1.
4. – 2. 4. 2018 Viňales
4. den
V 11 hodin, jak bylo domluveno, jsme začali vyhlížet
náš klimatizovaný Renault, který nás měl odvézt do Viňales. V 11.15 už
jsem byla mírně nervózní. V 11.20 zvonek a dole Ismael. Prý se přišel
podívat, jestli v pořádku odjedeme (což nám říkal už den předtím). Když
řidič nepřijel, volal mu a bylo mu řečeno, že si to rozmyslel a nepřijede, tak
nám rychle sehnal jiné auto. Tohle je oficiální verze. Rozhodli jsme se jí
věřit.
Každopádně nás před domem čekal 71 let starý Lincoln
vytuněný motorem Avia. Řidič nám radostně sdělil, že je z Československa
(ten motor, řidič byl Kubánec). A po cestě nám pyšně ukázal autobus jak
vystřižený z Anděla na horách, prý je taky od nás.
Jeli jsme po místní tříproudé dálnici. Jeden pruh pro rychlá
auta, prostřední pro pomalejší a poslední pro cyklisty, koně, kuřata, slepice a
vozíky tažené koňmi (někdy i v protisměru).
Každopádně auto dojelo až do Viňáles, s námi mírně
naklepanými z jeho „tlumičů“ a s dredy vytvořenými okénkovou
klimatizací.
Jestli Yanet byla milá, tak Marbely je supr milá. Ubytování
je naprosto luxusní, se střešní terasou a lehátky.
Viňales je naprosto jiné než Havana. Klidné a tiché,
v podstatě jedna hlavní ulice a od ní se rozvětvují ulice a domy. Na
hlavní cestě jsou ovšem jen samé restaurace a bary. Po ulicích pobíhají slepice
a kuřata a asfalt končí jednu ulici za tou hlavní. Dál už je jen hliněná cesta.
Všude okolo krásný výhled na mogotes, místní kuželovité kopce. Jídlo a drinky
jsou tu luxusní a o polovinu levnější než v hlavním městě.
A jestli nás v Havaně uprostřed noci budila hlasitá
hudba, kterou si asi někdo pustil po návratu z párty, tak tady jedině
kohouti.
5. den
Další den ve Viňales nás čekala prohlídka národního parku
s průvodcem. Naštěstí uměl anglicky, respektive nejlépe anglicky ze všech
lidí, co jsme potkali. Náš průvodce byl doktor lesnického zemědělství na
univerzitě a prováděním po parku si jen tak přivydělával, když zrovna neměl
hodiny. (jen pokud by vás to zajímalo, měsíční plat univerzitního profesora je
35 CUC) Znal tedy (v angličtině) veškeré názvy rostlin a zvířat, které jsme ani
my netušili, takže jsme si různě dovysvětlovávali a hádali, co by to tak mohlo
být.
Původně jsme si chtěli park projít sami, ale pak jsme
usoudili, že s průvodcem to bude lepší.
Trasa vedla přírodou se zastávkou u kávové plantáže,
doutníkové plantáže a koupání v jezeře.
První zastávka v parku byla u pěstování a dělání kávy
(něco pro mě). Když nám místní farmář ukázal všechno od rostliny po hotovou
kávu, kterou praží na ohni a drtí v hmoždíři, protože není dovoleno
používat mechaniku. Když se ptal, jestli si chceme nějakou koupit, samozřejmě
jsme chtěli. Zeptala jsme se ho na velikosti balení a pán zpoza rohu přinesl
půllitrovou petku s kávovými zrnky. Prý mají jen jedno balení.
Další zastávka byla farma na výrobu doutníků a ukázka celého
procesu od pěstování až po samotný produkt. A taky jsme se naučili, jak se
správně kouří doutníky. Nejvíce mě zarazilo, že jsou povinni prodat (samozřejmě
za neturistické ceny) 90 % doutníků vládě. A ze zbytku prodaného ještě platí
daně.
Když jsem to udiveně říkala našemu průvodci, bylo mi řečeno,
že on jako průvodce odvádí státu 80 % výdělku. V tuto chvíli dostaly ceny
pro turisty úplně jiný punc.
Žádné komentáře:
Okomentovat