Zpravodajství z Kuby 4 - Trinidad

5. 4. – 7. 4. 2018 Trinidad

8. den

Tentokrát auto přijelo překvapivě přesně. Silnice do Trinidadu vedla okolo pobřeží a bohužel to byla zrovna ta, po které se rozhodli procházet stovky krabů. V životě jsem tolik krabů pohromadě neviděla. Auto se jim snažilo vyhýbat, ale u všech to samozřejmě nezvládlo. Takže na silnici neutěšeně přibývaly fleky. Nechápu, jak tam tolik krabů vůbec může po těch každodenních jatkách přežít. U nás bysme jim už postavili tunel, ale tady na to asi trochu kašlou.

Trinidad je koloniální klenot Kuby, aspoň tak to bylo napsáno v průvodci. A Trinidad je vážně nádherný. Výstavní město zbohatlíků z prodeje cukru. Protože už je celkem dlouho zapsáno v UNESCO, všechny domy byly krásné, barevné, nikde nic výrazně zchátralého, a to ani za hranicemi centra. Mně osobně toto městečko opravdu nadchlo, ideální romantické místo na procházky ruku v ruce (teda spíše večer, ve dne slunce dost připékalo), večeři na terasách místních restaurací s pozorováním západu slunce a živou hudbou v každém druhém baru. Spousta lidí posedávajících na schodech na hlavním náměstí, z velké části proto, že je tam wifi, ale zčásti proto, že je prostě příjemné, jen tak sedět a koukat. Tedy než schody v osm „zavřou“, respektive vyženou lidi a dají tam železné ohrady.

Trinidad Autor:M. Babušík

Bohužel negativem Trinidadu je množství turistů a z toho plynoucí množství lidí v míře vyšší, než jsme byli zvyklí nabízejících čehokoliv (od taxi přes výlet na koni až po kartu na wifi) a žádajíc o cokoliv (od propisky přes oblečení až po peníze).

9. den

Devátý den byl vyhrazen na turistické lelkování na pláži. Takže jsme popojeli autobusem na nedalekou Playa Ancón, pronajali si slunečník a lehátka a užívali si masňáckou dovolenou s drinkem. Tahle pláž byla přesně ta z barevných stránek katalogů cestovních kanceláří – světlý jemňounký písek, azurové čisté moře, palmy, rákosové slunečníky, prostě krása.

10. den

Původně jsme chtěli v Trinidadu strávit jen dvě noci, ale když jsme tam přijeli, hned jsme si pobyt prodloužili o jednu noc. A poslední den jsme si objednali výlet do národního parku s koupáním v jezírku vytvořeným padajícím vodopádem. V popisu bylo napsáno, že je to 4 km hiking (pochopili jsme, že teda pěšky).

Lisování šťávy z cukrové třtiny. Autor: M. Babušík

Když jsme se ale druhý den ráno potkali s průvodcem, který nás přijel vyzvednout na koni. Už jsme něco tušili, ale ještě jsme se utěšovali, že se mu pro nás prostě nechtělo jít pěšky. Za pár minut cesty pěšky jsme každý vyfasovali jeden provaz k jednomu koni (každý ke svému) a už jsme si je hezky vedli. Sice jsme fakt někdy chtěla zkusit jet na koni, ale teď jsem na to nebyla psychicky a ani fyzicky (vzhledem k mým kraťáskům pod zadek) připravena.

Nicméně kůň je prý plně automatické zvíře – doprava, doleva, stát. Dopředu jde sám od sebe. Tak nám to bylo řečeno. Koníci byly zřejmě na totálně nezkušené a vyjevené turisty zvyklí, a tak naštěstí šli v podstatě krokem. Tedy na začátku. Po klidném začátku občas dostali chuť si tak trošku popoběhnout. Jen pár krůčků. Ale pro nás to znamenalo nadskakování na tvrdém sedle a odírání holých stehen o jejich boční strany. Za půl hoďky jsme byli šťastní za přestávku u plantáže cukrové třtiny. Dali jsme si čerstvou šťávu vylisovanou ze starého lisu. Bez rumu. Ano, opravdu bez rumu, ne, ani trošku rumu nechceme. Děkujeme.

Koupačka, vodopád vlevo. Autor: M.Babušík

Po vypití jsme se sténáním opět vylezli na koníky a jeli směrem k jezírku. Kousek před ním jsme zaplatili vstup do národního parku a už nás čekalo osvěžení. Vodopád vzhledem k suššímu období nebyl zrovna impozantní, ale jezírko bylo krásné, skoro připomínalo katedrálu, a koupačka byla osvěžující.

Na cestě zpátky jsme to vzali přes vyhlídku. Ta byla krásná, ale při skákavé cestě dolů jsem si říkala, že bych si ji i odpustila. Další přestávka v restauraci – dali bysme si i jídlo, jen abychom tam byli déle, ale fakt jsme neměli hlad. Tak jsme se aspoň loudali s džusem. A poslední část cesty už bylo regulérní mučení. Průvodce koně popoháněl (asi už měl hlad), my jsme se sykotem nadskakovali a koně naopak co nejvíce brzdili.

Po sesednutí a ohledání bolístek jsem prohlásila, že až pojedu příště, rozhodně si beru dlouhé kalhoty. Na což můj milý prohlásil, že na něčem, co má mozek, on už rozhodně příště nepojede.

Zpravodajství z Kuby 3 - Playa Larga

3. 4. – 4. 4. 2018 Playa Larga

6. den

Na ráno jsme měli objednaný taxi collectivo do Playa Larga. Mělo přijet o půl deváté, připraveni jsme prý měli být v osm, takže chvilku po osmé už jsme vzorně čekali oblečení s batohy venku. V 8.45 jsem požádala Marbely, jestli by zavolala, jestli opravdu přijede. Normálně bych to neřešila, protože Kuba, ale po předchozí zkušenosti radši jo. Naše hostitelka tedy zavolala a ujistila nás, že auto je na cestě. Přijelo o čtvrt na deset.

Asi po dvou hodinách jízdy nám řidič oznámil, že přesedáme, vyložil nás, naše baťohy a odjel. Další řidič se nás rychle ujal, nicméně nám bylo řečeno, že je nás o jednoho víc, takže buď můžem čekat na další auto nebo se budem 2 hodiny mačkat. Další auto přijede tak za půl až tři čtvrtě hodiny. Takže přeloženo, dřív jak za hoďku tam nebude. Když jsem si představila, jak se svou „cafeconleche“ španělštinou domlouvám další auto, nehledě na to, že už jsme zaplatili, rozhodně vyhrálo mačkání. Naštěstí to nebylo tak hrozné, holky byly hubené, takže zas tak těsno nebylo.

Po cca pěti hodinách jsme dojeli do Playa Larga, ubytovali se a domluvili si potápění. Na rozdíl od Američanů, kteří sem přijeli osvobozovat (Playa Larga je jednou z pláží v Zátoce sviní, kde se vylodili), my se přijeli potápět. Naše první potápění v životě a splnění jednoho z mých snů. Vždycky jsem to chtěla zkusit.

V Playa Larga jsme konečně pochopili, jak místní shánějí jídlo. Prostě jezdí po ulici různí lidé na kole a křičí chlebááá, sladkostíííí, ovocéééé. Kolem něho se sběhnou místní a nakupují.

7. den

Takže potápění. Ráno po snídani nás vyzvedl potápěčský autobus, u kterého jsme trochu měli obavy, aby se po cestě nerozsypal, ale dojel. Byla možnost dvou potápění, tak jsme si optimisticky zaplatili rovnou obě dvě.

Dojeli jsme na místo prvního potápění. Dostali jsme veškerou výstroj a instrukce byly opravdu podrobné, vysvětlující a kontrolující, takže jsme se trochu bát přestala. Tedy jen trochu, protože u jedné spolupotápějící to vypadalo, že jí z bomby uniká vzduch. Když to oznámila instruktorovi s tím, že je rozbitá, rozhodně jí na to odpověděl, že je to v pohodě, protože na Kubě prostě není nic rozbité. A tedy než jsem dostala okolo pasu závaží a na záda bombu, pod kterou jsem podklesla a obávala se, že s tímto už se nikdy nevynořím zpět. A šli jsme zkoušet potápění do mělké vody. Potopila jsem se a okamžitě se převrátila na jednu stranu. Prý je to normální. Okamžitě mi z toho náhubku, kterým se dýchá (nevím, jak se to správně jmenuje) vypadla jedna část, do které se zakusuje. Teda ono se do ní moc zakusovat nemá, ale i tak, stejně už visela jen na vlásku. Navíc se mi ta hadice k náhubku zdála hrozně krátká a pořád jsem ho měla nějak nakřivo, takže jsem se bála, že mi vypadne. A navíc mi do pusy nateklo trochu vody. Tak jsem se vynořila, že si to teda všechno upravím. A překvapení. Ani jsem se nemohla pořádně udržet na hladině. Protože za prvé moře a vlny za druhé jsem nebyla zvyklá balancovat na hladině s takovou zátěží. Ano, samozřejmě stačilo trochu přifouknout vestu. Ano, samozřejmě, že nám říkal, jak dostat vodu z pusy i z brýlí ve vodě. Naštěstí se hned za mnou vynořil instruktor, podržel mě, upravil mi hadičku, kdesi vzadu zaháknutou, vyměnil náhubek (v tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli za ten jeho oslintaný) a poslal mě zase zpátky dolů.

Snažila jsem se jakžtakž balancovat někde uprostřed vody. Ale ve chvíli, kdy už si všichni v klidu plavali a prohlíželi si rybičky a korály, já buď v podstatě šnorchlovala nebo se odrážela rukama (teda jednou rukou, tou druhou jsem křečovitě držela regulátor stoupání a klesání) od dna, abych si neodrala kolena. Stejně jsem si je odrala. Navíc jsem v tom svém hlubokém soustředění na klesání a stoupání nestíhala plavat dopředu, takže jsem byla poslední ze skupinky.

Takže moje potápění bylo sledem panických myšlenek v následující sekvenci – já se chci vynořit - kolik ještě zbývá - klid, normálně dýchej, je to v pohodě – sakra, proč neklesám – sakra, proč nestoupám – v pohodě, hlavně v klidu dýchej – hlavně ať mi neutečou - musím plavat rychleji – kdy už to skončíííí???

Do této sekvence občas skočila myšlenka – to je krásná rybička – nádherný korál – vlastně je to úžasné. Ale fakt jen občas.

Takže po skončení potápění jsme říkala, že druhý pokus už dneska rozhodně nee. Pro mě překvapivě jsem nebyla jediná. Takže zatímco můj milý si nadšeně užíval druhé potápění (u vraku lodi), já blaženě šnorchlovala u břehu a pozorovala změť barevných rybiček jako v akváriu.

Den jsme ukončili povalováním na pláži a další den už byl odjezd směr Trinidad.

Zpravodajství z Kuby 2 - Viňales

1.     4. – 2. 4. 2018 Viňales

4. den

V 11 hodin, jak bylo domluveno, jsme začali vyhlížet náš klimatizovaný Renault, který nás měl odvézt do Viňales. V 11.15 už jsem byla mírně nervózní. V 11.20 zvonek a dole Ismael. Prý se přišel podívat, jestli v pořádku odjedeme (což nám říkal už den předtím). Když řidič nepřijel, volal mu a bylo mu řečeno, že si to rozmyslel a nepřijede, tak nám rychle sehnal jiné auto. Tohle je oficiální verze. Rozhodli jsme se jí věřit.

Každopádně nás před domem čekal 71 let starý Lincoln vytuněný motorem Avia. Řidič nám radostně sdělil, že je z Československa (ten motor, řidič byl Kubánec). A po cestě nám pyšně ukázal autobus jak vystřižený z Anděla na horách, prý je taky od nás.

Jeli jsme po místní tříproudé dálnici. Jeden pruh pro rychlá auta, prostřední pro pomalejší a poslední pro cyklisty, koně, kuřata, slepice a vozíky tažené koňmi (někdy i v protisměru).

Každopádně auto dojelo až do Viňáles, s námi mírně naklepanými z jeho „tlumičů“ a s dredy vytvořenými okénkovou klimatizací.

Jestli Yanet byla milá, tak Marbely je supr milá. Ubytování je naprosto luxusní, se střešní terasou a lehátky.

Viňales je naprosto jiné než Havana. Klidné a tiché, v podstatě jedna hlavní ulice a od ní se rozvětvují ulice a domy. Na hlavní cestě jsou ovšem jen samé restaurace a bary. Po ulicích pobíhají slepice a kuřata a asfalt končí jednu ulici za tou hlavní. Dál už je jen hliněná cesta. Všude okolo krásný výhled na mogotes, místní kuželovité kopce. Jídlo a drinky jsou tu luxusní a o polovinu levnější než v hlavním městě.

A jestli nás v Havaně uprostřed noci budila hlasitá hudba, kterou si asi někdo pustil po návratu z párty, tak tady jedině kohouti.

5. den

Další den ve Viňales nás čekala prohlídka národního parku s průvodcem. Naštěstí uměl anglicky, respektive nejlépe anglicky ze všech lidí, co jsme potkali. Náš průvodce byl doktor lesnického zemědělství na univerzitě a prováděním po parku si jen tak přivydělával, když zrovna neměl hodiny. (jen pokud by vás to zajímalo, měsíční plat univerzitního profesora je 35 CUC) Znal tedy (v angličtině) veškeré názvy rostlin a zvířat, které jsme ani my netušili, takže jsme si různě dovysvětlovávali a hádali, co by to tak mohlo být.

Původně jsme si chtěli park projít sami, ale pak jsme usoudili, že s průvodcem to bude lepší.

Trasa vedla přírodou se zastávkou u kávové plantáže, doutníkové plantáže a koupání v jezeře.

První zastávka v parku byla u pěstování a dělání kávy (něco pro mě). Když nám místní farmář ukázal všechno od rostliny po hotovou kávu, kterou praží na ohni a drtí v hmoždíři, protože není dovoleno používat mechaniku. Když se ptal, jestli si chceme nějakou koupit, samozřejmě jsme chtěli. Zeptala jsme se ho na velikosti balení a pán zpoza rohu přinesl půllitrovou petku s kávovými zrnky. Prý mají jen jedno balení.

Další zastávka byla farma na výrobu doutníků a ukázka celého procesu od pěstování až po samotný produkt. A taky jsme se naučili, jak se správně kouří doutníky. Nejvíce mě zarazilo, že jsou povinni prodat (samozřejmě za neturistické ceny) 90 % doutníků vládě. A ze zbytku prodaného ještě platí daně.

Když jsem to udiveně říkala našemu průvodci, bylo mi řečeno, že on jako průvodce odvádí státu 80 % výdělku. V tuto chvíli dostaly ceny pro turisty úplně jiný punc.

Zpravodajství z Kuby - Havana

Původně jsem chtěla o našem výletu na Kubu napsat jeden maximálně dva příspěvky, ale při tvorbě poznámek jsem zjistila, že je toho spousta. V jednom ani ve dvou článcích bych nedokázala zachytit Kubu tak, jak ji prožíváme. A navíc moje mamka bude určitě z více či méně online zpravodajství nadšená. A taky třeba pro vnoučata, až bude Kuba kapitalistická.

29. 3. 2018 – 31. 3. 2018 Havana