Moje camino - část 2

Pokračování první části.
Čím krásnější pro mě byla samotná cesta, tím horší byl návrat zpět. Pro sebe jsem si to pracovně nazvala syndrom navrativšího se poutníka a napsala k tomu příspěvek,  který se stal tím nejčtenějším v historii celého blogu. A poté ještě jeden, který ukazoval, jak z toho ven. No jo, jenže jak z toho ven jsem si uvědomila až mnohem později. Tenkrát po návratu jsem byla plně v tom. Tak nějak jsem nechtěla jsem žít svůj život, chtěla jsem se vrátit na pouť, kde mi bylo tak hezky.

Už při chůzi ve Španělsku jsem si uvědomila, že tak úplně nežiju ten život, který vlastně chci. Jak moc mě svazuje chodit každý den do práce a dělat práci, která mě vlastně tak úplně nebaví. Že to takhle nechci. Tady a teď. Že chci cestovat, chci takové pocity, jaké jsem měla na pouti, prožívat pořád. Vůbec se nedivím, že poutníci si pravidelně vytváří poutnickou závislost, která je nutí se na cestu vracet.

Nejhorší byl pro mě asi první měsíc. Pravidelně se mi zdálo, že jsem na caminu a když jsem se z toho snu vzbudila, vůbec jsem nechápala, kde jsem a v první chvíli jsem nepoznávala svoji vlastní ložnici. Měla jsem být přece úplně někde jinde. Po prvním měsíci začala intenzita pocitů trochu opadat a já se začala vracet do svého běžného života. Avšak pocit, že to chci jinak, ve mě vytrval. Tentokrát jsem tomu dala půl roku, abych se ujistila, že to myslím opravdu vážně. Po půl roce jsem dala výpověď ve své práci a pronajmula svůj byt s plánem udělat si půl roku prostě volno - cestovat. Reakce mého okolí byly velmi různorodé - od toho, že je to skvělé až po to, že jsem se musela zbláznit, opustit takovou dobrou práci, že už jsem na to přece trochu stará - někde si tak cestovat. Těch druhých bylo mírně více, ale já jsem prostě musela. Jeden kamarád mi řekl, že jsem hrozně odvážná, ale mě to tak vůbec nepřipadalo, prostě mi byla nad slunce jasné, že toto udělat musím, jiná možnost pro mě nebyla. 

Do Španělska, přesněji do Galicie jsem se zamilovala hned napoprvé. Volba tedy byla jednoduchá - odjela jsem znovu do Španělska, přímo do Santiaga, kde jsem pracovala jako dobrovolnice v albergue. Plánovala jsem ve Španělsku zůstat asi tři měsíce. Nakonec jsem tam byla pouze měsíc a půl a poté se musela vrátit do Česka. Ale i tak to byl jeden z nejintenzivnějších a nejkrásnějších měsíců. S vědomím konečnosti - toho, že jsem si stanovila pauzu na půl roku - jsem se snažila si co nejvíce užívat každý okamžik. Hlavně jsem na to měla čas. Mohla jsem si klidně sedět dvě hodiny v parku s kávou a koukat na katedrálu a jen si užívat přítomnost. V albergue se sešla skvělá parta dobrovolníků a k tomu navíc cestovatelé a poutníci, kteří každý den přicházeli a pobyli více či méně dní. Připadala jsem si jak na letním táboře. 

Po návratu ze Španělska jsem byla nějakou dobu doma a následně se přidala k mému příteli a šla s ním pěšky z Chebu do Lucemburku. Tentokrát ta pouť byla úplně jiná, nejen že byla trochu více hardcore, ale zejména byla ve dvou. Po návratu jsem se stěhovala domů a začala pracovat v neziskovce, protože jsem prostě chtěla dělat práci, ve které uvidím nějaký smysl. Po dvou měsících jsem opět pronajala svůj byt a ostěhovala se. Po dalších šesti měsících jsem opět dala výpověď. A odjela, tentokrát do Norska. A na severu jsem se zase trochu prošla, z Osla do Trondheimu, z toho přes polovinu jsem ťapala sama. Tentokrát jsem se bála ještě více, ale rozhodně jsem nechtěla couvnout. Tak nějak jsem cítila, že tato cesta pro mě bude důležitá. A byla. První camino byla ochutnávka a já byla jako malé dítě v cukrárně a ochutnávala nové a nové cukroví. V Norsku jsem zjistila, že i to nejlahodnější cukroví vám po čase začne připadat prostě obyčejné.

Svatoolafská cesta byla oproti té španělské - perfektně značené, plné ubytoven, barů, obchodů i lidí - naprosto jiná. Příroda, divočina a více krav a oveček než lidí. Restaurací, kaváren i ubytování poskrovnu a hodně drahých. Na této cestě nebyl dokonalý servis, tím více jsem se musela plně spolehnout a postarat sama o sebe.
V Norsku jsem si uvědomila, že bych měla žít plně svůj život spolu s tím, co mi nabízí. Ne před ním utíkat na pouť. Nejde o to, sbírat velké zážitky, ale vidět velikost v těch malých. Prožívat každodenní zázraky, které jsem do té doby viděla jen na dovolené/pouti/prázdninách nebo jiných výjimečných okamžicích. Uvědomila jsem si, že vůbec nejsem nomádský typ, který by chtěl strávit svůj život na cestách. Že jsem vlastně konzerva, která miluje svůj domov a svoje blízké, a potřebuje je mít opodál. A že vlastně těch výjimečných věcí potřebuji jen trošku - trochu cestování, trochu nepohodlí, trochu nevyzkoušeného. Ne jako záchranu z nudy. Jen na to správné okořenění života, jen tolik, aby můj život nebyl jako nedělní odpoledne (viz Coelho, Poutník). 
The first symptom of the process of killing our dreams is lack of time…
The second symptom of the death of our dreams lies in our certainties. Because we don’t want to see life as a grand adventure, we begin to think of ourselves as wise and fair and correct in asking so little of life. 
And, finally, the third symptom of the passing of our dreams is peace. Life becomes a Sunday afternoon; we ask for nothing grand, and we cease to demand anything more than we are willing to give.
Paulo Coelho, The Pilgrimage
Stejně jako jsem cítila, že potřebuji svou půlroční pauzu, stejně tak jsem i vnímala, že potřebuji jít svatoolafskou cestu sama. Prostě jen kvůli tomu pocitu, že to zvládnu. Na začátku jsem si tehdy říkala, že na mě třeba v Trondheimu čeká ta žena, kterou chci být. Teď vidím, že už se pomalu začala klubat cestou do Santiaga, v Trondheimu už se rýsovaly její obrysy a v plné kráse se ukázala teprve nedávno.

Autor: P. Hirsch

Chtěla jsem své poutnické pokračování napsat do konce roku, protože vnímám, že mé turbulentní téměř čtyřleté období končí. Letos v říjnu jsem měla v plánu ještě s dalšími lidmi jít opět do Santiaga. Nakonec to dopadlo tak, že jsem s nimi nešla. Uvažovala jsem, jestli si cestu zopakovat a jít sama, ale camino si mě tentokrát už nezavolalo. Takže kdy jindy mé poutní období zbilancovat než na konci roku. Stejně jako hrdinové v pohádkách, kteří se vydávají do světa, i já jsem díky svým cestám dospěla. Trochu opožděně, ale někteří to tak holt máme.
P.S. Kdybyste si chtěli přečíst o mojí svatoolafské cestě krok za krokem, tedy den po dnu, cestovatelský deník je k nalezení zde