...jaké je žít život autenticky

Hana se chtěla na Camino vydat už delší dobu. Konečným impulsem bylo zhlédnutí dokumentu Trabantem napříč Afrikou „Tady ta partička lidí v čele s tím Danem mě jako brutálním způsobem otevřeli oči, že prostě jako, že fakt se člověk nemusí bát, že to nejde, není argument.“ Před odchodem na pouť již byla hodně unavená a vyčerpaná z práce a měla potřebu impulsu sama pro sebe. Také řešila vztah s mužem, který se nevyvíjel dle jejích představ.“ jsme dobrý kamarádi a on o to (o vztah) svým způsobem usiloval. Ale ne vůbec způsobem, který já bych jako potřebovala. Takže dost jsem se plácala v tom, jestli s ním bejt nebo nebejt, jak to jako udělat, to bylo takový jako ani spolu ani bez sebe.“

Motivací vydat se na putování byly příběhy známých, kteří šli Camino. „Já jsem o tom slyšela od různých kamarádů, jak věřících tak nevěřících a měla jsem z nich dojem, že je to hodně rozvinulo ta cesta.“ A také „potřeba dohnat cestování“ oproti svým kamarádům. Dle jejích slov měla obří očekávání, zejména duchovního osvícení. Dále chtěla nalézt odpovědi a starat se o sebe a svůj rozvoj. „měla jsem velké očekávání, že jako si odpovím na nějaký otázky. Že třeba stran toho kluka si to rozseknu vnitřně a chtěla jsem prostě čerpat sama pro sebe.“ Měla obavy, z toho jak cestu zvládne fyzicky, ale těšila se na Španělsko a moře.
První krize nastala hned první den, kdy jí bylo fyzicky špatně a ona začala mít pochyby o svém rozhodnutí. „tohle budu dělat čtyři týdny? Že se budu potit, bude mě blbě a půjdu s ňákým báglem, no, co to bylo za nápad?“ Poté měla zdravotní problémy, jejichž účel nemohla pochopit. „A já jsem říkala – co mám dělat? Vůbec jsem teda nechápala, co mě tím Pán Bůh chce říct.“ Trochu problematické bylo také sladění se spolupoutnicí a dva negativní zážitky s muži. Chůze s kamarádkou měla kromě vyššího bezpečí i výhodu ve vzájemném sdílení. V době, kdy Hana putovala, vykolejil rychlík jedoucí do Santiaga a tato havárie taky negativně ovlivnila jejich putování. Jako krásné zážitky uvádí prožitek přírody, skládání momentů ze života na cestě, setkání s lidmi, společná večeře s poutníky. Silný byl pro ni zážitek následného sdíleného bilancování po pohřbu věcí na Finisteře. „pak už jsme si najednou povídaly a bylo to hodně hluboký. A to byl silnej moment, za to jsem ráda. No, toho bylo hodně, ale tenhle byl hodně silnej“ a potom propojení s lidmi doma během bohoslužby.

Dosažení cíle byl pro ni velmi silný zážitek spojený s velkými emocemi. „No a pak jsem začla brečet. Protože s těma nohama to byla taková síla ten zážitek, že mě tam Pán Bůh nechal dojít“. Nicméně neměla v sobě pocit vítězství, ze by něco zvládla, ale byla spíše vděčná. „já jsem tam nemohla mít pocit nějakýho vítězství, že jsem to zvládla a já já já…to jako vůbec. Já jsem si říkala, tý jo, tak po tom všem jsi mě nechal, to bylo skvělý.“ V cíli však zažila také rozčarování z chování ochranky a turistů v katedrále. „Je to náročný v tom, jak se tam mísej ti turisti. Že tam člověk přijde s tím srdcem vyprahlým po těch x dnech a najednou jseš tam konfrontována s tímhletím.“

Absolvování pouti jí přineslo duchovní impuls a dále přehodnocení otázek, na které hledala odpovědi. „Že jsem si ty otázky, s kterýma jsem tam odjížděla, tak jsem si je položila jinak a ony buď přestaly být tak existenciální nebo tak vypjatý nebo se na ně ta odpověď najednou dala najít.“

Jako významnou součást pouti uvádí také modlitbu a blízké setkání s Bohem.

„mě to ponořilo do hluboký modlitby, hodně jsem se modlila a říkala jsem – co po mě chceš, tak já jsem tady celý jaro šetřila, celý jaro jsem si pořizovala nějaký krámy s sebou, celý jaro byly drobný náznaky toho, že to mám udělat a teď jsem tady a mám jako zánět šlach. A myslím si, že mě to naučilo jistý pokoře. Ne vždy jsem schopná se jí trvale držet, ale myslím si, že tam mi Pán Bůh přišel hodně blízko.“

Po návratu z poutě cítila více energie a těšila se na společenství lidí. Dále se rozhodla odpoutat od muže, který s ní chtěl mít vztah. „Zase čekal na můj impuls a na moji nějakou, na to co přinesu já, s čím přijdu já. A nebyl ochotnej něco udělat, ale byl ochotnej jenom reagovat na mě. A to bylo přesně to, co jsem nepotřebovala.“

Díky absolvování Camina se Haně změnil životní styl. Jako nejvyšší přínos pouti vidí to, že našla manžela a díky oboustranné poutnické zkušenosti mají dobrý vztah.

„Tak pro mě je z dlouhodobého hlediska především přínos, že jsem díky tomu, fakt díky tomu našla úžasnýho manžela, jo…No ne, protože my oba dva jsme prostě ludry, jsme líný, já su workoholik, on je línej, oba dva jsme vztahovačný, urážlivý, já nevím jaký, ale prostě čuchli jsme si k tomu, co to je žít život autenticky a hezky a poctivě a když se toho držíme, tak je to dobrý prostě.“

Putování jí přineslo i vyšší pokoru a sebepřijetí „A taky trošku jsem se víc srovnala sama se sebou.“ Díky změně pohledu na sebe se jí změnil i pohled na celý život, které vedlo k přehodnocení minulých chyb. „A oni jsou pořád (chyby) …Ale už je jako přijímám jako nějakou zkušenost, která byla důležitá nebo kterou bylo důležité udělat. To jsem asi před Caminem moc neuměla.“

Významnost pouti je pro ni veliká v životě i v partnerském vztahu „Protože i proto, že jsme si s manželem vytýčili, že tu pouť, že se k tomu budeme vracet jako v tématu.“ Zkušenosti z Camina i další cestu se snaží co nejvíce integrovat také do partnerství a z dlouhodobého hlediska si uvědomuje trvalost této zkušenost. „Třeba jak jsme byli loni v létě chvilinku na Caminu, tak to nemělo takovou hloubku jako ve Španělsku. Ale zase to mělo hloubku jinou, protože jsme trávili čas s manželem, šli jsme, učili jsme se o sobě nějaký věci. Asi s odstupem to vnímám jako mnohem trvalejší zkušenost nebo jako mnohem trvalejší téma do svého života.“