Lenost budiž pochválena

Když jsem hledala psychologické výzkumy na téma lenosti, abych tak nějak i vědecky podpořila své osobní poznatky, bylo hodně těžké najít o ní něco pozitivního. Po delším hledání a různých kombinacích jsem se dozvěděla něco o tom, k čemu může být lenora užitečná, ale nic moc. Protože lenost není dobrá stránka. Z hlediska historie ani současnosti. Určitě už v bibli bylo něco o hříšných lenivcích, z morálního hlediska je to také odsouzeníhodná vlastnost a podle charakteristik moderního osobního rozvoje a dosahování cílů je to rozhodně něco, s čím by měl člověk velmi tvrdě bojovat. I při mém vyhledávání - nacházela jsem stránky o motivaci, o tom, jak bojovat s leností, prokrastinací a vůbec vším, co nám brání v tom být úspěšný.

Takže po krátkém úvodu - jsem líná. Asi tak nějak odjakživa. Nikdy jsem nebyla ten typ, který vstane v šest ráno, jde si zaběhat, potom se protáhne, nachystá si snídani, jde do práce, ve které efektivně a pilně pracuje, po práci na hodinu spinningu, přijde domů, uklidí, uvaří večeři, postará se o děti a o půlnoci jde s úsměvem na tváři a dobrým pocitem, kolik toho stihl, spát. Teda zatím jsem se neměla starat o jaké děti, ale víte, jak to myslím. Vždycky jsem obdivovala ty aktivní dokonalé ženy, které zvládnou všechno výše uvedené a ještě spoustu věcí navíc, a toužila být jako ony.
A fakt se snažila. Snažila jsem se na naučit vstávat dřív - protože jsem si o sobě myslela, že jsem ranní ptáče. Na to jsem přišla tak, že už v deset večer zívám a v jedenáct už nejsem schopná odpovídat ani na nejjednodušší dotazy. Nakonec jsem si potupně přiznala, že jsem prostě jen spáč. Snažila jsem se začít pravidelně běhat. Běhám doteď, velmi nepravidelně. Úspěšně jsem absolvovala předmět efektivní učení. Koupila si knihu o boji s prokrastinací. Kterou jsem ovšem nedočetla. Zde si dovolím malou vsuvku, že autor knihy Petr Ludwig je pro mě jeden s nejinspirativnějších osob a teď nadšeně sleduju jeho přednášky, které mě patřičně inspirují. Bojovala jsem statečně, nicméně prohrávala jednu bitvu za druhou.

Až se to najednou změnilo. Najednou jsem totiž začala potkávat lidi, kteří všechno zvládají. A ti vůbec nevypadali jako vítězové bitev. Vypadali unaveně a vystresovaně, trochu podrážděně a nesoustředěně, mluvili (nebo psali) o tom, že ani nemají čas na dovolenou a nic nestíhají. Naopak já lemra líná se vedle nich usmívala a hýřila optimismem. A vlastně si uvědomila, že moje lenost není mým nepřítelem ale naopak přítelem. Je to vlastnost, která mi přináší radost a klid do života. Protože díky ní já pravděpodobně nikdy nebudu dlouhodobě vypadat takhle vystresovaně a unaveně. Jasně, že občas mě to taky potká, ale moje lenost vždycky využije první okamžik, kdy zase vylézt na povrch, abych si mohla odpočinout.

Netetelím se štěstím, když mám odškrtané všechny úkoly, ale když si můžu sednout s knížkou na terase. Nebo si vychutnat dlouhou snídani, nebo se projít v lese, lehnout si na trávu na sluníčku, dát si dobrou kávu nebo zajít do sauny či na masáž. Jsem takový seberozmazlovací typ a mezi mé sebehýčkací aktivity patří i odpočinek a nicnedělání. Poprvé jsem si to vlastně uvědomila při cestě do Santiaga. Říká se že camino je takovým zhuštěním života. V pohodě (no spíše trochu v bolesti) jsem došla do Santiaga (a dále), ale potřebovala jsem k tomu takové ty malé rozmazlovací odpočinkové aktivity - kafíčko, džus, čokoládu, sezení a koukání, sprcha a další.
Přesně tohle mě dělá šťastnou a spokojenou. Nejspíš to každý máme jinak, ale podle mě je šťastný život o tomhle. Právě o těch malých všedních chvílích radosti, které si užíváme každým douškem.

Dokonce, poté co jsem s leností přestala bojovat jsem na ní uviděla i další pozitiva. Dřív jsem si lenost vyčítala a vlastně jsem neudělala nic. Protože se mi nechtělo pracovat (a já se nebyla schopna donutit), tak jsem pořádně nepracovala,. Vždycky jsem něco začala, ale za chvilku se přistihla, že dělám něco jiného. A protože jsem si nadávala, že jsem líná a prokrastinátorka a nic nedělám. Takže jsem těkala mezi prací a rádoby odpočinkem a výsledkem nebyla ani hotová práce ani odpočinek. Takže teď si dám s klidem několik hodin (nebo dní) volno a potom se odpočatá pustím do práce s mnohem větším nadšením. Ono to kupodivu funguje skvěle. Díky tomu, že jsem si dovolila nepracovat, jsem pak při práci mnohem efektivnější a fakt mě baví. Naopak, když už lenivím moc, přicházím o energii a pak jsem už jsme přeodpočatá a vůbec nic se mi nechce.

Navíc jsem si uvědomila, že ve fázi nicnedělání jsem mnohem kreativnější. Když pustím mozek na volnoběh a přestanu úpěnlivě přemýšlet, tak nějak sami přicházejí řešení různých problémů, kreativní nápady a podobné. Nejsou to sice gravitační zákony jako u Newtona lenošícího pod jabloní, ale mně to tak nějak stačí. Spousta témat příspěvků mě napadla, když jsem zrovna běhala a na řešení pracovních věcí dojdu v sauně nebo večer při ležení v posteli.
Ale jak tak přemýšlím u psaní tohoto příspěvku, možná nejsem líná. Jsem prostě taková labužnice života. 
Pokud vás to zajímá, klikněte si na zajímavý TED o tom, proč je prokrastinace někdy dobrá (bohužel jen v angličtině).