Můj dárek od Ježíška. Hned jak jsem balíček rozbalila, tušila jsem, že tohle bude jednou z mých srdečních záležitostí. Knížku jsem začala číst hned 24. a celou ji přečetla za čtyři dny. Četla se sama a já hltala stránku za stránkou, abych věděla, jak pokračují osudy obou dívek. A když jsem zrovna nečetla, tak jsem o ději přemýšlela.
Foto: M. Babušík |
Druhý bod kniha získává na voňavý děj v Indii a třetí samozřejmě za ženský příběh. Vezmu to hezky popořádku.
Pětadvacetiletá Tára se z Ameriky vrací do rodné Bombaje, aby našla svou ztracenou přítelkyni Muktu. Mukta pochází z chudé vesnice z rodiny, kde byly generace žen zasvěcovány jako dévdásí, chrámové prostitutky. Do Bombaje a své rodiny ji přivedl Tářin otec, který se staral o sirotky a děti ulice, a z obou dívek se staly nerozlučné dětské přítelkyně. Jejich přátelství však přerušil Muktin únos, ze kterého Tára vinila sebe a její následná emigrace do Ameriky. Tářin otec však nepřestal Muktu na dálku hledat. Po jeho smrti se Tára vrací zpět do Indie, aby zjistila, co se s Muktou opravdu stalo.
Kapitoly jsou psány na přeskáčku, jednou z pohledu Táry a jednou z pohledu Mukty. Tára ty své vypráví v současnosti se vzpomínkami na dětsví, kdežto Muktiny jsou vyprávěny v minulosti. Téměř do konce knihy tedy nevíte, zda Mukta opravdu žije nebo její vzpomínky a tedy i život v nějaké kapitole skončí.
Kniha je přirovávána k dílům Khaleda Hosseiniho a Lovce draků rozhodně připomíná. Obě mají společnou zápletku s dětskými přáteli na různém společenském žebříčku, vinu jednoho z nich, která vedla k jejich rozdělení, emigraci do Ameriky i následné hledání starého přítele. Tím rozhodně nechci říct, že je kniha jen opsanou ženskou verzí Lovce draků.
Jako téměř jakákoliv indická knížka opět voní indickým kořením a stejně jako u čtení Shantaramu jsem měla nepřetržitě chuť na indické jídlo. Oproti Shantaramu, jehož hlavním poselstvím je, že Indie je země lásky, ukazuje Všechny barvy nebe jiný svět Indie. Svět různých kast a nepřekonatelných rozdílů mezi nimi, zejména v uvažování lidí, pro něž je přátelství nebo láska dvou lidí z různých společenských žebříčků naprosto nepřijatelná a u některých toto porušení zasluhuje zabití. Svět Indie, kdy náboženská tradice velí zasvěcovat generace malých holčiček jako chrámových prostitutek, bez ohledu na jejich volbu, s nutností nechat si cokoliv líbit od svých zákazníků. Následně odsunutí na okraj společnosti a pohrdání ostatních členů společnosti, které se přenáší i do vlastního smýšlení těchto žen, smířených s tím, že si nic jiného nezaslouží. Hrůzy schované za náboženství, které jsou z našeho západního pohledu, naprosto děsivé a nepochopitelné. Ukazuje obchod s lidmi a nucenou prostituci. Na druhou stranu je těžištěm knihy obrovské přátelství a láska napříč společenským žebříčkem. Ukazuje práci lidí a neziskových organizací, které pomáhají bezpočtu chudým sirotkům a ženám, které jsou nuceny prodávat své tělo. Z celého příběhu silně vystupuje naděje a víra. Naděje, že se nebe znovu rozzáří jasnými barvami.
Teprve tehdy jsem pochopila, že vlákna života nejsou vždycky utkána tak, jak bychom si přáli, a občas je vzor na jeho konci docela jiný, než jaký jsme si představovali. Teď mi však nezbývalo než smířit se s tím, co už navždy zůstane minulostí.
Slunce se blížilo k obzoru a nebe se topilo v odstínech rudé. Amma měla pravdu. I pro ženu, jako jsem já, bude nebe jednou znovu jasné. Věděla jsem to. Cítila jsem naději.
Sama autorka Amita Trasi se narodila a vyrůstala v Bombaji v Indii, nyní žije v Americe. Příběh není skutečný (avšak klidně by mohl být), nicméně postava Mukty byla inspirována dcerou služebné, se kterou autorka v Bombaji vyrůstala. Více o pozadí knihy si můžete přečíst na stránkách autorky (jen v angličtině).
Žádné komentáře:
Okomentovat