Jak jsem se učila lyžovat

     Naučit lyžovat jsem se chtěla už od malička. Vlastně ani nepamatuju odkdy přesně, ale vždycky mi to přišlo super. Frajerské sjíždění kopců na prkýnkách, vítr ve vlasech a tak dál. Jen se mi pořád nějak nedařilo. V sedmé třídě na lyžáku nebyl sníh, v druháku na střední jsem na horách nebyla a na vysoké jsem se radši učila řídit loď než lyže.

     Takže učení na lyžích se odkládalo dál a dál. Potom mi někdo řekl, že snowboard je mnohem jednodušší než lyže. Nezávisle na sobě více lidí, takže se určitě nedomluvili. Pokud vám někdo bude tohle tvrdit, tak mu rozhodně nevěřte. Naučit se jezdit na snowboardu je sakra těžší. Učila jsem se na snowboardu dvakrát. Jednou jen takový sjezd po hraně prkna a podruhé už jsem zkoušela i otočky. Nejvtipnější na tom bylo, že jsem na začátku optimisticky vyjela lanovkou až nahoru. Poté, co jsem po hodně pádech zjistila, že dolů to prostě na snowboardu nepůjde, jsem ho musela odepnout a sejít k nejbližší stanici lanovky hezky po svých. Po této zkušenosti jsem se radši už držela dětského svahu. Trpělivě jsem zkoušela otočky, ač dosažení cíle zvládnutí obloučků mezi mikimausem a kačerem donaldem bylo naprosto v nedohlednu a pády bolely čím dál více. Co jiného jsem taky mohla dělat?

     Po uvedené poslední lekci jsem si nějakou dobu foukala modřiny a učení se zimních sportů jsem zasunula hluboko do škatulky "tohle nejspíš nebude pro mě".

     Když už jsme u těch sportů. Já vždycky byla ten typ, který byl tak druhý nebo třetí nejhorší v tělocviku. Samu sebe jsem zaklela do škatulky gramlavosti. Prostě jsem dřevo. Nemám buňky na sport, tanec ani kreslení. U sportu jsem se držela hlavně kola a plavání, protože na to šikovnost zas tak není potřeba. Teď už jsem velká a tak nějak vím, že důležitější než buňky je dřina a píle. A navíc při mé úrovni rekreačního sportování rozhodně nějaké extra vlohy a buňky nepotřebuji.

     No, každopádně do mého nastavení - jsem gramlavá - zimní sporty nejsou nic pro mě - přišel nový partner. Když se poprvé nadšeně zmínil, že pojedem v zimě na hory, tak jsem ve své zamilovanosti a bezelstnosti odpověděla, že super, že jsem se vždycky chtěla naučit lyžovat. A pro sebe si pomyslela, že to určitě nebude tak horké. Jakmile se termín začal reálně blížit a začalo jít do tuhého, tak jsem mu poctivě popsala veškeré moje sportovní neúspěchy s tím, že mi fakt nebude vadit, když pojede beze mně. Na což mi trpělivě odpovídal, že jsem se přece odmala toužila naučit lyžovat, že lyžování je jednoduché a navíc mi vždycky všechno šlo (láska je slepá).

     Den před odjezdem jsme byli půjčit lyže a paní v půjčovně mi zasadila poslední ránu komentářem "vy jste nikdy nestála na lyžích??!! A to jedete do Francie do Alp??!! Abyste z toho kopce vůbec sjela a nezůstala nahoře!!" A to o mém zážitku se scházením sjezdovek se snowboardem pod paží ani neslyšela. Po tomto komentáři jsem si s sebou zabalila tu nejtlustší knížku, co jsem doma našla. No co, tak si budu na pokoji číst a kochat se pohledem.

     Nastal den D. Teda přede dnem D jsme ještě aspoň desetkrát velmi důrazně připomněla, že mi lyžování opravdu nepůjde a že rozhodně nejsem sportovní talent. Jen aby teda bylo FAKT jasno. Takže nastal den D. Byly mi nazuty přezkáče, z kterých mě bolely nohy už při tom nazouvání, nasazeny lyže a helma, do rukou vraženy hůlky a byla jsme posazena na lanovku. Ok, tak na tu lanovku jsem se posadila sama a dobrovolně. Kupodivu jsme nahoře bez újmy z lanovky slezla a sjela minikopeček od stanice. Následně jsem dostala instrukce, co mám dělat já a co následně budou dělat lyže a byla hozena do vody, tedy na sjezdovku. Byla to pohodová široká sjezdovka, ale mě přišla jako moc prudká, moc úzká, prostě rozhodně ne pro začátečníky. Tak jsem se zhluboka nadechla, sebrala odvahu a přejela hranu na začátku sjezdovky. No a pak jela. Kymácela jsem se, ztrácela rovnováhu, máchala hůlkama. Anděl na horách hadra, ale JELA jsem. A dojela až dolů. A ty lyže fakt dělaly, co jsem chtěla. Jasně, že jsem několikrát spadla. Ale úžasně bylo, že jsem prostě poprvé v životě sjela na lyžích sjezdovku. A bylo to přesně takové, jaké jsem si myslela, vítr ve vlasech, euforie. Bylo to skvělé.

     Jediný háček byl v tom, že jsem se prostě nedokázala zvednout. Ani jednou. Mám moc velký zadek, prostě anatomie a fyzika, s tou nic nenadělám. Ten výmyk jsem taky nikdy nezvládla. Pak jsem si vzpomněla na čmeláka. Čmelák by prý z hlediska aerodynamiky prostě létat neměl. Jenže mu to nikdo neřekl, takže se tím nezatěžuje a klidně si lítá. (Mimochodem vsuvka z pohledu kritického myšlení - čmelákovi je zřejmě úplně jedno, podle kterých zákonů lítá nebo nelítá, ale vědci si na něho posvítili a zjistili, že technicky u letu čmeláka prostě nejde uplatňovat aerodynamiku a je schopný létat podle jiných fyzikálních zákonů.)

        Další zlom nastal, když jsem najednou po pár dnech začala jezdit rychleji než někteří další lyžaři. Mé plné soustředění, které stačilo na to, abych nevyjela se sjezdovky a díky chytání rovnováhy do někoho nezapichla hůlku, jsem musela soustředit taky na vyhýbání se těm, kteří na tom byli stejně, jako před několika dny já.

     Poslední den už jsem zvládala všechno, lyžovat, vyhýbat se ostatním, kupodivu nakonec i zvednout se, když jsem spadla. Jsem prostě dobrá. Přirozený lyžovací talent. :-) Sebevědomí mi vydrželo až do téměř poslední jízdy lanovkou. Na sedačce bylo trochu narváno a tak jsem si řekla, že počkám, až ostatní vystoupí a trochu poodjedou. Obsluha lanovky zjevně můj plán neprohlédla a pro jistotu lanovku zastavila. Spolu s tou lanovkou se zastavila i moje horní polovina těla, která pořád seděla na sedačce. Narozdíl od noh, které se kontinuálně pohybovaly spolu s jezdícím kobercem. Fyzikální zákony opět fungovaly a vyhodily mě z lanovky na jezdící koberec, který mě hezky dovezl až na konec a tam mě vyklopil na sníh. Ostuda a snaha se urychleně zvednout a opustit místo činu působily naprosto opačně, než bych chtěla, a já se se zamotanýma nohama plácala jak ryba na suchu, než mě můj milý a obsluha lanovky zvedli a odklidili kousek dál. Jojo, neříkej hop...

     Tak či tak jsem se do lyžování prostě zamilovala. Takže pokud si myslíte, že jste na něco moc staří, tlustí, hubení, gramlaví nebo všechno dohromady, rozhodně to zkuste. A o růstovém a fixním myšlení napíšu někdy příště.