Richard Pachman, František Pachman - Tylda

Tylda není tou nejdrsnější knihou, kterou jsem o holocaustu četla. Není ani tou nejnapínavější knihou. Není ani tou nejsmutnější. Ale je tou nejreálnější.

"Počet židovských obětí holocaustu je přibližně 6 000 000, z nich 277 000 je z bývalého Československa.

To jsou čísla, která si stěží umíme představit. Ale za nimi se skrývá 6 000 000 skutečných lidských osudů, příběhů, slz, utrpení, rodin, které se už nikdy nesešly pohromadě. Zde je jeden z nich, vyprávěný mnohdy poeticky a mile, stejně jako byly vzpomínky těch, kteří přežili nelidské podmínky koncentračních táborů a kteří se ve své paměti snažili vytěsnit to hrůzné, co zažili. Třeba si na tomto příběhu uvědomíte, čím vším lidé museli projít během druhé světové války.

Snad si to uvědomítě hlouběji, než při pohledu na strohá číslo 6 000 000 a 277 000..."

Tento prolog poměrně přesně shrnuje moje dojmy z této knihy.

Richarda Pachmana jsem potkala osobně a Tylda, která je hlavní hrdinkou knihy, je jeho babičkou. Když najednou čtete příběh o babičce někoho, koho znáte osobně, je všechno reálnější a hrozivější. Nečtete o někom absolutně neznámém, jehož příběh je děsivý, ale přesto je cizí. Reálností této postavy, která se narodila ve stejném období jako moje prababička, se najednou holocaust hrozivě připlíží až k vám. Já si svoji prababičku živě pamatuju a když si uvědomím tohle, není druhá světová válka něčím vzdáleným v minulosti, ale výrazně se dotýká i mého života. Tímto tedy pro mě byla Tylda děsivá a uvědomující.

Na druhou stranu je opravdu psána hezky a poeticky. Tylda měla to štěstí, že byla "pouze" v Terezíně a ve zdraví se vrátila domů ke své rodině. V knize tedy nejsou popsány hrůzy koncentračních táborů ani hromadné umírání. Ale opět právě svou poetičností a normálností podtrhuje nesmyslnost hrůz, které se děly. Naprosto obyčejným lidem, kteří nikomu neublížili, jen prostě měli tu smůlu, že jejich předci byli Židé. Lidé, kteří chtěli žít svůj spokojený život, zamilovávat se a starat se o rodinu. Kniha se čte moc hezky, ze začátku mi přidala malinko kostrbatá, nicméně jsem si na styl psaní rychle zvykla (nebo se možná rychle uhladil) a já si čtení užívala. 

Jak už popis výše naznačuje, kniha je biografická. Je skutečným příběhem skutečných lidí - samotné Tyldy, její maminky, syna, který kvůli svému položidovskému původu žil u příbuzných na vesnici převlečen za holčičku, manžela, který pracoval na poště a tajně pálil udavačské dopisy gestapu. Kniha je mozaikou vzpomínek a vyprávění blízkých o takovém obyčejném hezkém životě, do kterého neočekávaně zatnou zuby jedné zásadní dějinné události a na čas ho rozsápe na kousíčky. Na knížce je ale i vidět, že autor nečerpal jen ze vzpomínek a vyprávění svých blízkých, ale udělal si také poměrně důkladný průzkum historických souvislostí Terezína i tehdejších transportů a jejich osudů. Tyto informace řadí knihu ještě o level výš a není to tedy jen zábavná kniha, ale zároveň poučná. Tedy aspoň pro mě, která si o Terezínu ze školy už nic moc extra nepamatovala.
Žena na fotografii na obálce je samotná hlavní hrdinka Tylda, ještě v době, kdy v klidu žila svůj život a nebezpečí holocaustu bylo daleko.

Pokud vás popis zaujal, nejlepší cenu si můžete najít tady.