V době, kdy se vydala na pouť, byla Miroslava
čerstvě po rozchodu a v novém partnerském vztahu. Zároveň však měla určité
pochyby, zda udělala dobře, že vztah ukončila „ještě stále byly takové ty nějaké otázky v hlavě, že jestli jsem
udělala dobře nebo jsem neudělala dobře“. Zároveň měla poměrně náročnou
práci, která byla v jejím životě důležitá „celý život se točil o tom, že jako jen práce“. K vydání na
pouť přispěl její partner, který tuto cestu již šel. Už samo její rozhodnutí vydat se na pouť bylo
překvapivé a pro ostatní nečekané. „ A
předtím jsem teda jinak nechodila jako na turistiku ani na nic. Takže bylo to
pro mě úplně jakože doslova z lodiček do trekových bot.“
Miroslava před cestou hodně studovala poutnická
fóra a její motivy a očekávání vycházely ze zážitků tam popisovaných. Jako
motivy a očekávání uvádí zejména najít odpovědi, „uklidit si v hlavě“,
více poznat samu sebe a zažít to magično, které poutníci popisují. „Prostě chci zažít, co ti lidé popisují,
nějaké to magično nebo čarovno.“ Velmi se těšila na lidi a byla otevřená
tomu, co se stane. Při odjezdu zažívala pocity klidu a vyrovnanosti, navzdory
tomu, že předtím se hodně věcí bála.
„I pro mě samotnou to bylo překvapující, že
jsem tehdy odhodila ten strach… Tehdy
jsem si to neuvědomovala, ale teď zpětně, jsem až sama ze sebe taková
překvapená. Že na to, jak jsem byla takový strašpytel taky, že všeho jsem se
bála, tak najednou jsem tam šla taková otevřená tomu, že co se tam stane, to se
tam stane, no.„
Při popisu průběhu cesty Miroslava hodně
zdůraznila jeden zlomový den, který byl dle jejího názoru nejsilnější. Mluví o
střídání nálad, euforii a radost z přírody střídal pláč spojený
s úlevou a následovalo fyzické a psychické dno. V tomto stavu si
uvědomila, že cestu půjde za svého otce „protože
toto všechno tu mám kvůli tobě, jako otče, to jsou tvoje hříchy a já je tu
jakože odšlapu a překonám, abych je smazala“. Cítila, že je třeba otci
odpustit, aby se ve svém životě mohla posunout dál. „paradoxně v tento den na konci když jsem došla už na ten albergue
vytoužený, …. tak jsem dokázala vyslovit úplně upřímně „odpouštím ti“. Takže to
bylo. Toto byl můj zlomový den. Já nikdy na to nezapomenu.“
Po tomto zážitku měla pocit lehkosti a začala si
Camino užívat. Jako další krásné zážitky uvádí setkání s lidmi i silné
duchovní zážitky, které ji nabíjely. Na cestě zažila také „malý duchovní zázrak“, který
si nedovedla logicky vysvětlit a připadalo jí to jako „jestli to nebyl nějaký jak se říká Bůh, který mě tam jakože káral“. Miroslava
šla celou cestu až na výjimky sama. Nicméně spolu s ní šel bratr jejího
partnera s kamarádem, kteří však měli o dost rychlejší tempo. Miroslava se
je snažila dohnat a dle jejího názoru právě díky tomuto, pro ni extrémnímu tempu,
mohla zažít, co zažila a byla za to vděčná. „že já osobně si myslím, že kdybych nešla jejich tempem, kvazi extrém,
tak si nesáhnu na to dno psychické tak, jak jsem si sáhla; Tím, že jsem si šla
úplně do extrému na dno svých sil, tak díky tomu jsem vlastně si sáhla na to
dno tak, jak jsem si sáhla“. V cíli
nejprve neměla žádné pocity, poté si však uvědomila, že to zvládla a cítila
určité dojetí. „Takže tehdy se mi vehnaly
tak slzy do očí, to bylo takové, že najednou, že jsme to zvládli, že si člověk
uvědomil, že dosáhl nějaký ten cíl.“
Po návratu se cítila uspokojená a naplněná.
Zpomalily se jí smysly a vnímání a zároveň však nechápala ostatní.“tak prostě přesně tak jsem to vnímala, že
prostě, co všichni, kam se ženou a to není smysl života. Vždyť smysl je úplně
někde jinde, v tom lese, v té prapodstatě, tam my patříme“.
Nejvíc ji překvapil obdiv ostatních a uznání její cesty, čímž si uvědomila, že
asi „nešla standardní camino“. Zároveň
viděla, že lidé okolo ji po návratu z pouti berou jinak „Že jsem se změnila v jejich očích. Že
najednou ti lidé vidí, že nejsem nějaká pipka, bratislavská, která chodí jen
v lodičkách a prostě s nalakovanými nehtíky, ale že dokážu být i
taková normální, s přírodou jít“. Pocity po návratu si užívala „Takže to byla úplná paráda“.
Z dlouhodobého hlediska pociťuje zejména
posunutí vlastních hranic „Tak fakt jsou
ty hranice úplně úplně, úplně jinde“, intenzivnější prožívání vzpomínek,
které jí pomáhají v překonání těžkých chvil „A když mám i takový ten den, kdy mám pocit, že na mě všechno padá, tak
si na to vždycky vzpomenu“. Zároveň také zmizel strach, který byl před
poutí v jejím životě silně zakořeněný. „Přestala jsem se bát. A opravdu všechno vnímám, že dokud mám ruce a
nohy zdravé, že nikdo nepřijde a neutrhne mi hlavu, když nemám zaplacený účet
včas." Pouť pro ni byla z dlouhodobého hlediska prostředkem
k uvolnění myšlenek a ukončení starých záležitostí, díky čemuž se může
otevřít novým věcem. A nalézat odpovědi. Zároveň se jí, díky tomu, že se začala
chovat upřímněji i její změně, proměnily vztahy s lidmi. Oproti době před
poutí, kdy potkávala více negativních lidí, v současnosti ta pozitivní
setkání převyšují negativní. Dle jejích slov i mínění ostatních ji absolvování
Camina velmi změnilo.“ A ona mi pořád
říká, že je to neuvěřitelné, že prostě, já jsem. Že jsem rozumná, že jsem
uvolněná, že se jako na nic nehraju, že jsem… Ale je to takové. Je to Caminem
určitě.“ Samotné absolvování pouti má v jejím životě velký význam a
přirovnává ho „k nějakému takovému
znovuzrození nebo poznání nového směru, životního stylu nebo jako úplně nějaké
osvobození“, a zároveň „Odpoutání se
od toho, co tu žijeme. Že člověk se dovede fakt navrátit do té přírody“.
Přiznává, že pokud by nešla na pouť, měla by ve svém životě větší zmatek.
Aktivně integrovala do svého života zejména
uvědomění posunování hranic a vědomí vlastní síly. „A teď, když vím, že ani to, ani to, ani to mě nezlomilo, tak vím, že
ještě víc zvládnu“. Zároveň se snaží dělat „poutní“ osvětu, snaží se
namotivovat lidi, aby šli na pouť. „Já
říkám, já bych tam poslala každého jednoho osmnáctiletého člověka, který skončí
školu a ať si to ujde a pak si začne budovat život.“ A také plánuje znovu
se vydat na pouť, tentokrát s partnerem.
Žádné komentáře:
Okomentovat