...že je svět dobrej

Jakub se vydal na cestu hlavně z toho důvodu, že už nevěděl, co se sebou. Byl nespokojený v práci a čerstvě po rozchodu. „No, já jsem chtěl odsud zmizet. Protože mě to tady prostě nebavilo.“ Jeho primární motivací bylo změnit život „prostě někde někam dojdu na nějaký krásný místo, nejlépe nějaký klášter a tam prostě zůstanu. Jako a budu tam prostě s těma mnichama nějakým způsobem žít“. Zároveň se také těšil na chůzi, klid a psychickou očistu. Trochu se obával nebezpečí, které mu může hrozit od lidí. „Tak jestli by mě někdo nepřepad nebo něco takového, ale jinak vůbec ničeho.“

Krizových bylo prvních deset dní na pouti, kdy se tělo srovnávalo s fyzickou námahou. „Celý tělo bolelo, protože na to vůbec nebylo zvyknutý.“ Vzhledem k tomu, že se rozhodl, že odejde natrvalo, nemohl se vrátit domů. „A to kdybych neodešel z domova takovým způsobem, jakým jsem odešel, nebo jsem si myslel, že odcházím, tak bych asi prostě se každý den vracel domů těch prvních deset dnů.“ Dále jako další kritické chvíle uvádí zdravotní problémy a dehydrataci. Krásné zážitky dělí na dvě oblasti – prožitek krásné přírody „Prostě nádhernou přírodu, nádherný věci, nádhermý města nebo vesnice nebo různý chaty a podobně.“ a milé setkání s lidmi „A další věc, která byla krásná, tak byli ti lidi kolem té cesty“, které uvádí jako zásadnější než samotný prožitek přírody. Jakub viděl velký rozdíl mezi lidmi okolo cesty a lidmi tady doma u nás.

„Jako byl to velkej kontrast proti nějaký takový dece, která tady leží nad tou naší zemí. Že všichni se o všechno strachujou, všichni všechno záviděj, všichni záviděj někomu nějaký úspěch, tak tam je to úplně jinak. Úplně prostě diametrálně odlišný. Všichni se radujou, nebo to tak aspoň vypadá. Všichni všem přejou, všichni mají prostě dost jakoby. Nikdo se nestrachuje.“

Všechny prožitky v něm vyvolávaly blažené pocity.

Zároveň vnímal náboženský aspekt putování, díky kterému lehčeji došel k odpuštění sobě i ostatním lidem. Zároveň ho cesta přivedla k sebepoznání a sebepřijetí. Uvědomil si také své limity a hranice. Díky těmto aspektům se Jakubovi podařilo to, co se dle jeho slov daří puberťákům, pouť považuje za určitý iniciační nebo přechodový rituál.

„Protože tam člověk vlastně nemá energii na to, aby nastavoval nějaké masky, sám sobě nebo ostatním, prostě na to není energie, není na to čas. Prostě to spadne a člověk zjistí, co je zač. I sám o sobě to zjistí a je to dost kruté poznání. A teď sám se sebou se musí nějak smířit, což je taky těžký, ale za ty tři měsíce se to dá udělat.“

V cíli měl nejprve pocit prázdnoty, posléze přišla vděčnost, za to, že tam mohl dojít a radost z toho, že má lidi v běžném životě. Návrat byl dle jeho slov až příliš rychlý a hodnotil ho slovem „hrozný“. Byl plný energie a nejhorší dle něj byl přechod mezi světem na pouti a doma, který nechápal. „Zase návrat z toho hezkýho dobrýho světa do toho našeho světa sem. A tady lidi čumí prostě, jsou takoví nepřátelští. A furt se o něco bojí. Já jsem nechápal proč.“. Zároveň však uznává, že i u nás se už situace lepší. Zároveň došel k uvědomění, že není důležité, jakou práci dělá, ale jak ji dělá a nastoupil zpět do svého původního zaměstnání.

Asi za rok však tyto krátkodobé účinky přešly a život se vrátil do normálu a Jakub se chtěl opět vydat na pouť. „už mě to začalo tady taky štvát všechno. Tak jsem si říkal, kam půjdu a chtěl jsem jít na východ.“ Nicméně potkal svou současnou ženu, což považuje za vysoký přínos pouti z dlouhodobého hlediska, protože bez absolvování pouti by se patrně nepotkali.

Jako hlavní dlouhodobé efekty uvádí trvanlivost těch krátkodobých jako sebepoznání, sebepřijetí, poznání svých hranic a pozitivní pocit ze světa a lidí, který souvisí s jeho vyšší toleranci. „že je dobrej ten svět. Že já jsem nějakej, nejsem úplně dobrej nebo špatnej, ale jsem nějakej a musíme se snažit všichni, aby to bylo dobrý.“

Jeho aktivní integrace účinků pouti je zejména opakování poutí, na které se nyní vydává se svou ženou. Samotné absolvování pouti mělo na jeho život zásadní vliv, který mu přinesl velkou změnu v životě, ke které by se jinak patrně nepropracoval.