Už je tomu rok a půl, co jsem s láskou psala o těžkém životě venkovské paničky. Už to bude rok, co jsem mlejn opustila a se svými pár švestkami zamířila zase zpátky do města.
No a byla jsem zpět ve městě. Což přece nebude tak těžké, vždyť jsem z něj odešla jen na několik měsíců. Jenže město vyžaduje specifické dovednosti a ty vesnické se tam moc neuplatní. To jsem ještě netušila, jak moc jsem si na venkovský život zvykla.
Začíná to zdravením. Zdravení je ve městě podezřelé. Ono je tedy často i neproveditelné, protože při tolika lidech prostě nemůžete pozdravit všechny nebo si ostatní vůbec nevšimnou, že je pozdravíte. Pokud si toho všimnou a vy k tomu pozdravu ještě neprozřetelně přidáte úsměv, lidé prchají. V Brně se totiž neznámí lidé zdraví jen z jednoho důvodu - chcete po člověku peníze. Buď zadarmo, protože sestra setřenice vaší babičky je těžce nemocná a vy nemáte ani na vlak, abyste se k ní dostali, nebo výměnou za padělané parfémy či domácí koláčky. Takže v Brně následuje po pozdravení cizího člověka podmíněný reflex "rychle pryč". V nejlepším případě Vám člověk na pozdrav odpoví naučeným úsměvem s "ne, děkuji".
Cestování z města na vesnici bylo úplně jasné. Hezky jste přišli na zastávku, postavili se do fronty a pokud jste přišli včas, nezbyly na vás jen sedadla zády po směru cesty, ke kterém by se v tomto případě měly fasovat i sáčky.
Brněnské zastávky fronty neobsahují. I kdyby tam byly, při množství autobusů by se lehce stalo, že se postavíte úplně do špatné fronty. Ve vesnických autobusech se nastupuje předními dveřmi, řidič se hezky pozdraví, případně prohodí pár slov. V Brně se v autobuse nevykecává. Boneničas. Když už se v Brně nastupuje předními dveřmi, znamená to, že si chcete koupit jízdenku. Takže venkovský balík nastoupí předníma, zastaví se u řidiče, který otevře přepážku. Následně si balík vzpomene, že má přece šalinkartu a s omluvným úsměvem pokračuje dál do autobusu. A to nemluvím o tom, co mě MHD ušetří, a to celé parkovací brněnské know-how.
Brněnské zastávky fronty neobsahují. I kdyby tam byly, při množství autobusů by se lehce stalo, že se postavíte úplně do špatné fronty. Ve vesnických autobusech se nastupuje předními dveřmi, řidič se hezky pozdraví, případně prohodí pár slov. V Brně se v autobuse nevykecává. Boneničas. Když už se v Brně nastupuje předními dveřmi, znamená to, že si chcete koupit jízdenku. Takže venkovský balík nastoupí předníma, zastaví se u řidiče, který otevře přepážku. Následně si balík vzpomene, že má přece šalinkartu a s omluvným úsměvem pokračuje dál do autobusu. A to nemluvím o tom, co mě MHD ušetří, a to celé parkovací brněnské know-how.
No a úplně samostatná záležitost jsou obchody. Ve velkých městech totiž skoro nejsou normální obchody. Jsou tam jen megavelké markety. Po hodinovém bloudění při hledání másla v obchodě mě to upřímně už přestalo bavit. Navíc tam není prostě jen jedno máslo jak v běžném vesnickém obchodě. Tady jsem našla šest druhů másel, abych při čtení etikety zjistila, že z toho tři vlastně vůbec másla nejsou. A u zbytku ještě bylo třeba vyzkoumat, jestli není nedejbože polské nebo snad ještě hůř Babišovo. Takže obyčejné dokoupení zásob pak trvá půl dne. Když už si zapamatujte, kde které zboží je a které je třeba nakupovat, pro jistotu obchodní místní marketéři vymění regály a umístění zboží, abysme mohli zase bloudit. Už se nedivím, že lidi z města nic nestíhají.
Tak nevím, existuje nějaký manuál na život ve městě? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat