Už je tomu rok a půl, co jsem s láskou psala o těžkém životě venkovské paničky. Už to bude rok, co jsem mlejn opustila a se svými pár švestkami zamířila zase zpátky do města.
No a byla jsem zpět ve městě. Což přece nebude tak těžké, vždyť jsem z něj odešla jen na několik měsíců. Jenže město vyžaduje specifické dovednosti a ty vesnické se tam moc neuplatní. To jsem ještě netušila, jak moc jsem si na venkovský život zvykla.
Začíná to zdravením. Zdravení je ve městě podezřelé. Ono je tedy často i neproveditelné, protože při tolika lidech prostě nemůžete pozdravit všechny nebo si ostatní vůbec nevšimnou, že je pozdravíte. Pokud si toho všimnou a vy k tomu pozdravu ještě neprozřetelně přidáte úsměv, lidé prchají. V Brně se totiž neznámí lidé zdraví jen z jednoho důvodu - chcete po člověku peníze. Buď zadarmo, protože sestra setřenice vaší babičky je těžce nemocná a vy nemáte ani na vlak, abyste se k ní dostali, nebo výměnou za padělané parfémy či domácí koláčky. Takže v Brně následuje po pozdravení cizího člověka podmíněný reflex "rychle pryč". V nejlepším případě Vám člověk na pozdrav odpoví naučeným úsměvem s "ne, děkuji".
