Jako kritické okamžiky uváděl Honza zdravotní problémy, kvůli kterým musel cestu přerušit, nebo deprimující počasí, které však překonal, což hodnotil jako pozitivní „jsem to překonal a myslím si, že jsem udělal dobře“ a méně příjemná setkání s lidmi. Jako nejkrásnější zážitek uvádí pocit, když přijde do cíle „Vlastně nejkrásnější okamžik je, když člověk přijde do toho dílčího cíle, jako že to dokázal“. Jako další přínosy putování uvádí psychickou regeneraci a zlepšení fyzického zdraví. Na pouti vnímá i jeho duchovní rozměr. „Právě cejtím, že ač to vypadá, že jdu sám, něco je tady i navíc. Že přece jenom nějaký strážní andělé nade mnou jsou“ Jako nejsilnější momenty popisoval kulturní akce v klášterech nebo v kostelech, které neplánovaně zažíval v cílech dílčích etap a taky o přírodních krásách. Zajímavé je, že o kritických chvílích mluvil Honza jako o méně příjemných okamžicích – „takový ty míň příjemný okamžik, to bylo taky trochu míň příjemný“. O pozitivních zážitcích však mluvil mnohem více zaujatě „Nádhernej pohodovej večer“, což zejména platí o zážitcích přírody „to bylo něco nádhernýho; to bylo neskutečný.“
Honza chodí na poutě sám, občas jde nějakou dobu s někým,
koho na cestě potká. I když říká, že tato setkání a vzájemné povídání jsou
příjemná, více mu vyhovuje putování o samotě „když se ke mně někdo připojí, tak už to není vono, každej by
v sobě měl mít ten prožitek jakoby vlastní ne ovlivněnej někým druhým.“
Vzhledem k tomu, že Honza putuje opakovaně,
naučil se sbalit do batohu jen ty věci, které nutně potřebuje. Tento aspekt se
mu projevuje i v běžném životě, kdy se oprostil od zbytečností. „se opravdu zaměřuju na ty důležitý věci a
díky tomu zjišťuju, že třeba i líp zvládám ty stresový situace“. Pouť mu
pomáhá zklidnit se a soustředit se na důležité věci, díky čemuž má i více
volného času. Absolvování pouti mu pomáhá fyzicky i psychicky a načerpá díky ní
síly do dalšího období. Dříve se Honza
hodně zaměřoval na práci, při putování však Honza zjistil, že je důležité tělu
zajistit odpočinek a regeneraci. „Takže
to v tý práci tak nehrotím a radši si dám ten odpočinek. A práce většinou
počká“. Nicméně díky tomu, že dokáže odlišit důležité věci a maličkosti,
podává lepší výkon i v práci. Tím, že putuje sám a musí se na pouti
spoléhat hlavně sám na sebe, se naučil i větší samostatnosti. Díky putování je
také tolerantnější. Paralela mezi poutí a běžným životem se projevuje i
v tom, že hledá vlastní cesty, odlišné od těch běžných a vyhýbá se přímé
cestě. „že nejdu po těch vyšlapaných
cestách. Ale hledám možnosti, kudy se dá jít.„ Vzhledem k tomu, že na
cestě stále více vnímá duchovní aspekt, uvažuje i o tom, že se nechá pokřtít.
Zároveň připouští, že pouť mu dává více než běžná turistika.
„Protože
člověk se občas zastaví v těch kostelech, zamedituje. Prostě načerpá ty
síly jinak než za tý běžný turistiky. Přece jenom ta běžná turistika mě
přestává oslovovat. Protože přece jenom tady ty poutní cesty si myslím, že mi
dávají o něco víc než ty běžný přechody.“
I když výše uvedené dlouhodobé změny připisuje
Honza putování, zároveň uvádí, že ho pouť významně nezměnila. „myslím, že ten základní směr si držím
v tom životě. Ale že by pouť nějak zásadně proměnila mně, jako že by mě to
nasměrovalo úplně jiným směrem, to nemůžu říct.“ Bez pouti by byl jeho
život jiný jen „trošičku“. Zároveň však uznává, že se jeho výkon v práci zlepšil, poznává, co je důležité a ne a díky tomu se cítí lépe. Připouští, že i okolí si všimlo, že se "trošičku změnil" a dodává, že“je to dlouhá cesta k cíli“.
Žádné komentáře:
Okomentovat