Zpravodajství z Kuby 6 - Guardalavaca

11. 4. – 14. 4.  Guardalavaca

14. den

Tak teprve dnešní dopravní prostředek vyhrává titul nejhoršího auta, kterým jsme na Kubě jeli. Volba tentokrát padla na Moskvič a plně potvrzuje pravidlo, že čím dále od vyhlášených oblastí, tím horší auto. Chybějící čalounění na stropě a bocích a nefunkční budíky jsou klasika, ale tady k tomu ještě přibylo startování drátky a pootevřená okna, kde byly u okrajů nastrkané papírky, aby skla držela ve správných pozicích. Ale hlavně, že auto jelo a fungoval klakson. A překvapení...policejní kontrolu tentokrát nezajímali pasažéři, ale funkčnost řadící páky a zpáteční brzdy. Taky se koukli na motor. 

Cestou jsme stavěli na benzínce doplnit nádrž, kde narozdíl od naší neplatily žádné přikázané směry jízdy, ale auta tam tak nějak najížděly ze všech stran a čekaly, až se dostanou ke stojanům. Při couvání náš řidič naťukl jiné auto, trochu poodjel, aby si mohl prohlédnout škodu. Vytáhl z kufru kladivo, ťukanec vyklepal a za čtvrthoďky jsme jeli dál.
Do Holguínu to bylo asi 160 km a jeli jsme to necelé 4 hodiny, tak aspoň, že místní přizpůsobují rychlost stavu auta.
Zrovna po téhle cestě jsem si říkala, že je divné, že nás ještě nikdo neošidil, respektive po nás nechtěl více, než bylo domluveno, protože v průvodci bylo varování skoro na každé stránce. Asi jsem si to přivolala, protože tady po nás chtěl řidič o 10 CUC více, než bylo domluveno. Tedy bylo domluveno s kamarádem kamaráda jeho kamaráda. Nějakou dobu jsme se s ním hádali, pak řekl, že klidně zavolá tomu, co to domlouval, načež mu zavolal a dal mi ho k telefonu. Spojení bylo tak špatné, že jsem ani nepoznala, jakým jazykem člověk na druhé straně mluví. Myslím, že ani kdyby mluvil česky, tak bych mu nerozuměla. Tak jsme ještě chvíli diskutovali, nakonec jsme se na to vykašlali a dali mu o těch 10 CUC víc.
Z Holguínu do Guardalavacy jsme přesedli na jiné auto, díkybohu americké, velké a pohodlné. Rusové teda sice byli první ve vesmíru, ale v pohodlnosti aut se americkým nemůžou rovnat, aspoň co se týče těch na Kubě.
Po strastiplné cestě jsme dorazili do Guardalavacy, kde jsme byli přivítáni naší novou hostitelkou, která jako první člověk, kterého jsme na Kubě potkali, uměla dobře anglicky. Byla bývalá učitelka angličtiny na základní škole, která skončila práci, protože pronajímáním pokoje si prostě vydělá více.

Á tramtaradáá. Právě Guardalavaca vyhrává naši soutěž o tu nejkrásnější pláž, kterou jsme na Kubě viděli. Teda spíše, kterou jsme kdy v životě viděli. Prý už Kolumbus, který doplul právě sem, prohlásil, že je to nejkrásnější místo, které kdy viděl. A my s ním rozhodně polemizovat nebudem. Nádherný jemný bílý písek, moře hrající všemi barvami od azurové po tyrkysovou, na pláži zeleň a stromky, které poskytovaly stín místo slunečníků a dál za pláží krásně zelené šťavnaté kopce přírodní rezervace. A navíc na Kubě nevídaně čistá pláž - prý stačilo přidat koše a každé ráno ji uklízet.

Foto: M. Babušík

Trošku škoda, že část pláží si zabraly hotely. Pobřeží bylo celkem dlouhé a tak je možné projít podél jednotlivých pláží a mezi skalisky, kde jsou postaveny cesty. Poměrně pravidelně se střídají pláže jen pro hotelové hosty a pláže i pro obyčejné smrtelníky. I když nám to nevadilo, naše nejbližší pláže byla velká, mohli na ni všichni a byla nejkrásnější. Jen otázka, jak to bude do budoucna, protože zrovna u této pláže už byly rozestavěny dva velké hotely.

15. den

Další den se můj milý vydal na potápění, které já jsem si nechala ujít. I když pak podle fotek a videí to bylo rozhodně to nejkrásnější potápění. Jen já se jaksi na potápění ještě necítila. Každopádně je to o bod navíc pro Guardalavacu.

Foto: M. Babušík

Odpoledne opět odpočinek s koktejlem na pláži a večer jsme si šli užívat nočního života. Teda nočního života. Noční život asi probíhal spíš v hotelech. Na bulváru, kde byl bar a kavárny a tedy mělo být centrem nočního života, bylo trochu mrtvo. Když jsem si v devět vzpomněla, že mám vlastně hrozný hlad a začali jsme obíhat místní pizzerku a kavárnu, kde dělali aspoň sendviče, už bylo zavřeno. Nakonec se nade mnou smiloval jeden číšník z cafeterie (jen tak mimochodem, cafeterie vůbec neznamená, že tam mají kávu) a udělal mi speciální zbytkový rybí koktejl.

Každopádně bulvár v Guardalavace na nás působil spíše jihoevropsky. Dokonce tam v kavárně měli i cappuccino a presso dělali na pákovém kávovaru – na Kubě jsem se s takovým luxusem dosud nesetkala.

16. den

Guardalavaca v překladu znamená hlídat krávu a odkazuje k zemědělskému koloritu obce. Prý tento název chtěla už vláda několikrát přejmenovat, ale nějak se nepovedlo. Každopádně před příjezdem Kolumba a Španělů byla v této oblasti poměrně početná skupina místních domorodců – Taínů (což znamená laskaví lidé). Poblíž bylo odkryto poměrně velké pohřebiště, z kterého je nyní muzeum a naproti muzeu bylo další muzeum, kde byl ukázán běžný denní život těchto indiánů. Taínové si na Kubě a jiných karibských ostrovech spokojeně žili až do španělské kolonizace, kdy byli v podstatě vyhlazeni kvůli těžké práci a evropským nemocem. Po této informaci se začala socha domorodce s nápisem „vítejte“ před Holguínem jevit poněkud ironicky.

Foto: M.Babušík

Každopádně muzeum bylo opravdu zajímavé. Věděli jste, že slavný název kubánských doutníků Cohiba pochází právě z obřadu, při němž Taínové kouřili halucinogenní směs a komunikovali s duchy zemřelých předků?

A odpoledne – pro změnu zase pláž.

Večer mě čekalo moje další poprvé – první ochutnávka humra. V restauraci na konci pláže těsně u moře, z kterého je nádherný výhled na západ slunce – tedy aspoň byl v tomto období. Každopádně po odjezdu z Kuby si budu muset vymyslet spoustu nových věcí, které chci dělat, protože první příčky poměrně prořídly.

17. den

Ačkoliv já jsem tvrdila, že potápění dám ještě šanci a můj milý, že na koni už rozhodně nepojede, dopadlo to přesně naopak. Já už se potápět nebyla, ale společný výlet na koni jsme ještě stihli. Tentokrát do nedaleké jeskyně, kde hnízdí netopýři. I ti koně tady se tak nějak lépe plížili, takže jsme tentokrát nenadskakovali. I když já jsem si dala dlouhé kalhoty, i kdybych se měla upéct. Takže jízda rozhodně příjemnější.

Průvodci si nás vyměnili u jeskyně, vyfásli jsme dvě baterky a začala prohlídka. Kámen ve tvaru, lva, drak, netopýři (ti byli živí), drak (opět kámen), vyhlídka a opět netopýři. Po prohlídce nás koníci hodili zpět a odpoledne nás čekal taxík do Holguínu. Tentokrát se jednalo o nový typ Moskviče, který si majitel vytunil ze čtyřrychlostní převodovky na pětirychlostní. Bohužel bylo auto v poměrně dobrém stavu, tudíž šedesátkou se rozhodně nejelo.

V Holguínu jsme si dvě hodiny počkali na zpožděný autobus, který nás v devět večer vysadil v Santiagu de Cuba. Bylo vidět, že tady asi moc turistů nebývá, protože jakmile jsme vystoupili z autobusu, vrhl se na nás roj nabízečů taxi a ubytování. Ubytování už jsme měli, tak jsme po drsnějším smlouvání aspoň využili taxík. Ovšem domluvená cena (s naháněčem ne s řidičem) opět neplatila – sice jen o 1 CUC, ale jde spíše i princip. Takže pro příště si už cenu vždycky ověřujem i s řidičem.