Miluju déšť. Úplně nejvíc takový ten letní, kdy během minuty promoknete na kost a vůbec vám to nevadí, protože za prvé není toho mokrého oblečení tolik, za druhé vám ani vašim kostem není zima, protože je stejně pořád teplo a za třetí se většinou rychle dostanete domů, kde se můžete usušit. Takže jsem kdysi zcela úmyslně chodila v dešti, zatímco všichni ostatní se tísnili v autobusové zastávce a vchodech do domů. Jako totální blázen samozřejmě. Jasně, nelezla jsem pod okap, když mě čekala pracovní schůzka nebo jsem předtím strávila dvě hodiny u zrcadla zkrášlováním sebe samé, ani jsem si nelebedila dvě hodiny v kaluži na letním kině. Ale na takovém řízeném letním totálním zmoknutí je něco rebelského.
Určitě spousta z vás zažila situaci, kdy jste někde nechtěně zmokli a to
fest. A najednou jste se dostali do bodu zlomu, kdy jste si
uvědomili, že vlastně už více mokří být nemůžete. Takže místo zděšeného
poklusu a snahy se někam schovat, jste zvolnili krok a začali se
brouzdat kalužemi a užívat si to. A pokud ne, zkuste si to. Žádný
pořádný romantický film se neobejde bez vášnivého polibku v lijáku, tak
na tom přece musí něco být. Jen tedy, milé ženy, nepočítejte s tím, že
po tomto dešti budete vypadat jako hlavní hrdinky těchto filmů s
dokonalým makeupem. I když, ten pravý nás bude milovat i s rozmazanou
řasenkou.
Vlastně ani nevím, kdy to začalo. Jestli jsou kořeny v mém dětství a nadšeném brodění kaluží. Nebo o
několik let později, když jsem byla třikrát po sobě na prázdniny v
Anglii, kde lidi déšť ani zima naprosto nevzrušovali. Tam, kde jsme
se my středoevropani schovávali před deštěm pod deštníkem a v tlustém
roláku, chodili Angláni v kraťasech a tričku.
Ale přesně vím, kdy to skončilo. Na pouti. Na té první ještě ne. Před tou mi bývalý kolega přál hezké počasí a dodal, že když bude pršet, tak to vlastně taky nevadí, protože mám déšť ráda. Tehdy mi pršelo jen první den a ostatní bylo sluníčko. Ale na dalších, poměrně více hardcore putováních, kdy jsem nevěděla kdy a kde ten den skončím. A v teplé suché posteli s mokrým oblečením na topení to většinou rozhodně nebylo. Najednou se z do té doby oblíbeného letního lijáku stal obávaný společník. Protože, když vám hrozí, že budete celý den chodit v mokrém oblečení a večer si lehnete do mokrého spacáku a ráno se obujete do promoklých bot. Brrr...dobrodružství je sice dobrodružství, ale co je moc, to je příliš.
Na moji oblibu občasného zmoknutí jsem od té doby trochu pozapomněla. Vlastně spíš tak nějak úplně. Až do doby před pár dny. Šla jsem nakupovat a po východu z obchodu mně překvapil přesně takový ten letní teplý liják. Cesta trvá asi pět minut, takže se mi prostě nechtělo čekat, až přestane a vydala jsem se do deště. A spolu prvními kapkami se vrátil i TEN pocit...ten pocit radosti ze svobody tančící mezi kapkami deště.
P.S.: Pokud jsem vás pořád nepřesvědčila, jak je moknutí skvělé, vsadím se, že jednu formu deště určitě milujeme všichni. Je to ten déšť zevnitř. Přesně ten déšť, který bubnuje na střechu nebo parapet a vy nemusíte hledat výmluvy, proč zůstat dýl v
posteli. Je to přece jasné, když venku prší, tak se nedá dělat nic
jiného, než si udělat snídani do postele a lenošit. Tedy pokud je zrovna
víkend nebo máte tak tolerantního šéfa, že si tu hodinku ranního
lenošení můžete dovolit.
Žádné komentáře:
Okomentovat