Paolo Giordano - Osamělost prvočísel

Foto: M. Babušík

Tak tohle nebylo veselé čtení.

Příběh dvou osamělých prvočísel Alice a Mattia. Příběh o tom, jak vám jedno rozhodnutí může změnit život a další rozhodnutí vás potom jen drží v této nastavené dráze.

Alice nesnáší lyžování. Přesto se kvůli otci učí závodně lyžovat. Jednoho dne se "špatně rozhodne" a navzdory mlze se snaží sjet kopec. Skončí to pádem a zraněním, kvůli kterému už navždy kulhá.

Geniální Mattio má mentálně postiženou sestru - dvojče, kterou i při své nechuti musí brát všude s sebou. Jednou se při cestě na oslavu narozenin rozhodne, že sestru nechá v parku, půjde na oslavu sám a později se pro ni vrátí. Už ji nikdy nikdo neuvidí.

Kniha začíná těmito dvěma rozhodnutími, která hlavním hrdinům už v dětství nalinkují osu života. Alice po této události ničí samu sebe anorexií a Mattio se sebepoškozuje.

Hrdiny pozorujeme od dětství, od prvního rozhodnutí do mladé dospělosti, vždy v odstupu asi pěti let. Jejich životní cesty se s jistotou přitažlivosti zraněných osob k sobě navzájem přiblíží a ve stejném duchu dalšího přibližování a oddalování pokračují dále.

V jednom kurzu v prváku se Mattia naučil, že mezi prvočísly se vyskytují některá ještě podivnější. Matematici jim říkají prvočíselná dvojčata: jsou to dvojice prvočísel, která stojí vedle sebe, vlastně skoro vedle sebe, protože mezi nimi je vždycky nějaké sudé číslo, které jim brání, aby se dotýkala. Jsou to čísla jako 11 a 13, jako 17 a 19, jako 41 a 43.

Mattia si myslel, že tohle jsou oni dva s Alicí, prvočíselná dvojčata, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého. Nikdy jí to neřekl. Když si představil, jak se jí s tím svěřuje, tenká vrstva potu na jeho dlaních se úplně vypařila a on se dobrých deset minut nedokázal ničeho dotknout.

Je pro mě složité napsat recenzi a vystihnout tuto knihu. Rozhodně to není pohodové plážové čtení. Je spíše stvořené pro pošmourné podzimní večery. K hlavním hrdinům, kteří už tak mají dost složité životy, se přidávají další a další osamělá prvočísla. Autor se nevyhýbá tématům rakoviny, homosexuality ani pokaženým partnerským a rodičovsko-dětským vztahům. Optimismus v knize moc nenajdete. Přesto vás tato kniha vtáhne do děje a vy budete zvědaví, jak to s Mattiou a Alicí bude pokračovat, zda jim aspoň něco vyjde. Možná si u toho budete říkat něco jako "tak už jí to řekni/tak už sakra něco udělej". Děj knihy není o tom, že na začátku něco pokazíte a pak už to nespravíte, ale o tom, že hlavní hrdinové to prostě spravit nedokáží nebo možná ani nechtějí. Ale to je nejspíš jen naše pojetí štěstí a spokojenosti všech. Možná jsou hrdinové spokojení v životě, který žijí a ve skutcích, který tento život potvrzují. Přesto, že jsou to tak trochu zvláštní hrdinové, nebo možná právě proto vás kniha chytne a dostane se vám pod kůži.