Timothée de Fombelle - Vango

Další kniha od tvůrce mého milovaného Tobiáše Lolnesse. Oproti Tobiášovi je hlavní hrdina Vango trochu starší a kniha je tedy určena také pro starší čtenáře. Společná je podobná tloušťka knihy, napínavý příběh s odvážným a spravedlivým hlavním hrdinou a tlustá linka oddělující dobro a zlo.

Za první zmínku stojí obálka knihy. Zvenku poměrně netypicky zelená s mrakodrapem a vzducholodí. Na zadní straně přebalu je pak dobový detailní plán vzducholodi, na který přijdete při čtení jakoby náhodou.

Vango je chlapec, jehož jako malého vyvrhlo moře za jeden z Liparských ostrovů v Sicílii pouze se šátkem s jeho jménem a Mademoiselle, ženou, která o něj od té doby pečuje. Na začátku knihy poznáváme Vanga na náměstí před Notre Dame v Paříži, kde čeká na své kněžské vysvěcení. Ke kněžství se nedostane, protože znovu musí udělat to, co dělá téměř celý život - před někým utéct. Vanga se totiž neustále snaží někdo zabít. Kdo je vlastně Vango a proč ho spousta lidí chce vidět mrtvého? Kdo jsou jeho rodiče a jaké je tajemství jeho původu? Na tyto otázky kniha postupně odpovídá. Příběh je určen pro starší děti nebo mládež a tak dospělým (tedy zejména těm, kteří znají historii) určitě dojde spousta věcí ještě před finálním odhalením. Což ovšem neubírá příběhu na kouzlu. Vangův příběh se odehrává ve 20. a 30. letech 20. století v době vzducholodí, staveb mrakodrapů a v začátcích druhé světové války. A hlavního hrdinu sledujeme na cestách z Itálie přes Francii a Skotsko až do Ameriky a zase zpět do Evropy. Při zážitcích na cestách poznáváme další Vangovy přátele - kněze Zefira z tajného kláštera, kapitána vzducholodi Huga Eckenera, krásnou skotskou dívku Ethel nebo po střechách šplhající Myšici.

Anna Bolavá - Do tmy

Přišel sychravý podzim a tak můžeme uzavřít kapitolu letních románků. Touto knihou jsem její vrata teda doslova přibouchla a ještě zamkla na několik západů.

Knihou, kterou je opravdu lepší si ponechat na podzimní nebo zimní večery. Dovolenková četba to zrovna není. Toto čtivo mi bylo doporučeno známou na facebooku a předtím, než jsem se do něj pustila, jsem si pročetla recenze. Tudíž jsem věděla, do čeho jdu. A i tak jsem si musela dát asi ve tří čtvrtinách přestávku a proložit to lehkou vtipnou Poslední aristokratkou.

Celá kniha je příběhem samotářky Anny, jejíž život se točí kolem sběru léčivých rostlin. Příběh sledujeme jejíma očima, je psán v ich formě a spolu s čtením knihy se postupně odhaluje malinký výsek jejího života. Dokonce ho líčí tak podrobně, že jsem si při čtení občas připadala jako voyer.  Kniha sleduje její život v tom nejhektičtějším období v létě, kdy je všechno podřízeno sběru léčivých rostlin. Ten je pro ni až posedlostí. Anna žije svůj život v rytmu dozrávajících bylin a střídání se počasí. Když je krásně a sucho může sbírat, když prší...vlastně ani moc nevím, co dělá, když prší, tolik byla kniha o sběru.

Foto: M. Babušík

Co mě učí volná noha

Někteří z vás si už určitě všimli, že mám prostě ráda číslované seznamy. Tak tento příspěvek bude taky seznamový. Seznam toho, co mě učí podnikání. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem typický zaměstnanec - ten, kterému se řekne, co má udělat, on si vymyslí, jak to udělat a dodá finální produkt v požadovaném termínu a kvalitě. Jenže pak mě to nějak přešlo. Bez přehánění si myslím, že kdybych se nevydala na pouť, tak buď nezačnu podnikat vůbec nebo o hodně později. Právě to, že jsem schopna (a je mi dovoleno) ujít 800 km do cíle mně přesvědčilo o tom, že když něco opravdu chci a jdu si za tím doslova krok za krokem, tak to i dokážu. Vždyť rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je jen o vzdání se nebo vytrvání. Mluvím teď hlavně o své norské svatoolafské pouti, která na mě takto zapůsobila. Po návratu z ní jsem vykročila na volnou nohu a na té stojím už přes dva roky. Dva roky nejsou nic, ale já jsem rodilá analyzátorka, tak proč to nevyužít do blogu.

Francois Lelord - Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Od jisté doby jsem vůči knihám slibující nalezení štěstí a splnění přání poněkud podezřívavá. Tak jsem trochu opatrně přistupovala i k této knize. Ale vzhledem k tomu, že už jsem o ní párkrát slyšela pochvaly, rozhodla jsem se dát Hektorovi šanci.

Knížka je útlá a čtivá, takže ji budete mít za chvilku přečtenou, pokud si ji tedy nebudete šetřit a vychutnávat. Jazyk použitý v knize je jednoduchý, možná bych řekla až naivní, zpočátku kniha vypadala jako text pro děti, ale postupem času zjistíte, že pro děti to nebude. Nicméně díky jednoduchosti jazyka je mile jednoduché i hledání štěstí. Díky knize zjistíte, že cesta ke štěstí vlastně nemusí být (a ani není) přehnaně složitá a komplikovaná.

Hektor je mladým psychiatrem ve velké bohaté zemi. Přestože je mladý, je poměrně úspěšný, jeho pacienti jsou s ním spokojeni a tak stále přibývají. Díky tomu se stane, že k němu přichází stále více lidí, kteří nejsou ve svém životě spokojení. A jedná se zpravidla o lidi dobře oblečené, poměrně bohaté, kterým vlastně nic zásadního neschází. 

Cesta do města

Už je tomu rok a půl, co jsem s láskou psala o těžkém životě venkovské paničky. Už to bude rok, co jsem mlejn opustila a se svými pár švestkami zamířila zase zpátky do města.

No a byla jsem zpět ve městě. Což přece nebude tak těžké, vždyť jsem z něj odešla jen na několik měsíců. Jenže město vyžaduje specifické dovednosti a ty vesnické se tam moc neuplatní. To jsem ještě netušila, jak moc jsem si na venkovský život zvykla.

Začíná to zdravením. Zdravení je ve městě podezřelé. Ono je tedy často i neproveditelné, protože při tolika lidech prostě nemůžete pozdravit všechny nebo si ostatní vůbec nevšimnou, že je pozdravíte. Pokud si toho všimnou a vy k tomu pozdravu ještě neprozřetelně přidáte úsměv, lidé prchají. V Brně se totiž neznámí lidé zdraví jen z jednoho důvodu - chcete po člověku peníze. Buď zadarmo, protože sestra setřenice vaší babičky je těžce nemocná a vy nemáte ani na vlak, abyste se k ní dostali,  nebo výměnou za padělané parfémy či domácí koláčky. Takže v Brně následuje po pozdravení cizího člověka podmíněný reflex "rychle pryč". V nejlepším případě Vám člověk na pozdrav odpoví naučeným úsměvem s "ne, děkuji".

Paolo Giordano - Osamělost prvočísel

Foto: M. Babušík

Tak tohle nebylo veselé čtení.

Příběh dvou osamělých prvočísel Alice a Mattia. Příběh o tom, jak vám jedno rozhodnutí může změnit život a další rozhodnutí vás potom jen drží v této nastavené dráze.

Alice nesnáší lyžování. Přesto se kvůli otci učí závodně lyžovat. Jednoho dne se "špatně rozhodne" a navzdory mlze se snaží sjet kopec. Skončí to pádem a zraněním, kvůli kterému už navždy kulhá.

Geniální Mattio má mentálně postiženou sestru - dvojče, kterou i při své nechuti musí brát všude s sebou. Jednou se při cestě na oslavu narozenin rozhodne, že sestru nechá v parku, půjde na oslavu sám a později se pro ni vrátí. Už ji nikdy nikdo neuvidí.

A znáte tuhle?

Kdysi na vysoké mi jeden spolužák vyprávěl zážitek z tramvaje. Přišla za ním starší paní a důrazně ho požádala o uvolnění místa. Když jí na to odvětil, že ve voze je přece polovina prázdných míst, vysvětlila mu, že je to úplně jedno, protože on zrovna sedí na tom jejím místě, tak ať laskavě vypadne. Tehdy nám to přišlo hodně absurdní a lehce úsměvné. Prostě důchodci v Ostravě.

Teď už mi to zase tak vtipné nepřipadá.

A teď koukám, že se nám taky rozmáhá takový nešvar.

Znáte tu novou hru? Většina se s ní setkala na plážích. Jelikož se hra osvědčila a pravidla jsou jednoduchá, lze ji s malými obměnami hrát všude, kde jsou vhodné podmínky. Pro příklad si vezměme třeba aquapark.

J.R. Hendricks - Vůně chleba

Tak ještě trochu letní čtení, mezi které patří lehčí romány. Nejedná se o úplně hloupoučký jednoduchý titul, ale odpočinková knížka to rozhodně je. Takové to lehké čtení pro ženy, kterým život začíná ve třiceti. Hlavní hrdince Wyn totiž život po té třicítce opravdu začíná. Tedy ten nový život. Poté, co strávila několik let v manželství, kdy celý svůj život podřídila roli manželky úspěšného muže, jí ten samý muž sdělí, že potřebuje nějaký čas pro sebe. Po nějakém čase přeloženo do "co nejrychleji se spakuj a odstěhuj". Wyn odjíždí za svou kamarádkou do Seattlu, kam se po čase odstěhuje a hledá své nové životní poslání. Její oblíbenou činností je pečení a tak po nějakém čase dostává místo v pekárně a postupně si buduje svůj vlastní život.

Můj život bez hormonální antikoncepce

Už odmala jsem byla vychovávaná v tom, že v případě nemoci se hned nemusí utíkat k doktorovi pro penicilin, ale je dobré začít přírodními prostředky. A tak, když jsem byla nachlazená, moje mamka mi dělala čaj s medem a citronem, šťávu z cibule a hřebíčkové kloktadlo. Léky se nasazovaly až, když šlo do tuhého.

Když jsem si našla svého prvního přítele, začala jsem brát hormonální antikoncepci. Přišlo mi to přirozené, normální a vlastně jsem se cítila i trochu IN. Mamka s tím tenkrát nesouhlasila, přece jen měla své názory ohledně umělých hormonů, tak jsem ji brala tak trochu tajně. Asi po devíti letech jsem ji brát přestala a už ani znovu nezačala. Vlastně si teď ani nedokážu uvědomit, proč jsem toto rozhodnutí udělala. S pilulkami jsem neměla žádný problém – netloustla jsem po nich, nebylo mi špatně. Vlastně jsem nevnímala žádný rozdíl ve stavu před a po. Bylo to spíše takové intuitivní rozhodnutí, možná taky trochu ovlivněné mou ne-chemickou výchovou.

Simon Mawer - Skleněný pokoj

První, co se o této knize dozvíte je její inspirace vilou Tugendhat. Jedinou brněnskou památkou, která je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.  Kniha osloví i ty, kteří by kolem ní prošli bez povšimnutí, právě díky této stavbě. Pokud jste ve vile byli nebo se tam teprve chystáte, je kniha téměř povinnou četbou.

Já ve vile byla a musím sebekriticky přiznat, že jsme po prohlídce nijak zvlášť netoužila. Nejsem příznivcem funkcionalismu, prostě to byla shoda jedné ostravské návštěvy s volnými místy na prohlídce. Možná to bylo tím nulovým očekáváním, ale vila mě naprosto uchvátila. Zejména "skleněný pokoj". V knize autor používá německou slovní hříčku Glassraum - Glasstraum. Tedy přidáním jednoho písmene se ze skleněného pokoje stává skleněný sen. A ze samotné knihy je poznat, že autor byl vilou taky zřejmě nadšen. V knize jsou až obdivuhodné detaily o počtu schodů a brněnských ulicích a parcích.

Prší krásně

Miluju déšť. Úplně nejvíc takový ten letní, kdy během minuty promoknete na kost a vůbec vám to nevadí, protože za prvé není toho mokrého oblečení tolik, za druhé vám ani vašim kostem není zima, protože je stejně pořád teplo a za třetí se většinou rychle dostanete domů, kde se můžete usušit. Takže jsem kdysi zcela úmyslně chodila v dešti, zatímco všichni ostatní se tísnili v autobusové zastávce a vchodech do domů. Jako totální blázen samozřejmě. Jasně, nelezla jsem pod okap, když mě čekala pracovní schůzka nebo jsem předtím strávila dvě hodiny u zrcadla zkrášlováním sebe samé, ani jsem si nelebedila dvě hodiny v kaluži na letním kině. Ale na takovém řízeném letním totálním zmoknutí je něco rebelského.  

Lucy Diamond - Kavárna na pláži

Teploty stoupají a přichází čas nenáročného letního čtiva. Tahle knížka byla přesně to, co jsem od ní čekala. Čtivá, jednoduchá, milá. Myslím, že v originále bych si ji užila více, ale ani v češtině nebyla k zahození. A kdo by nechtěl mít kavárnu na pláži? I když ne zrovna v Karibiku, ale jen v Británii. 

Radka Třeštíková - Osm

Hmmm...jak se s touto recenzí poprat? Nechci knížku úplně strhat, protože mě fakt bavila, ale...

U Radky Třeštíkové jsem byla doslova uhranuta její knihou To prší moře a Bábovky mě taky nadchly, i když byly úplně jiné. Ale poslední kniha Osm pro mě za těmito dvěma předchozími jen pomalu pokulhává. Zároveň vím, že očekávání bylo obrovské. Knížku jsem si koupila na dovolenou a měla co dělat, abych ji neotevřela ještě před odjezdem. Těšila jsem se na ni jako na Ježíška. Takže jsem ji otevřela hned ve vlaku na letiště a čekala, že se mnou minimálně do přistání nebude řeč. Jenže ona byla. Ne, že by kniha nebyla čtivá, to určitě je. Mám styl psaní této autorky moc ráda. Jen mně tentokrát nepotkalo takové to nadšení a úplné pohlcení, kdy prostě žijete příběh hrdinů. Kdyby knihu napsal někdo jiný, věřím, že by recenze byla jásavější. Jenže Radka mě namlsala skvělými čokoládovými pralinkami a najednou mi předkládá mléčnou Milku. Ne že bych měla něco proti ní. Lepší než čokoláda bez stopy čokolády. Ale když někdo umí skvělé pralinky, proč mi servíruje obyčejnou čokoládu?

Jak jsem se učila lyžovat

     Naučit lyžovat jsem se chtěla už od malička. Vlastně ani nepamatuju odkdy přesně, ale vždycky mi to přišlo super. Frajerské sjíždění kopců na prkýnkách, vítr ve vlasech a tak dál. Jen se mi pořád nějak nedařilo. V sedmé třídě na lyžáku nebyl sníh, v druháku na střední jsem na horách nebyla a na vysoké jsem se radši učila řídit loď než lyže.

     Takže učení na lyžích se odkládalo dál a dál. Potom mi někdo řekl, že snowboard je mnohem jednodušší než lyže. Nezávisle na sobě více lidí, takže se určitě nedomluvili. Pokud vám někdo bude tohle tvrdit, tak mu rozhodně nevěřte. Naučit se jezdit na snowboardu je sakra těžší. Učila jsem se na snowboardu dvakrát. Jednou jen takový sjezd po hraně prkna a podruhé už jsem zkoušela i otočky. Nejvtipnější na tom bylo, že jsem na začátku optimisticky vyjela lanovkou až nahoru. Poté, co jsem po hodně pádech zjistila, že dolů to prostě na snowboardu nepůjde, jsem ho musela odepnout a sejít k nejbližší stanici lanovky hezky po svých. Po této zkušenosti jsem se radši už držela dětského svahu. Trpělivě jsem zkoušela otočky, ač dosažení cíle zvládnutí obloučků mezi mikimausem a kačerem donaldem bylo naprosto v nedohlednu a pády bolely čím dál více. Co jiného jsem taky mohla dělat?

Evžen Boček - Deník kastelána

Už dlouho si brousím zuby na Aristokratky (myšleno knihy Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu a Aristokratka na koni) od stejného spisovatele. Jenže ty jsou v knihovně rezervované snad na dva roky dopředu. A v tomto případě se mi nějak nechtělo jít do rizika a knížku(y) si koupit.

Nedávno jsem objevila tuto knihu od autora a řekla jsem si, že aspoň vyzkouším, jestli mi jeho styl psaní vůbec sedne. Deník je autorovou prvotinou a vyšla ještě před Aristokratkami. I když Deník kastelána je od nich naprosto odlišný. Není to vůbec vtipná komedie spíše tak trochu (pro někoho více) strašidelný příběh o člověku, který se stal kastelánem a jeho prožívání prvních měsíců na zámku. Kniha je psána deníkovou formou a v podstatě je přesně tím, jak se jmenuje.

Evžen Boček je kastelánem na zámku v Miloticích, takže do toho má co mluvit. Otázka je nakolik moc čerpal při psaní knihy ze svých reálných zkušeností. Tohle ale možná radši ani nechci vědět.

Lenost budiž pochválena

Když jsem hledala psychologické výzkumy na téma lenosti, abych tak nějak i vědecky podpořila své osobní poznatky, bylo hodně těžké najít o ní něco pozitivního. Po delším hledání a různých kombinacích jsem se dozvěděla něco o tom, k čemu může být lenora užitečná, ale nic moc. Protože lenost není dobrá stránka. Z hlediska historie ani současnosti. Určitě už v bibli bylo něco o hříšných lenivcích, z morálního hlediska je to také odsouzeníhodná vlastnost a podle charakteristik moderního osobního rozvoje a dosahování cílů je to rozhodně něco, s čím by měl člověk velmi tvrdě bojovat. I při mém vyhledávání - nacházela jsem stránky o motivaci, o tom, jak bojovat s leností, prokrastinací a vůbec vším, co nám brání v tom být úspěšný.

Takže po krátkém úvodu - jsem líná. Asi tak nějak odjakživa. Nikdy jsem nebyla ten typ, který vstane v šest ráno, jde si zaběhat, potom se protáhne, nachystá si snídani, jde do práce, ve které efektivně a pilně pracuje, po práci na hodinu spinningu, přijde domů, uklidí, uvaří večeři, postará se o děti a o půlnoci jde s úsměvem na tváři a dobrým pocitem, kolik toho stihl, spát. Teda zatím jsem se neměla starat o jaké děti, ale víte, jak to myslím. Vždycky jsem obdivovala ty aktivní dokonalé ženy, které zvládnou všechno výše uvedené a ještě spoustu věcí navíc, a toužila být jako ony.

Timothée de Fombelle - Tobiáš Lolness

Další dětská knížka, která vlastně není (jen) pro děti. Ti Francouzi to fakt umí. I když oproti Malému princi, kterého podle mého mínění děti nepochopí vůbec, tuto knížku pochopí i děti, pro které je primárně určena.

Ta moje byla souborné vydání, která zahrnovala oba dva díly - Život ve větvích i Elíšiny oči - a jako bonus nádherné ilustrace. Na přenášení to není moc praktické, ale pořád lehčí než Harry Potter. Ale o nic méně napínavé. Opravdu jsem byla při čtení ráda, že mám rovnou komplet a nemusela jsem tedy čekat na druhý díl.

Tutto Ben(e)átky

Benátky jsem poprvé potkala v létě roku 1999 těsně po maturitě. A rozhodně to nebyla láska na první pohled, vlastně to nebyla vůbec žádná láska. Jediné, co si pamatuju z tohoto odpoledního benátského rychlokurzu je smrad rybiny, vedro a všudypřítomné pověšené prádlo.

Ale některým městům se vyplatí dát druhou šanci a Benátky v období karnevalu mezi ně rozhodně patří. Můj druhý dojem byl naprosto odlišný, snad jen to prádlo bylo pořád stejné. O něco z toho druhého dojmu bych se chtěla podělit aneb co od Benátek rozhodně neočekávejte:

Petra Braunová - Klub radostí dnešního dne

To je tak, když si o půl hodiny spletete odjezd vlaku a na nádraží je prodejna levných knih. Tedy o půl hodiny dopředu naštěstí. A ty levné knihy mají na hlavním nádraží v Ostravě. Dostatek času si je pořádně projít a prozkoumat. No a protože jsem neměla do vlaku žádnou knížku, brousila jsem si na nějakou zuby. Výběr padl na Klub radostí, zaujala mě obálka, po namátkovém výběru stránek vypadala čtivě a byla dostatečné tlustá, aby mi vydržela aspoň na tu cestu. Nakonec byla mnohem více než jen knížka na ukrácení cesty vlakem. Jakmile jsem se začetla, už jsem se od ní nemohla odtrhnout a dokončila ji ještě ten stejný den krátce před půlnocí.

Nedávno jsem na facebooku viděla skupinu nebo stránku s názvem úsměv každý den nebo radosti každého dne. Pokud si tuto knížku přečtete, skoro vám garantuju, že už do žádné takové skupiny rozhodně přispívat nebudete.

O baťůžkách

Kdysi jsem v rámci seriálu "Jak jsem poznal vaši matku" zhlédla jednu teorii o zavazadlech, která si všude taháme s sebou. Tady to bylo konkrétně o těch, které si s sebou nosíme na první rande. Ale já bych baťůžkovou teorii zobecnila na celý život nebo možná spíše na všechny vztahy. I když ony to často nejsou baťůžky, ale jsou to obrovské krosny, které si sami více či méně dobrovolně naplňujeme a plníme stále víc. A tyhle bágly s námi rostou a nosíme si je s sebou celým životem.

Už dávno si nemyslím, že existuje něco jako objektivní realita. Realita je vždycky jen subjektivní. Máme v hlavně spoustu filtrů a přes ty se díváme na svět okolo. Logicky tedy nemůžeme vidět to stejné. I když se dva lidé dívají na stejné obrázky, díky filtrům je vnímají jinak, všimnou si něčeho docela jiného. Už se vám to určitě stalo, když jste s někým jiným pozorovali stejnou situaci - všiml sis, že udělal/řekl to a to? - cože, toho jsem si teda vůbec nevšiml.

No a naše baťůžky jsou plné právě těchto různobarevných brýlí, přes které se díváme na svět. Když pomineme základní filtry typu poloprázdné a poloplné sklenice, jsou to naše minulé zkušenosti, které určují naše dívání na svět. A právě ty negativní zkušenosti, zranění nebo bolístky, obarvují náš odstín šedi nebo růžovosti, přes který se díváme.