...že nejdůležitější je láska

Lukáš se na cestu vydal v době těsně po rozvodu. „Osobní, dá se říct rodinný krach.„ Cestu absolvoval se svými dětmi, s nimiž se rok nestýkal. Od pouti očekával určité psychické očištění a psychohygienu. Samotné putování pojal poměrně religiózně, kdy jim před cestou požehnal farář.

Nejdůležitější pro něj bylo dojít spolu s dětmi do cíle. „Když se dostaneme do toho pomyslného cíle s těmi dětmi, že budu si moct potom….po tom dlouhém odloučení od těch dětí uzavřít aspoň sám v sobě, to že jsme společně jako za starých časů jako rodina spolu dokázali„. Díky tomu, že putuje s dětmi a stará se tedy především o ně, neprožívá na cestě žádné fyzické pocity. „Protože tolik dávám energie do těch dětí, že já vlastně nic necítím. Takže já vlastně nevím, jestli mě něco bolí nebo tak.“ V psychické rovině nezaznamenává propady směrem dolů, ale mluví o euforických stavech.

Lauren Groff - Osudy a běsy

Tak na tuto knížku jsem se fakt těšila. Jakmile mi dorazila do schránky, opatrně jsem otevřela balíček, pokochala se obálkou a přivoněla. A poté si s ní vlezla do postele, abych si zpříjemnila pošmourný podzimní večer.

Román Osudy a běsy je přirovnáván k moderním bestsellerům typu Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Podtitutlem této knihy je věta: Nikdy si nezačněte myslet, že někoho opravdu znáte. I když s ním žijete dvacet let. Upřímně jsem se po tomto přirovnání a úvodní větě trochu bála začíst... Je pravda, že příběh zpracovává podobné téma jako třeba Zmizelá. Ale zároveň je dost jiná. Oproti Zmizelé, kterou jsem zhltla na posezení, jsou Osudy a běsy sladkou čokoládovou pralinkou, kterou si chcete vychutnávat. Dlouho a pomalu. A potom možná znovu.

Ještě než přejdu k vnitřku knížky a ději, nedá mi nezmínit obálku. Velmi originální a vydařená. Podle mě už jen samotná obálka a ilustrace na ní vypráví příběh partnerského vztahu.

...že je důležité mít čas pro sebe

Martinu přivedla na Camino Šárka, která jí navrhla, aby šla s ní. Na samotnou pouť jela s tím, že si potřebuje promyslet budoucnost partnerského vztahu, kdy nevěděla, zda v něm má pokračovat nebo jej ukončit. „Cítila jsem, že potřebuju dovolenou a úplně vypnout, hlavně z práce a asi i z toho vztahu.“ Martina očekávala fyzickou zátěž, přírodu, výlet po Španělsku a čistou hlavu. Těšila se na svobodu v cestování „že budeme jako beatnici, kteří se toulají a nic neřeší. Jen to, kde se nají, kde přespí, s kým se spřátelí“ a dále na setkání s lidmi, společné jídlo nebo přírodu. Zároveň se však bála, jak celou cestu fyzicky zvládnou. Dále se obávala vzájemného fyzického sladění s Šárkou.

Jako kritickou chvíli v průběhu pouti uvádí zejména vzájemné sladění, kvůli kterému se několikrát i pohádaly a nějakou dobu trvalo, než se vzájemně sladily. „Věřila jsem našemu vztahu, že je silný a že to unese.“ Zároveň však také uvedla výhody chůze s kamarádkou, kdy měla možnost v průběhu konzultovat své zážitky, zjištění a uvědomění. „Že o sobě spoustu věcí víme, známe se a tak jsme se mohly svěřovat s tím, na co jsme přišly, co nás napadlo a tak to všechno probrat spolu.“  Jako nejkrásnější uvádí zejména setkání se zajímavými a inspirativními lidmi a jejich příběhy s tím spojený spirituální přesah.