Co mě učí volná noha

Někteří z vás si už určitě všimli, že mám prostě ráda číslované seznamy. Tak tento příspěvek bude taky seznamový. Seznam toho, co mě učí podnikání. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem typický zaměstnanec - ten, kterému se řekne, co má udělat, on si vymyslí, jak to udělat a dodá finální produkt v požadovaném termínu a kvalitě. Jenže pak mě to nějak přešlo. Bez přehánění si myslím, že kdybych se nevydala na pouť, tak buď nezačnu podnikat vůbec nebo o hodně později. Právě to, že jsem schopna (a je mi dovoleno) ujít 800 km do cíle mně přesvědčilo o tom, že když něco opravdu chci a jdu si za tím doslova krok za krokem, tak to i dokážu. Vždyť rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je jen o vzdání se nebo vytrvání. Mluvím teď hlavně o své norské svatoolafské pouti, která na mě takto zapůsobila. Po návratu z ní jsem vykročila na volnou nohu a na té stojím už přes dva roky. Dva roky nejsou nic, ale já jsem rodilá analyzátorka, tak proč to nevyužít do blogu.

1. Odpovědnost - jak je krásně zaměstnancům, kteří se můžou inspirovat od pštrosů a řešení svých chyb a problémů přenechávat na nadřízených. Přiznávám se, že i na volné noze se mi občas chce dělat, že ten zvonící telefon fakt neslyším a email mi nějak omylem nepřišel. Bohužel je mi jasné, že takhle bych se na té noze dlouho neudržela. Na té volné samozřejmě. Takže upřímně, první věc, kterou jsem se musela naučit bylo stavět se k problémům čelem a snažit se je co nejlépe vyřešit, přiznat svoje chyby a poučit se z nich. Pokud totiž zákazníkovi při prvním problému přestanu brát telefony a odpovídat na emaily místo toho, abych si s ním věc vyříkala a problém vyřešila, tak to můžu rovnou zabalit. Protože ten člověk se mnou možná se skřípěním zubů dokončí tuto zakázku, ale do budoucna se ode mně bude držet co nejdál.

2. Šetrnost - nazvěme to takhle hezky, ale od jisté doby, kdy jsem měla pár bezesných nocí kvůli tenčící se finanční zásobě jsem se rozhodla, že své zlaté miláááášky už nikomu nedám. Rozhodně ne bez lítého boje. Rozhodně ne arogantním číšníkům na dýšku. Narozdíl od zaměstnance, který má to svý měsíční jakžtakž jistý, může podnikatel svůj dlouhodobý finanční příjem leda věštit z křišťálové koule. Někdy je celkem čirá, ale občas dost zamlžená. Takže moje zaměstnanecká finanční lehkomyslnost se změnila v přísné posuzování komu a v jaké výši své těžce vydřené zlaťáčky daruju. No, řekněme si na rovinu, jak to je. Strýčku Skrblíkovi bych mohla dávat osobní lekce.

3. Zjednodušení - došla jsem k teorii, že každý máme určitou denní rozhodovací kapacitu. Někdo s ní hospodaří uvážlivě a vydrží mu třeba až do večera. Přiznám se, že rozhodnost nikdy nebyla mojí nejsilnější stránkou. Vrcholem všeho byla pizza a její vybírání. Určit, kterou si dám, byl pro mě mor. Chtěla bych tam ještě žampiony a kukuřici. No jo, jenže ta se žampiony a kukuřicí tam má i artyčoky. A ty mi nechutnají. Tahle má zase to a ta tamhleto. Má rozhodovací kapacita nejspíš nebude  extrémně vysoká, když mi dělá problém i blbá pizza. Takže teď je to s mým rozhodováním zhruba takhle: ráno jsem ještě schopna vybrat si čaj na snídani a co si k němu dám. Potom začnu pracovat a řešit problémy a rozhodovat a radit - jak vyřešit konflikty s pravidly a neochotu zákazníků pravidla dodržovat a mezi tím balancovat tak, aby bylo všechno v cajku a všichni plně spokojení. A tím končím. Večer už je moje kapacita většinou přečerpána, takže rozhodnout, co chci na večeři a třeba jaký si pustit film je nad moje schopnosti a ochotu o čemkoliv rozhodovat. Takže pizzu si od jisté doby dávám prostě margheritu, když se chci kór rozšoupnout, tak přidám šunku a ananas. A začínám pomalu chápat, proč se někomu líbí nalajnovaný život jak v klášteře.

4. Efektivita času - tak tohle jsem se ještě nenaučila. Efektivita je totiž každodenní lítý boj s obludou, kterou Robert Vlach v knize Na volné noze nazývá odpor. Jiní ji nazývají prokrastinace, lenost, roztěkanost, ne-sebedisciplína, slabá vůle. Ale tohle ve mně evokuje boj na více frontách zároveň, takže jsem se radši ztotožnila se slovem odpor a válčím sice v jedné bitvě, ale seč mi síly stačí. Závidím princům v pohádkách, kteří jednou zabijí draka a mají do smrti vystaráno s princeznou a půl královstvím jako bonusem. Zaměstnanecký poměr a pobyt v kanceláři vás k práci tak trochu vede sám. Co taky dělat, když už jste se donutili vstát a do té kaceláře dorazili. Stejně tam těch osm hodin musíte být, že? Naopak práce z domu dává spoustu prostoru odporu. Boj s ním je neustálý. Je stejně chytrý a vynalézavý jako vy sami (díky tomu jsem zjistila, že asi budu poměrně kreativní) a podob má více než chameleon. Třeba zodpovědnou - měla by jsi cvičit na klavír, taky se podívat na španělštinu; nebo vzdělanou - stejně mozek po jídle nemůže pracovat, musí se soustředit na trávení;  ohleduplnou - jen se podíváš na film na pár minut, musíš si přece trochu odpočinout, navíc je přece v angličtině, takže se vlastně neulíváš, ale vzděláváš. Odpor totiž přesně ví, co na mě platí. A to mám ještě štěstí, že mě moje práce baví...teda když se k ní konečně dokopu. 

Upřímně musím říct, že mě podnikání posunulo víc než jakékoliv semináře a knížky dohromady. Protože člověk se nezmění ani nenaučí čtením knih, ale tím, že věci prostě začne dělat veškerým vnitřním odporům navzdory.