pátek 1. července 2016

...je důležité najít své tempo


Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby.  Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí dojít až do konce „že se mi klidně může stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“, ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala fakt, „že si že si sama sobě dovolím vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na pocit svobody „kdy prostě jedeš a je jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.
Jako nejkritičtější chvíli uvádí opravdu vzájemné sladění s Martinou. Dále také uvádí bolesti a zdravotní problémy jako zánět šlach. Tyto aspekty však neuvádí jako kritické, ale jako součást pouti „Mně se fakt líbila ta myšlenka, že každej den tě bolí něco..že mi to přišlo jako součást toho procesu nebo prostě tý chůze a vlastně to bylo hrozně vtipný“. Jako nejkrásnější zážitky namátkově vyjmenovává zážitky spojené s přírodou a s krajinou, možnost jít o samotě i s ostatními, společné večeře nebo prostor srovnávat si myšlenky. Blíže se potom zmiňuje o vstřícnosti místních lidí i setkání s ostatními poutníky, která vedla k určitým uvědoměním a paralelám s běžným životem. „Takže pro mě je to vlastně taky téma moje, nehnat se tolik a myslet na to, že mám svoje tempo a že prostě je to na mně, jak jako půjdu a nepůjdu. „ Zároveň vnímala na cestě její duchovní přesah. „I když mám půlku rodiny věřící a sama aktivně nejsem někde, tak nějakej přesah duchovní, význam to pro mě mělo, jít tou cestou, tou poutní, potkávat ty lidi“. V cíli cítila obrovskou vděčnost a radost „Že jsem tu cestu vůbec mohla jít a dojít až do konce. Že jsem měla tu čest poznat tolik zajímavých lidí a míst a být sama se sebou“. Silná pro ni byla i chvíle na Finisteře, kde dle tradice lidé něco spálí „. Tak jsem si sepsala a spálila jsem si tam dopis a pak rekapitulovala a užívala si výhled na moře“.
Návrat do běžného života byl pro ni hrozně těžký, i když připouští, že to k tomu patří. Zároveň se zmiňuje o tom, že Camino je pouze začátek „camino končí a tvoje cesta pokračuje. To pro mě bylo hrozně silný a cejtila jsem, že to tak je“. Problematický byl zejména návrat do práce, protože je poměrně náročná „já touhle dobou už jsem viděla tolik míst, poznala tolik lidí, prošla, prožila si tolik věcí a tady vlastně osm hodin sedím zavřená a… Pro mě to bylo hodně těžký, vrátit se zpátky.“  Problematičnost návratu řešila tím, že aspoň o víkendech odjížděla na různé výlety a akce.
Nejvýznamnější přínos z krátkodobého horizontu bylo upevnění vztahu, o němž před poutí trochu pochybovala. Zároveň však uvádí „myslím, že ve mně to zraje. Mně většinou ty věci dlouho trvaj, nějaký důležitý věci, velký změny v životě. Takže já myslím, že jsem v procesu, který určitě ovlivnila ta cesta“. Velké téma, s kterým na pouť šla, byla její práce, v té však v krátkodobém horizontu neudělala razantní změnu „spíš, že teď chodím na pohovory, hledám tu práci intenzivnějc, dělám ty věci asi rychlejc, než bych běžně dělala“. Důležité je pro ni samotné nastavení jejího dosavadního života „tohle musím, tohle musím, tohle potřebuju zvládnout“, ale na Caminu si při rozhovoru s poutníkem uvědomila, že záleží na ní „prostě je to moje cesta“.
Jako dlouhodobé účinky uvádí pokoru a obdiv k poutníkům a určitou sounáležitost s nimi. Dále v osobní rovině zvýšení sebedůvěry a rozšíření hranic „vlastně věřím nějak víc sobě, že zvládnu víc věcí, než jsem si myslela. Že se mi to nějak rozšířilo... Že když jsem zvládla Santiago dojít, takových kilometrů, proč bych nezvládla jiný další věci“ a energii do života. Absolvování pouti jí přineslo i sebepoznání „člověk prostě pozná, i v tom dobrým i v tom špatným „ a podnět v dalším rozvoji. Cítí, že i když jí cesta mnoho přinesla, zároveň není „spásonosná“ a připouští jistou rezervu v uvádění změn do života „teď jen to v té praxi dělat a aplikovat, jak to šlo na tý cestě a teď se mi to nedaří. „ To platí zejména v pracovní oblasti. Nakonec však Šárka vyřešila své velké téma a práci ukončila. Po návratu z pouti však zjistila, že už ji klasická dovolená neuspokojuje „nějak mám pocit, že není nic lepšího, než vzít baťoh a odejít a dát si nějak tak pět týdnů nebo čtyři týdny. Vlastně nevím, jak líp strávit ten čas líp než nějakým tímhle poutnickým způsobem“.

2 komentáře: