Kde bydlí štěstí

Před nějakou dobou jsem viděla pohádku se stejným názvem jako má tento příspěvek. Byla o dvou rodinách - Nuzných a Bohatých - takhle se tedy nejmenovali, ale pro lepší vysvětlení. Nuzní byli i přes svou chudobu šťastni, kdežto Bohatí byli nešťastní. Když Bohatí pátrali po tom, jak mohou být Nuzní šťastní, řekla jim dcera Nuzných, že v jejich chaloupce bydlí štěstí. Bohatí se úplně nadchli, stačí se tedy jen přestěhovat a budou šťastní. Je to přece úplně jednoduché. Tak si vyměnili bydlení a...jak myslíte, že to dopadlo?


V pohádkách a příbězích se často skrývá hluboká moudrost. Bohatí byli hloupí, když si mysleli, že za štěstím se mohou prostě jen odstěhovat. V pohádce je to úplně jasné. Tak proč si myslíme, že štěstí bydlí v zemi, kam jedeme na dovolenou, ve volných víkendech nebo prostě u jiných? Hledáme a honíme se za štěstím a podmiňujeme ho všemi možnými "až" a když na naše "až" dosáhneme, často překvapeně koukáme, že štěstí nám zase uteklo za další "až". Nedá mi to a opět musím vecpat trochu psychologie. Podle průzkumů splnění "až" velikost našeho štěstí na dlouho neovlivní. Lidé, kteří vyhráli loterii, byly sice na chvilku mnohem šťastnější, ale asi po roce až dvou se jejich pocity vrátily na zhruba stejnou úroveň jako před výhrou. Stejně tak lidé, kteří měli třeba vážnou nehodu a ocitli se na vozíku. Říká se tomu hédonická adaptace aneb člověk si zvykne na všechno...i na šibenici. Taky si ale zvykne na miliony na účtu a k pocitu štěstí potřebuje více a více. Z prvního nového auta máme radost několik měsíců, z druhého už několik týdnů a z třetího pár dní.

Psychologické výzkumy zní občas malinko depresivně. Ale na druhou stranu musíme být opravdu šťastnější a šťastnější? Je to takové krédo letošní doby. Dánové jsou jedním z nejšťastnějších národů na světě a tak pilně kopírujeme koncept hygge a nakupujeme polštáře, deky a svíčky. Japonci jsou nejzdravější a žijí nejdéle, takže pojďme zkusit ikigai. O návodech na štěstí vycházejí tuny knížek a my zkoušíme jeden koncept za druhým a vršíme na sebe zážitky, které nám mají přinést štěstí. Skoro mi poslední dobou přijde, že šťastný život je něco jako povinnost a když nejste šťastní, bohatí a neplní se vám jedno přání za druhým, tak je s vámi něco špatně. Protože určitě sabotujete své štěstí.

Tohle štěstí je ale zlatá přelétavá muška a mám takový pocit, že čím více se za ní honíme, tím více uniká.  Třeba stačí být "jen" spokojený, jen tak. Takový ten prchavý pocit. Takový ten pocit, který se přes vás nečekaně přelije jen tak, navzdory všemu. Když třeba uprostřed práce vykoukneme z okna a tam nás překvapí padající sníh nebo svítící slunce či barevná duha, když si po práci v klidu sedneme a dáme si kávu nebo čaj, když nás obejme partner nebo děti nebo třeba když se na nás usměje někdo cizí nebo nám nečekaně prokáže laskavost. Možná, že to není štěstí, ale je to fajn. :-)

V lednu vyšel zajímavý rozhovor s cestovatelem a polárníkem (a spoustu dalšího) Petrem Horkým. Byla tam spousta věcí k zamyšlení, ale co mě zaujalo nejvíc byl příběh o indiánech, kteří jeli autobusem a uprostřed ničeho požadovali zastavit a vystoupit. Ostatní se jich ptali, proč chtějí zastavit zrovna tady a co tam budou dělat. A oni odpověděli, že musí počkat na svou duši, protože jim nestačí. Tak třeba občas jen stačí počkat, až nás dožene naše duše. 
Naprosto úžasně bylo toto zachyceno ve filmu Tmavomodrý svět. Myslím, že je to úplně poslední scéna filmu. Komunističtí vězni pracují u šicích strojů. Dozorce usíná a najednou se do místnosti začnou vkrádat paprsky slunce. Jeden stroj po druhém utichá, vězni si protáhnou ruce a záda a jdou se podívat k oknu a nastavují tváře paprskům. Tato scéna je "tím" pocitem přímo natřískaná a já vždycky brečím už pět minut dopředu.

Tak nějak mi přijde, že si to štěstí lépe vychutnáme pokud je uprostřed únavy, smůly nebo něčeho negativního. Když jsem si na pouti sedla, dala kávu a pomerančový džus a vyzula boty, tak to bylo totální absolutní štěstí. I když, teď už mi stačí, abych měla týden rozbitý kávovar, a první ranní káva po několika dnech je taky megaštěstí. V tom obyčejném světě nebo dni to tak nějak nevnímáme. Když se máme dobře, tak se máme dobře, to je přece normální. Pak nás něco bolí nebo se něco stane a veškerá naše pozornost se upne na to negativní. Teprve až tehdy si uvědomíme, jakou radost a štěstí ve svém životě máme.