O baťůžkách

Kdysi jsem v rámci seriálu "Jak jsem poznal vaši matku" zhlédla jednu teorii o zavazadlech, která si všude taháme s sebou. Tady to bylo konkrétně o těch, které si s sebou nosíme na první rande. Ale já bych baťůžkovou teorii zobecnila na celý život nebo možná spíše na všechny vztahy. I když ony to často nejsou baťůžky, ale jsou to obrovské krosny, které si sami více či méně dobrovolně naplňujeme a plníme stále víc. A tyhle bágly s námi rostou a nosíme si je s sebou celým životem.

Už dávno si nemyslím, že existuje něco jako objektivní realita. Realita je vždycky jen subjektivní. Máme v hlavně spoustu filtrů a přes ty se díváme na svět okolo. Logicky tedy nemůžeme vidět to stejné. I když se dva lidé dívají na stejné obrázky, díky filtrům je vnímají jinak, všimnou si něčeho docela jiného. Už se vám to určitě stalo, když jste s někým jiným pozorovali stejnou situaci - všiml sis, že udělal/řekl to a to? - cože, toho jsem si teda vůbec nevšiml.

No a naše baťůžky jsou plné právě těchto různobarevných brýlí, přes které se díváme na svět. Když pomineme základní filtry typu poloprázdné a poloplné sklenice, jsou to naše minulé zkušenosti, které určují naše dívání na svět. A právě ty negativní zkušenosti, zranění nebo bolístky, obarvují náš odstín šedi nebo růžovosti, přes který se díváme.

Konkrétně to vypadá asi takhle:

- Miláčku, venku je celkem zima, tak si vem čepici.

- Cože? Neříkej mi sakra, co mám dělat. Myslíš, že jsem malé děcko, že se neumím sama obléct? Jsi snad moje matka? Atd. atd. atd.

Na rozdíl od nefiltrované odpovědi, která by zněla nějak jako: já vím, jak se mám obléct nebo hmm nebo ok.

Asi se nemusíte jmenovat zrovna Sigmund Freud, abyste uhodli, že první filtr je způsobený rodiči nebo bývalými partnery nebo jinými blízkými osobami, které danému člověku pořád říkali, co má dělat, jak se má chovat a co má nosit. A ten už na to začal být poměrně alergický.

Příklad s čepicí je ještě docela vtipný. Horší je, když si vezmete do hlavy, že vás druhý třeba podvádí. Protože za každým zdržením vidíte setkání s milenkou, počítáte telefonáty a smsky, sledujete kolikrát kdo komentoval a lajkoval jeho posty na facebooku. Vlastně jen hledáte důkaz. Pokud ho nenajdete, není to záruka toho, že je vám partner věrný, ale pouze toho, že jste ještě ten důkaz ještě nenašli. Nejíte, nespíte a přemýšlíte, jak ho konečně najít. A nakonec si svojí domněnkou vztah natolik otrávíte, že stejně skončí. I kdyby byl partner ten nejvěrnější na světě. Protože pokud se na něj díváte přes tento filtr, je podezřelé naprosto všechno. 

Příběhy baťohů jdou ještě o něco dál. Když si škodíme sami sobě, je to sice na nic, ale je to víceméně naše věc. Horší je, když kvůli svým filtrům ubližujeme lidem okolo sebe. A často to bývají ti, kteří si to nezaslouží. Kvůli filtru šikanovaného dítěte budu šikanovat všechny okolo sebe, kvůli filtru podváděného partnera budu podvádět své další partnery, kvůli filtru ublíženosti budu ubližovat všem okolo sebe.

Baťůžky zní negativně, ale já si myslím, že to tak úplně zlé není. Jsou to naše zkušenosti, které nás utvářejí. A tvarují nás i ty negativní, možná zejména ty. Jak se říká, chybu udělá člověk jen jednou, další chyba už je rozhodnutí. Nebo jen nepochopení a neuvědomění si té první chyby. Jen je dobré si občas dát chvíli pohov a baťoh sundat a hezky se jím probrat. Ano, i tou vnitřní boční kapsou, do které jsme se už dlouho nepodívali. Zkušenost, že nás rodiče zapomněli vyzvednout ze školky a my jsme tam zůstali poslední úplně sami, je sice smutná, ale nemusíme kvůli tomu pokaždé šílet, když někdo dorazí později na schůzku. Myslím, že tuhle věc můžeme z batohu s klidným svědomím vyndat. Nepotřebujeme barevné filtry, které nám zkreslí realitu. Ale asi není úplně dobré všechny zkušenosti bezhlavě vyhazovat jen proto, aby byl batoh lehčí. Je potřeba jen najít správnou míru. Nebýt zaslepený fitrem, pouze ho použít jako zostření při vnímání situací. Aleš Kalina (teda myslím, že on) tomu říká "trky". Jsou to ty věci, které nás na chování druhého trknou. A trknou nás často proto, že nechceme, aby se takto choval - ať už obecně nebo k nám. Díky filtrům zostřeným zkušenostmi jsme na určité konkrétní trky citlivější a více je vnímáme. A díky vnímání si je můžeme ihned vyříkat, utéct, stopnout nebo udělat cokoliv jiného, než je přehlížet.

Batoh máme každý jiný, někdo si v něm nese kopu velkých ublížení a někdo jenom pár křivdiček. Ale záleží na každém jednotlivém člověku, jak s ním naloží. Jeho tíha nás může zlomit nebo posílit. Můžeme chudáčkovsky postupně vytahovat a všem okolo ukazovat všechny křivdy, které nám život přinesl, nebo si obsah batohu schovat a kopat okolo sebe, protože do nás bylo taky kopáno. Nebo si upravit popruhy, aby co nejlépe seděl, a vyrazit na cestu životem.