasné, že se mi bude líbit. Za prvé moje oblíbené téma - ženský osud, k tomu přidaná samota a zajímavé Sudety a chvála všude okolo. Jediná obava byla, aby to nebylo moc červenoknihovní. Nebylo. :-)
Příběh začíná v roce 1946, kdy sedmnáctiletá Anna přijíždí z Ruska do poválečného Československa. V Anniných představách se jedná o zemi zaslíbenou a její příbuzní, kteří se uvolili se o ni postarat, jsou pro ni pohádkově bohatí. Nicméně po příjezdu zjistí, že věci nejsou tak, jak si představovala. Její příbuzní se o ni nedokáží postarat a tak jí našli budoucího manžela. A tak se Anna ocitá v hostinci v Heřmákovém údolí, kde začíná její přerod v silnou, obětavou a sebevědomou ženu.

Martina Mia Svobodová - Indigové pohádky

Zdroj: www.indigovepohadky.cz

Někdy se tak stane, že k vám přijdou krásná překvapení v kouzelném čase. Jako ke mně Indigové pohádky. Balíček s knihou to stihl pár dní před Vánoci, takže to byl takový první předčasný dárek pod stromeček. Po rozbalení mi vyrazil dech. Obálka knihy je totiž bez nadsázky nádherná. Modrá se od barvy jasné oblohy až po barvy moře a v devíti kytičkách je devět ilustrací z devíti pohádek. K tomu ještě krásné minidárečky v podobě pexesa, omalovánek a záložky.
Upřímně se přiznám, že jsem to nevydržela a uvařila si čaj, zapálila si svíčku a zachumlala se do deky, abych se knihou pokochala i zevnitř. Takový pocit ve mně totiž vyvolala. Není to kniha, kterou si dáte do kabelky a budete hltat v MHD. Je to kniha, kterou si spolu s dětmi (nebo i bez dětí) vezmete do pelíšku a budete si ji vychutnávat pomalu jako nejlepší čokoládové pralinky. Já to tak dělala a proto mi trvalo skoro dva měsíce, než jsem ji přečetla celou.
V knize je celkem devět pohádek, které jsem doplněny krásnými originálními obrázky od devíti ilustrátorek, které tvoří různou technikou. I když doplněny...obrázky i text jsou do sebe tak hezky zakomponovány, že čtete text a spolu s ním si prohlížíte i obrázky. A pohádky jsou opravdu jiné. Ctí pohádkový zákon, že na konci všechno dobře dopadne. Ale nenajdete v nich princezny, prince ani draky.

Zdroj: www.indigovepohadky.cz

Najdete v nich ale moudrost a poučení. Třeba o tom, že každý jsme originální a tato jinakost má svůj účel, o tom, že je třeba dělat věci s láskou a jak nejlépe dovedeme nebo o tom, že když si něco přejeme, tak se nám to splní. Každá pohádka zabrnká na nějakou strunu a uvědomění ve vás samotných. U každého to bude jiná pohádka a samozřejmě jiná struna. U mně to byly dvě pohádky o stromech, které se mě dotkly nejvíce. A věřím, že za čas mi zabrnkají zase úplně jiné příběhy.
Původně jsem si říkala, že si knihu přečtu a uvidím, třeba ji i posunu dále, aby udělala radost i někomu jinému. Ale po tom, co přišla a co jsem ji přečetla, už vím, že rozhodně ne. Sobecky si ji nechám do pelíšku pro sebe a pro vlastní budoucí skřítky. Toto totiž není kniha, kterou po přečtení darujete dál, ale kniha, kterou si necháte, a při čtení vás ještě napadne x lidí, které byste mohli obdarovat. Samozřejmě ale dalším výtiskem. Takže pokud chcete dárek pro sebe nebo ostatní, můžete zde.

O obětech, žábách a trýznitelích

K tomuto příspěvku mě dovedlo jedno vztahové povzdechnutí ve facebookové skupině ve smyslu "nechápu, jak může být všechno krásné a úžasné a najednou se všechno otočí v ponižování/urážky/zesměšňování z jeho strany". A jaké dostala nebohá žena rady? Ani jednu typu: hele, holka, nechci ti do toho moc kecat, ale mám takový pocit, že ti chcípe kůň. A moudří indiáni tvrdí, že když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. Tenhle by možná šel ještě oživit, ale to musí chtít hlavně on sám. Místo toho se tam sešla spousta duchovních "povzbuzení" ve smyslu: jeho chování ti zrcadlí tvůj vztah s otcem/tvůj vztah k sobě/musíš si to nebrat osobně/co takhle zkusit odpuštění a bezpodmínečnou lásku...?

Ohlasy a rady, které v konečném důsledku vedou až k obviňování oběti, která už je většinou sama o sobě dost rozložená. Protože ona je ta, která by si měla pořešit vztah sama k sobě. Samozřejmě, že ona je ta nespokojená a měla by tedy svou situaci řešit. Ale tyto rychlodohady přečtené z duchovních knih v konečném důsledku neřeší nic. Jako kdyby...až si ten vztah s otcem teda po několileté terapii nebo jiných prostředků pořeší, si milé zrcadlo zázračně uvědomí "tak super, už nemusím zrcadlit, pohoda, teď už se k ní budu chovat hezky". Většinou to spíše skončí tak, že daná žena si uvědomí, že tohle fakt ne, a dané zrcadlo musí chtě nechtě o dům dál. Jako kdyby...nám cizí člověk začal nadávat na ulici. Většina by si to ani osobně nebrala, ale dle mého názoru velmi malá menšina by za ním masochisticky chodila a nechala si pořád dokola nadávat. Navíc opravdu chceme blízký vztah, ve kterém si musíme stavět zeď, aby nám ten druhý neubližoval? Podle mě se nedá postavit jen jedna zeď a ve zbytku oblastí být "propustný". Prostě už s jednou zdí je ve vztahu bariéra, tak potom už ten vztah postrádá jeden velmi důležitý atribut, a to blízkost. A odpuštění a bezpomínečná láska...ano, ale proč jen z té jedné strany. Protože ve kterém asi alternativním vesmíru najdeme průsečík množiny posměšků/urážek/nadávek a množiny bezpodmínečné lásky? Věřím, že druhého můžeme brát takového jaký je, můžeme mu i hluboce odpustit, ale to přece neznamená, že si od něj necháme všechno líbit.

Další z oblíbených rad je, nikdo jiný tě šťastným neudělá. Ano, rozhodně souhlasím. Ostatní se klidně můžou přeskládat do kuličky, ale pokud já sama nechci být šťastná, tak s tím nic nenadělají. ALE... Jsem optimistka a myslím si, že duševně zdraví a zralí lidi chápou, že štěstí jim na stříbrném podnose nikdo nepřinese a že v životě nebudou neustále jen šťastní. Těmto lidem jen tak nějak stačí, aby jim jejich spokojenost někdo opakovaně nesabotoval. Jsme tvorové sociální a pro většinu z nás jsou v životě žádoucí funkční vztahy, hlavně ty nejbližší. Lidí, kteří nám ubližují, se většinou snažíme zbavit, ať už prostě tím, že se jim vyhýbáme nebo tím, že je konfrontujeme se svou nelibostí. Tak či onak, málokdo z nás by si rád a dobrovolně chodit pro svou denní porci nadávek a posměšků. U cizích lidí to jde většinou snadno, u přátel trochu hůře a nejhůře to jde u těch nejbližších.
 
Navíc mi často přijde, že tohle řeší jen ta napadaná osoba. Ta není spokojená a hledá příčiny. A pokud se bude zabývat těmito pseudoduchovními radami, není divu, že ji to potopí ještě níž, když se dozví, že to ukazuje na její nelásku k sobě (což znamená, že i kdyby partnera vyměnila, tak to bude určitě stejné, protože problém je stejně v ní) nebo na její neschopnost bezpomínečně milovat. Nakonec je to jen o tom, že usoudí, že problém je na její straně a nic jiného si vlastně nezaslouží.

Tímto nechci napsat, že tito lidé by své problémy neměli řešit a zavírat před nimi oči. Pokud pořád dokola potkáváme stejně nevyhovujícího partnera, je dobré se nad tím pořádně zamyslet. Ale někdy je to trochu jinak. Občas prostě jen potkáme lehce či méně lehce vyšinutého manipulátora a chvíli nám trvá než si toho všimnem. Týrané ženy se často přirovnávají k vařené žábě. Pokud se prý žába hodí do vařící vody, má tendenci co nejrychleji se dostat ven. Když ji ale dáte do studené a postupně ohříváte, tak nějak si toho nevšimne, až se nakonec uvaří. Podobné to bývá v těchto vztazích. Málokterý muž je hned při prvním rande začne urážet a zesměšňovat. To by se většina žen sebrala a odešla. Dříve nebo později se ale začnou vyskytovat "trochu divné věci, které nám úplně nesedí". Postupem času už jsou to věci, které nám zcela určitě nesedí. A tady začíná záležet na jednotlivé ženě a na její urputnosti držet se na růžovém obláčku iluzí a/nebo řešení problémů na své straně. Mnoho z nás dokáže být velmi urputných. Zejména při dostávání rad typu "problém je na tvojí straně". A s řešením jenom u jedné části dvojice je to jako s pádlováním pouze na jedné straně lodi. Velmi pravděpodobně se tím nedostaneme z rozbouřených vod do těch klidných.

Vím, že ženy v mém okolí rozhodně nejsou reprezentativním vzorkem, ale většina z nich včetně mě má zkušenost s partnerským vztahem s manipulátorem, ponižovatelem nebo zesměšňovačem. Často jim taky nějakou dobu trvalo, než se ho zbavili. Naštěstí v drtivé většině mají tu zkušenost pouze jednu. Dopadlo to dobře...jen ty šrámy často zůstávají. Čím horší jsou a čím déle je žena snáší, tím hlubší potom jsou.

P.S. Zcela si uvědomuji genderovou nevyváženost příspěvku, kdy oběti jsou ženy a uzurpátoři muži. Jsem si vědoma toho, že to tak není a rozhodně nechci, aby to vyznělo, že je to vždycky takto rozděleno. K jeho napsání mě však přivedl zmíněný komentář, který psala žena, taky mám více zkušeností ze strany žen a v tomto smyslu už jsem nadále pokračovala.