3. 4. – 4. 4. 2018 Playa Larga
6. den
Na ráno jsme měli objednaný taxi collectivo do Playa Larga.
Mělo přijet o půl deváté, připraveni jsme prý měli být v osm, takže
chvilku po osmé už jsme vzorně čekali oblečení s batohy venku. V 8.45
jsem požádala Marbely, jestli by zavolala, jestli opravdu přijede. Normálně
bych to neřešila, protože Kuba, ale po předchozí zkušenosti radši jo. Naše
hostitelka tedy zavolala a ujistila nás, že auto je na cestě. Přijelo o čtvrt
na deset.
Asi po dvou hodinách jízdy nám řidič oznámil, že přesedáme,
vyložil nás, naše baťohy a odjel. Další řidič se nás rychle ujal, nicméně nám
bylo řečeno, že je nás o jednoho víc, takže buď můžem čekat na další auto nebo
se budem 2 hodiny mačkat. Další auto přijede tak za půl až tři čtvrtě hodiny.
Takže přeloženo, dřív jak za hoďku tam nebude. Když jsem si představila, jak se
svou „cafeconleche“ španělštinou domlouvám další auto, nehledě na to, že už jsme
zaplatili, rozhodně vyhrálo mačkání. Naštěstí to nebylo tak hrozné, holky byly hubené,
takže zas tak těsno nebylo.
Po cca pěti hodinách jsme dojeli do Playa Larga, ubytovali
se a domluvili si potápění. Na rozdíl od Američanů, kteří sem přijeli
osvobozovat (Playa Larga je jednou z pláží v Zátoce sviní, kde se
vylodili), my se přijeli potápět. Naše první potápění v životě a splnění
jednoho z mých snů. Vždycky jsem to chtěla zkusit.
V Playa Larga jsme konečně pochopili, jak místní
shánějí jídlo. Prostě jezdí po ulici různí lidé na kole a křičí chlebááá,
sladkostíííí, ovocéééé. Kolem něho se sběhnou místní a nakupují.
7. den
Takže potápění. Ráno po snídani nás vyzvedl potápěčský
autobus, u kterého jsme trochu měli obavy, aby se po cestě nerozsypal, ale
dojel. Byla možnost dvou potápění, tak jsme si optimisticky zaplatili rovnou
obě dvě.
Dojeli jsme na místo prvního potápění. Dostali jsme veškerou
výstroj a instrukce byly opravdu podrobné, vysvětlující a kontrolující, takže
jsme se trochu bát přestala. Tedy jen trochu, protože u jedné spolupotápějící
to vypadalo, že jí z bomby uniká vzduch. Když to oznámila instruktorovi s tím,
že je rozbitá, rozhodně jí na to odpověděl, že je to v pohodě, protože na
Kubě prostě není nic rozbité. A tedy než jsem dostala okolo pasu závaží a na
záda bombu, pod kterou jsem podklesla a obávala se, že s tímto už se nikdy
nevynořím zpět. A šli jsme zkoušet potápění do mělké vody. Potopila jsem se a
okamžitě se převrátila na jednu stranu. Prý je to normální. Okamžitě mi z toho
náhubku, kterým se dýchá (nevím, jak se to správně jmenuje) vypadla jedna část,
do které se zakusuje. Teda ono se do ní moc zakusovat nemá, ale i tak, stejně
už visela jen na vlásku. Navíc se mi ta hadice k náhubku zdála hrozně
krátká a pořád jsem ho měla nějak nakřivo, takže jsem se bála, že mi vypadne. A
navíc mi do pusy nateklo trochu vody. Tak jsem se vynořila, že si to teda
všechno upravím. A překvapení. Ani jsem se nemohla pořádně udržet na hladině.
Protože za prvé moře a vlny za druhé jsem nebyla zvyklá balancovat na hladině s takovou
zátěží. Ano, samozřejmě stačilo trochu přifouknout vestu. Ano, samozřejmě, že
nám říkal, jak dostat vodu z pusy i z brýlí ve vodě. Naštěstí se hned
za mnou vynořil instruktor, podržel mě, upravil mi hadičku, kdesi vzadu
zaháknutou, vyměnil náhubek (v tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli za ten
jeho oslintaný) a poslal mě zase zpátky dolů.
Snažila jsem se jakžtakž balancovat někde uprostřed vody.
Ale ve chvíli, kdy už si všichni v klidu plavali a prohlíželi si rybičky a
korály, já buď v podstatě šnorchlovala nebo se odrážela rukama (teda
jednou rukou, tou druhou jsem křečovitě držela regulátor stoupání a klesání) od
dna, abych si neodrala kolena. Stejně jsem si je odrala. Navíc jsem v tom svém
hlubokém soustředění na klesání a stoupání nestíhala plavat dopředu, takže jsem
byla poslední ze skupinky.
Takže moje potápění bylo sledem panických myšlenek v následující
sekvenci – já se chci vynořit - kolik ještě zbývá - klid, normálně dýchej, je
to v pohodě – sakra, proč neklesám – sakra, proč nestoupám – v pohodě,
hlavně v klidu dýchej – hlavně ať mi neutečou - musím plavat rychleji –
kdy už to skončíííí???
Do této sekvence občas skočila myšlenka – to je krásná
rybička – nádherný korál – vlastně je to úžasné. Ale fakt jen občas.
Takže po skončení potápění jsme říkala, že druhý pokus už
dneska rozhodně nee. Pro mě překvapivě jsem nebyla jediná. Takže zatímco můj
milý si nadšeně užíval druhé potápění (u vraku lodi), já blaženě šnorchlovala u
břehu a pozorovala změť barevných rybiček jako v akváriu.
Den jsme ukončili povalováním na pláži a další den už byl
odjezd směr Trinidad.
Žádné komentáře:
Okomentovat