Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě
již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy
měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu
za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a
čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou
nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla
jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla
v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby. Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí
dojít až do konce „že se mi klidně může
stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“,
ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem
k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala
fakt, „že si že si sama sobě dovolím
vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na
pocit svobody „kdy prostě jedeš a je
jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si
plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že
nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.
Jako nejkritičtější chvíli uvádí opravdu vzájemné
sladění s Martinou. Dále také uvádí bolesti a zdravotní problémy jako
zánět šlach. Tyto aspekty však neuvádí jako kritické, ale jako součást pouti „Mně se fakt líbila ta myšlenka, že každej
den tě bolí něco..že mi to přišlo jako součást toho procesu nebo prostě tý
chůze a vlastně to bylo hrozně vtipný“. Jako nejkrásnější zážitky namátkově
vyjmenovává zážitky spojené s přírodou a s krajinou, možnost jít o
samotě i s ostatními, společné večeře nebo prostor srovnávat si myšlenky.
Blíže se potom zmiňuje o vstřícnosti místních lidí i setkání s ostatními
poutníky, která vedla k určitým uvědoměním a paralelám s běžným
životem. „Takže pro mě je to vlastně taky
téma moje, nehnat se tolik a myslet na to, že mám svoje tempo a že prostě je to
na mně, jak jako půjdu a nepůjdu. „ Zároveň vnímala na cestě její duchovní
přesah. „I když mám půlku rodiny věřící a
sama aktivně nejsem někde, tak nějakej přesah duchovní, význam to pro mě mělo,
jít tou cestou, tou poutní, potkávat ty lidi“. V cíli cítila obrovskou
vděčnost a radost „Že jsem tu cestu vůbec
mohla jít a dojít až do konce. Že jsem měla tu čest poznat tolik zajímavých
lidí a míst a být sama se sebou“. Silná pro ni byla i chvíle na Finisteře,
kde dle tradice lidé něco spálí „. Tak
jsem si sepsala a spálila jsem si tam dopis a pak rekapitulovala a užívala si
výhled na moře“.
Návrat do běžného života byl pro ni hrozně těžký,
i když připouští, že to k tomu patří. Zároveň se zmiňuje o tom, že Camino
je pouze začátek „camino končí a tvoje
cesta pokračuje. To pro mě bylo hrozně silný a cejtila jsem, že to tak je“. Problematický
byl zejména návrat do práce, protože je poměrně náročná „já touhle dobou už jsem viděla tolik míst, poznala tolik lidí, prošla,
prožila si tolik věcí a tady vlastně osm hodin sedím zavřená a… Pro mě to bylo
hodně těžký, vrátit se zpátky.“
Problematičnost návratu řešila tím, že aspoň o víkendech odjížděla na
různé výlety a akce.
Nejvýznamnější přínos z krátkodobého
horizontu bylo upevnění vztahu, o němž před poutí trochu pochybovala. Zároveň
však uvádí „myslím, že ve mně to zraje.
Mně většinou ty věci dlouho trvaj, nějaký důležitý věci, velký změny
v životě. Takže já myslím, že jsem v procesu, který určitě ovlivnila
ta cesta“. Velké téma, s kterým na pouť šla, byla její práce,
v té však v krátkodobém horizontu neudělala razantní změnu „spíš, že teď chodím na pohovory, hledám tu
práci intenzivnějc, dělám ty věci asi rychlejc, než bych běžně dělala“.
Důležité je pro ni samotné nastavení jejího dosavadního života „tohle musím, tohle musím, tohle potřebuju
zvládnout“, ale na Caminu si při rozhovoru s poutníkem uvědomila, že
záleží na ní „prostě je to moje cesta“.
Jako dlouhodobé účinky uvádí pokoru a obdiv
k poutníkům a určitou sounáležitost s nimi. Dále v osobní rovině
zvýšení sebedůvěry a rozšíření hranic „vlastně
věřím nějak víc sobě, že zvládnu víc věcí, než jsem si myslela. Že se mi to
nějak rozšířilo... Že když jsem zvládla Santiago dojít, takových kilometrů,
proč bych nezvládla jiný další věci“ a energii do života. Absolvování pouti
jí přineslo i sebepoznání „člověk prostě
pozná, i v tom dobrým i v tom špatným „ a podnět v dalším
rozvoji. Cítí, že i když jí cesta mnoho přinesla, zároveň není „spásonosná“ a
připouští jistou rezervu v uvádění změn do života „teď jen to v té praxi dělat a aplikovat, jak to šlo na tý cestě a
teď se mi to nedaří. „ To platí zejména v pracovní oblasti. Nakonec
však Šárka vyřešila své velké téma a práci ukončila. Po návratu z pouti
však zjistila, že už ji klasická dovolená neuspokojuje „nějak mám pocit, že není nic lepšího, než vzít baťoh a odejít a dát si
nějak tak pět týdnů nebo čtyři týdny. Vlastně nevím, jak líp strávit ten čas
líp než nějakým tímhle poutnickým způsobem“.
Nádherný článek :)) Děkuji.
OdpovědětVymazatJá děkuji. :-)
Vymazat