Moje camino - část 1

Všechny příběhy z bakalářky již byly zveřejněny a teď už zbývám jen já. Sama se sebou jsem rozhovor nedělala, přesto mě k tomuto tématu inspirovaly mé vlastní zážitky z putování.

Zrovna před několika dny se mě jedna známá ptala, co mi cesta do Santiaga přinesla a pro mě bylo hodně složité popsat slovy. Vzpomínky už jsou trochu vybledlejší a můj deník, který celou cestu podrobně popisoval, je uložený v krabici ve sklepě. Takže mi nyní opravdu zbývají jen ty vzpomínky. Těch pár je naštěstí tak silných a intenzivních, takže když se do nich ponořím, jsem zase tam...na cestě.

V době, kdy jsem plánovala cestu, jsem za sebou měla pro mě dost složitý vztah. Nebyl ani tak dlouhý, ale pro mě poměrně náročný. A já v něm tak nějak v průběhu ztratila samu sebe. Takže jsem jednou uslyšela volání pouti. Vím, že to zní trochu zvláštně, ale já věřím, že důležité věci k vám přijdou a nedají pokoj tak dlouho, dokud je neuskutečníte. A putování je jedním z těchto věcí. Šla jsem tak jednou z práce po schodech domů a najednou mě napadlo, že prostě potřebuji být nějakou dobu úplně sama a hned následující myšlenka byla, že půjdu na pouť. Nechala jsem si asi měsíc, jestli mě toto rozhodnutí nepřejde. Nepřešlo, takže jsem začala plánovat cestu.

Úplně si pamatuji, jak jsme se před cestou bavily s kamarádkou a ona se mě ptala: a to tam budeš jako jen chodit? A mě to v tu chvíli došlo - no jo, co tam vlastně budu dělat, JEN chodit? A pak přicházely další myšlenky - a co když mi bude smutno, a budu potřebovat někoho blízkého, a jak to bude s ubytováním, a jídlem a cestou? A jak to vlastně všechno sama zvládnu?!!!! Přece jen to byla moje první dovolená o samotě. Tak jsem si aspoň na poslední chvíli přibalila mé plyšové prasátko, abych v tom nebyla úplně sama. :-) Ještě větší strach přišel na letišti. Seděla jsem tam, zavazadla odbavené a u sebe jen pouze pár osobních věcí. Mezi nimi deník, do kterého jsem si psala, jak se strašně bojím. Skoro jsem začala panikařit. Listovala jsem deníkem a najednou jsem našla list papíru. List, který pocházel z jedné akce, kde jsme si vzájemně psali, jak se vnímáme a co si o sobě myslíme. A bylo to toto psaní, které mi tenkrát pomohlo překonat strach, nastoupit na letadlo a uvěřit, že to celé zvládnu.   

No a potom už jsem opravdu jen šla. Šla a hltala celou cestu a brala si veškeré lekce samotné cesty, její přírody i lidí na ní. Hned první den cesty jsem večer dorazila do albergue a tam potkala skupinku lidí - dali jsme si společnou večeři, víno a bylo to hrozně fajn. Další den plánovali ujít asi 40 km, což jsem já vzhledem ke své netrénovanosti vůbec nemohla dát. Ale moc jsem chtěla. A pak mi došlo, že prostě s některými lidmi se musíme na cestě (i v životě) rozloučit a jít dál samotní. To jsem ještě nevěděla, kolik dalších skvělých lidí mi cesta přinese. Přes den jsem šla cíleně sama, skoro s nikým jsem nemluvila, ale večer jsem téměř vždy potkala někoho na povídání v ubytovně. Zlomový byl pro mě třetí den. Ráno jsem vyšla, přivítaly mě paprsky slunce čerstvě po východu, všude okolo zelené pláně a kousek ode mě se pásla telátka. A v tu chvíli jsem ucítila tu obrovskou vděčnost - za to štěstí, co mě v životě potkalo, protože já opravdu vedu šťastný život a nemám si na co stěžovat, za všechny ty skvělé lidi okolo mě, kteří jsou se mnou, když je potřeba a nakonec vlastně i za to špatné, protože při pohledu zpět a z odstupu už to vlastně špatné není. Kdybych si měla z camina odnést jen jednu věc, byla by to právě ta nekonečná vděčnost, která mi až vháněla slzy do očí. Mnohokrát jsem seděla a koukala, koupala se v pocitech vděčnosti a štěstí a tiše slzela. A právě v těch chvílích jsem si uvědomovala přítomnost Boha. Ne toho Boha, kterého musíte uctívat, ale tu sílu, která toto všechno stvořila. A jejíž kousíčky jsou všude - na cestě, v přírodě, v lidech okolo i ve mně samotné. V uvědomění, že jsme vlastně všichni jen maličkou součástí celku a vzájemně si ovlivňujeme životy. A právě v tom směrování života jiných i nás samotných spočívá naše důležitost.

Mohla by to být jediná lekce a úplně by to stačilo. Ale já na caminu lekce jen hltala a viděla je všude okolo.  Třeba když jsem náhodou našla na kládách u cesty ležet knížku, o které mi všichni před cestou říkali, že si ji prostě musím přečíst - Coelhova Poutníka. Uvědomila jsem si, že v životě máme spoustu příležitostí a je jen na nás, jestli je zvedneme a využijeme nebo necháme být. V bolesti mého těla, kdy už od třetího dne mě boleli svaly a klouby. Ale přesto jsem chtěla a pokračovala dál. Stejně jako v životě, i když vám zrovna není nejlépe, prostě pokračujete dál. Je možné si na chvilku odpočinout a nabrat síly, abychom se mohli zvednout a zase pokračovat. Ale je škoda zůstat ležet. A taky, že každá cesta začíná prvním krokem a abychom někam došli, musíme udělat další kroky. I když se nám zrovna nechce, protože prší nebo je cesta do kopce. Ale pokud chceme dosáhnout cíle, je potřeba dělat kroky i sebemenší. A poslední uvědomění bylo potvrzení, že cesta je cíl. Nejde o to dosáhnout cíle bez ohledu na cokoliv. Jde o to užívat si cestu a čerpat z ní co nejvíce. Protože cesta je to, co vás vytváří, ukazuje směr a poučení, cíl už je jen třešnička na dortu.

I když prvotním cílem cesty pro mě byla katedrála v Santiagu, tím skutečným byla nakonec Finisterra. Můj poslední den se odehrál ve znamení radosti i smutku z cíle cesty. Poslední den jsem cíleně šla stejně jako první - sama. Sama jsem došla na náměstí k úžasné katedrále, která na mě dýchla svou majestátností a já se samozřejmě neubránila slzám a poděkování v pokoře, že mi bylo umožněno dojít až sem. Katedrála je nádherná a toto místo zůstane navždy v mém srdci. Ale poté jsem mířila na konec světa - Finisterru, na kterou jsem dojela částečně autobusem. A tam už jsem nešla sama, šla jsem s Christianou, se kterou jsem po svých cíleně osamocených prvních 8 dnech šla téměř celý zbytek cesty. Cestou na konec světa se střídal déšť a sluníčko a na kamenech, kde už se nedá jít dál, ale pouze zpět, nás přivítala duha. Nádherný konec jedné cesty. 

Říká se, že camino je jako náš život v jeho zkrácené a zhuštěné podobě. A já na ní zažila všechno, co mi život přináší - radost, bolest, lidi, kteří přicházejí a odcházejí, uvědomění i zkušenosti. A když si uvědomím, jak jsem svoje camino šla - opravdu to bylo stejně, jako prožívám svůj život, nebo se o to aspoň snažím. Stále dopředu, ale ne za každou cenu, s odpočinkem i přestávkami a malými či velkými rozmazleními, občas o samotě a občas s ostatními.

Pokračování příště... :-)
Část dvě najdete tady.