Hannah Kent - Agnes

Pokud nezchladí Agnes, tak zmrzlina už určitě

Agnes je ideální kniha na zchlazení do parného léta. Nejen, že studí popisem Islandu v 19. století, ale mrazí dokonce i ze samotného příběhu.
Autorka čerpala ze skutečného příběhu Agnes Magnúsdóttir, která byla posledním člověkem, který byl na Islandu popraven, v roce 1830. Hlavní hrdinka nebyla jediným skutečně žijícím člověkem v knize, spisovatelka čerpala z dobových dokumentů a snažila se věrně držet faktů. Půl roku se na Islandu probírala dobovými materiály, z kterých pak utvořila knihu. Jak moc je vyprávěný příběh skutečný či ne, už se asi nedozvíme. Každopádně předem daný nezvratný konec nenechává prostor pro naděje, že to třeba dopadne jinak a lépe. Agnesina vina spočívala v zabití dvou mužů, je tedy vražedkyně a zaslouží si trest smrti, ke kterému je i odsouzena. Vina i trest jsou tedy jasné (zejména pro všechny ostatní). V průběhu knihy spolu s poznáváním Agnes a jejího života ale zjišťujeme, že možná vše není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá.

Zpravodajství z Kuby 7 - Santiago de Cuba

 14. 4. – 16 .4. Santiago de Cuba

18. den

V Santiagu jsme měli snad nejkrásnější ubytování z celé Kuby. Starý dům v koloniálním stylu, starožitný nábytek, krásný pomalovaný prádelník v pokoji, na který jsem se bála cokoliv položit, a ty nejvoňavější a nejhebčejší osušky a prostěradla. 

V santiagském vedru okolo třiceti stupňů s tropickou vlhkostí nám už mozek odmítal fungovat a vymýšlet trasu, takže jsem jen prostě následovali procházku městem doporučenou v našem průvodci.

Vedla přes všechny zajímavé a důležité místa starého města. Do Santiaga už zjevně moc turistů nejezdí, protože výskyt nabízečů všeho možného byl naprůměrně vysoký - počínaje nabídkami na taxi, ubytování, doutníky, rum (ten jsme tedy opravdu sháněli ale nějak jsme neměli odvahu ho koupit jen tak na ulici), průvodcování, restaurace. Dokonce jeden Kubánec na ulici vytáhl českou dvoustovku a požádal nás, jestli bysme mu ji proměnili na CUC. Obdobně na tom byly i poptávky, zejména teda po tužkách, o které nás žádal každý druhý.

Přestávku jsme s udělali na terasu luxusního hotelu s úžasným výhledem na náměstí Pargue Cespédes. Zastávka tady rozhodně stojí za to, jednak jsme se cítili skoro jako celebritní zbohatlíci (prý tu pobýval i Graham Greene, který chtěl udělat rozhovor s Fidelem Castrem), výhled byl moc hezký a ceny ani nebyly tak hrozné, jak jsme čekali. Navíc na Kubě naprosto nevídané záchody s toaletním papírem a mýdlem. Za bližší prohlídku stála i katedrála na náměstí a zcela rozhodně taky protější Casa de Diego Velázquez, který je patrně nejstarším dochovaným domem na Kubě. Jedná se o dům prvního guvernéra ostrova z roku 1522 , v místnostech je vystaveno dobové zařízení a výzdoba z 16. - 19. století z celého světa. Bonusem jsou nesmírně ochotné a milé průvodkyně, které, ač neuměly slovo anglicky, nám naprosto dokonale všechno popsaly a ukázaly.

Dalším úkolem dne bylo shánění dárků domů. S rumem to nebylo vůbec těžké, i když jsme se ho nakonec rozhodli koupit ve specializovaném obchodě. Ovšem sehnat obyčejnou čokoládu bylo naprosto nemožné. Prolezli jsme všechny prodejny široko daleko, ale čokoláda nebo nějaká jiná reprezentativnější sladkost se v nich prostě nevyskytovala. 

A naši kubánskou večeři jsme si dali v nedaleké panem domácím doporučované restauraci a jídlo bylo nejen opravdu luxusní, ale taky poměrně levné.

19. den

Poslední den Kuby jsme jeli obhlídnout místní pevnost, která byla vystavěna na ochranu města proti pirátům. Než jsme si ji celou prolezli, trvalo to asi dvě hodiny. Určitě to stojí za to a je zajímavá, ale v tomhle počasí nás to zmohlo natolik, že jsme chvíli strávili ve stínu restaurace u ledové limonády a poslední tři hodiny v klimatizovaném pokoji ubytování. 

Večerní plánovaný přelet do Havany byl hezká tečka a prostě celá Kuba v kostce. Původně jsme měli letět v 18.45. Asi tři dny předem nám přišla změna plánu, odlet v 22.10. Radši jsme chtěli na letiště dojet dříve, tak jsme to pro jistotu směřovali víceméně na původní čas. Taxík přijel kupodivu o čtvrt hoďky dříve a na letiště jsme přijeli v 17.15. Ovšem na obrazovce jsme marně hledali číslo našeho letu, dokonce tam nebyl ani žádný let s původním ani změněným časem odletu. Na informacích nám bylo řečeno, že byl let zrušen. Podle výrazu tváře zaměstnance to vypadalo, že byl zrušen tak snad před rokem. Prý nám změní letadlo na jiné, které letí odhadem mezi desátou a jedenáctou v noci. To vypadalo na tu změnu. Takže jsme šli za manažerem letiště, který asi čtvrt hodiny klapal do počítače a vytiskl nám další letenky. Přílet letadla z Toronta 18:10, odlet 18.30. Což by se jakžtakž dalo stihnout nebýt kontroly pasu rychlostí jeden pasažér za pět minut. U přepážky se tísnila hromada Kubánců a čtyři nervózní turisti (byli tam ještě dva Francouzi). Asi o čtvrt na sedm jsme konečně prošli kontrolou, na obrazovce jsme zjistili zpožděný odlet v 19.40. Tak si říkáme, že původní odhad odletu mezi desátou a jedenáctou nebyl asi úplně od cesty. Krátce po osmé se lidi začali shlukovat u jedné brány, následně se masa lidí přesunula k druhé bráně, po deseti minutách zase k první. Po této době se u každé brány vytvořila skupinka, která už nechtěla riskovat zbytečný přestup k druhé bráně a zpět. A okolo deváté se brána slavnostně otevřela a mohli jsme nastoupit do letadla. Sotva jsme se všichni usadili a připoutali (mimochodem palubní vstupenky nebyly na místa, takže jsme si mohli sednout kdekoliv), tak se ozvalo hlášení, že letadlo má nějakou závadu a inženýři usilovně pracují na jejím odstranění. Fakt něco, co chcete slyšet na Kubě po nasednutí do letadla. Oprava inženýrům trvala cca hodinu a v okolo desáté jsme konečně odletěli ze Santiaga. Závada se naštěstí nijak osudově neprojevila a v Havaně jsme přistáli živí a zdraví. A pak už nás čekala jen pekelně dlouhá cesta domů.