čtvrtek 24. srpna 2017

Simon Mawer - Skleněný pokoj

První, co se o této knize dozvíte je její inspirace vilou Tugendhat. Jedinou brněnskou památkou, která je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.  Kniha osloví i ty, kteří by kolem ní prošli bez povšimnutí, právě díky této stavbě. Pokud jste ve vile byli nebo se tam teprve chystáte, je kniha téměř povinnou četbou.
Já ve vile byla a musím sebekriticky přiznat, že jsme po prohlídce nijak zvlášť netoužila. Nejsem příznivcem funkcionalismu, prostě to byla shoda jedné ostravské návštěvy s volnými místy na prohlídce. Možná to bylo tím nulovým očekáváním, ale vila mě naprosto uchvátila. Zejména "skleněný pokoj". V knize autor používá německou slovní hříčku Glassraum - Glasstraum. Tedy přidáním jednoho písmene se ze skleněného pokoje stává skleněný sen. A ze samotné knihy je poznat, že autor byl vilou taky zřejmě nadšen. V knize jsou až obdivuhodné detaily o počtu schodů a brněnských ulicích a parcích.

Místo je s knihou pevně spojené. Dokonce až tak, že si troufám tvrdit, že kdo navštívil vilu, bude si nejspíš chtít přečíst i knížku a komu se líbila kniha, zcela určitě bude chtít navštívit dům. I když autor knihy přejmenoval majitele (a tedy i samotnou vilu) i architekta a ve své originální verzi uvádí místo Brno pouze Město (v českém překladu už se objevuje Brno). Díky unikátnosti domu je poměrně jednoduché poznat, že se jedná o vilu Tugendhat.
Obecně mám trochu problém s knížkami, které jsou spojeny s místem nebo osobami, které existují, ale přitom je to fikce. Jsem vždycky trochu zmatená, co je pravda a co ne. U Skleněného pokoje autor využil skutečné osoby a místa. Historie samotné vily je poměrně věrná, její obyvatelé opravdu byli Židé a emigrovali, za komunismu vila sloužila pro cvičení dětí a poté patřila muzeu. Některé postavy jsou pojmenovány svými pravými jmény - například brněnská skladatelka Vítězslava Kaprálová. Jiné postavy jsou pouze přejmenovány, i když ve skutečnosti existovali - majitelé vily, architekt. A další osoby jsou úplně smyšlené. Četla jsem rozhovor a skutečná rodina Tugendhatů, která vilu nechala vystavět a obývala, nebyla z knihy moc nadšená. Kniha překypuje milostnými troj, čtyř a víceúhelníky. Ne, že by rodinu stavěla přímo do špatného světla. Ale není zrovna milé, když si čtenáři spojí postavy a myslí si, že hlava rodiny měla poměr s prostitutkou. A to je právě kámen úrazu knih částečně inspirovaných skutečnými postavami.
Na pozadí příběhu vily a jejích obyvatel se promítá příběh historie celého Československa. Autor sleduje románové manžele Landauerovy ještě před stavbou vily na jejich svatební cestě, kde se seznámí s budoucím architektem vily. Dále sleduje samotnou výstavbu a jejich pokračující manželský život a život jejich přátel včetně útěku rodiny do zahraničí. Poté se vypravěčská linie zdvojuje. Jedna část sleduje další osudy vily a osob okolo ní a druhá část další život Landauerových v zahraničí.
Kniha se čte hezky a pěkně utíká. Bonusem navíc k příběhu je samozřejmě samotná vila. Některé komentáře ke knize se pozastavovali nad přílišnou erotikou v knize, která mě osobně v knize nepřišla nijak otevřená či častá. Ale možná to bude upozornění pro ty, kterým tyto řádky vyloženě vadí. Pravda byla, že jsem se občas nad propletenými milostnými vztahy pozastavila. Ale život je často mnohem bohatší, než jaký ho vidíme.

Žádné komentáře:

Okomentovat