Po přečtení poslední knížky Osm a zklamaném očekávání, jsem si říkala, že když Třeštíkovou, tak už jenom z knihovny. A pak jsem najednou měla čas při přestupu na pražském hlavním nádraží a jen tak se zašla podívat do knihkupectví. Nová kniha Veselí Radky Třeštíkové se tam hezky vyjímala mezi TOP 10. Ona by se nicméně vyjímala i mimo tu desítku, protože obálka opravdu zaujme. Veselá barevná obálka á la moravský folklor se ke knížce opravdu hodí. Název Veselí odkazuje na město Veselí nad Moravou, odkud autorka pochází a kam se hlavní hrdinka Eliška vrací. Zběžně jsem ji prolistovala a přečetla pár úryvků a zaujalo mě zejména moravské nářečí. No, a na cestě zpátky, příznačně z Prahy na Moravu, jsem si už knížku vezla v batohu, tedy spíš na klíně, protože jsem se do ní hned pustila. Voněla krásně.
Podle anotace je kniha o návratech domů. O tom, že když jste na konci slepé uličky, můžete buď přešlapovat nebo se vrátit. Třicetitříletá Eliška se rozhodla vrátit. Domů, k rodičům, do svého starého dětského pokoje, ke své minulosti a k sobě samé. Podle popisu jsem vůbec nevěděla, co mám čekat - příběh ženy zklamané životem a vracející se domů, příběh o hledání sebe sama a své podstaty nebo něco úplně jiného?
Upřímně se musím přiznat, že ze začátku jsem se nějak nemohla začíst. Už už jsem si říkala, že tohle byla tedy opravdu ta poslední šance a knihu nejspíš po jejím přečtení pošlu dále. Ne, že by nebyla čtivá, to je Radka Třeštíková vždycky, ale prostě mě to nějak nezaujalo. Tento pocit trval asi sto stran a pak jsem do knihy vklouzla jak do teplých ponožek s barevnými vločkami, které Eliška prodává ve svém obchodě.
Veselí mi přišlo jako tak trochu jiná Třeštíková - zůstala čtivost a typické dlouhé souvětí, naopak ubylo psychologična a dlouhatánských vnitřních úvah. A objevil se vtip. Mnoho lidí, kteří Radku sledují na facebooku, ví, že dokáže být vtipná a to jako fakt vtipná, ale v knihách to prozatím moc neukazovala. Tedy aspoň myslím. A najednou tady máme knihu plnou humorných příhod (pobavilo mě zejména cvičení s dětmi), která není psychologická a plná depresí (narozdíl od To prší moře) ani plná psychicky vyšinutých lidí (narozdíl od Osm). I když plnou humorných příhod...zhruba v polovině knihy vás bude při popisování tragédie v rodině dost mrazit a tady bylo hodně vidět, že Radka opravdu ví, o čem píše.
Takže o čem, že tedy vlastně je? Pro mě byla kniha hlavně o vztahu rodičů a dětí a o tom, že i když už jsme velcí, jsme pořád děti svých rodičů. Je hodně o životě na vesnici, o tom, jak se ofrňujeme nad svou minulostí a svými kořeny, protože my už sem přece nepatříme, dokud nezjistíme, že právě tady je to pravé doma. Taky o vztazích mezi muži a ženami, často těch nevydařených.
Příběh není úplně ucelený ze začátkem a koncem, kdy hrdinka překonává životní překážky a děj přímo směřuje k nějaké pointě. Spíše se jedná o časový výsek ze života Elišky a lidí okolo ní, přesto je v ní patrný vývoj a na konci taky určité pochopení. V jedné recenzi jsem četla, že je škoda, že kniha neskončila o 100 stránek dříve, prý by to byl silný konec. Pro mě ne, pro mě by to byl depresivní konec a jsem opravdu ráda, že autorka těch 100 stran ještě dopsala a dostala se k jinému konci.
A shrnutí na závěr? Pro mě to je příjemně třeštíkovsky čtivá kniha, ve které najdete vtipné chvíle i pasáže, které se moc příjemně nečtou. Není to žádná filozoficko psychologická vysoká literatura. Ale je z ní poznat, že autorka rozhodně ví, o čem píše - ať už o vztazích nebo životě na malém moravském městě.
Žádné komentáře:
Okomentovat