...jak málo člověk potřebuje k životu

Z hlediska situace v životě v době vydání se na pouť Roman zdůrazňoval přepracovanost a únavu „byl jsem dost vyšťavenej tím návalem práce, jaká tam vždycky je". U Romana se už jednalo o druhou dlouhodobou pouť, tudíž před vydáním se na pouť neměl žádné zvláštní obavy. Spíše se těšil na nové zážitky "těšil jsem se na to, co to přinese, to špatný, to dobrý" a taky na prožitky na pouti „já zase chci jít někam dál a zase chci zažívat ten úžasný pocit poutníka, a to potkávání s těma lidma, a prostě zážitky v tý krajině „. Pro Romana byla tato cesta také návratem na jeho genius loci na severu Španělska – Finisterra.

Z hlediska zážitků na pouti u Romana vynikají zejména zážitky týkající se setkávání s lidmi a pobyt v přírodě. V rozhovoru mluvil o „množství úžasných setkání s lidmi“, o jejich pohostinnosti, drobných radostech „okamžiky na cestě, kdy ti někdo dá prostě ovoce, dá ti ho přes plot“. Na prožitek v přírodě kladl také vysoký důraz "Samozřejmě mě taky nabíjí ta příroda" Vzhledem k tomu, že pracuje v environmentální oblasti, je vysoká důležitost, kterou připisuje přírodě, logická. K oběma oblastem a různým zážitkům se v průběhu rozhovoru vracel a pořád si vzpomínal na nové a nové. Z toho lze usuzovat, že tyto dvě oblasti jsou pro něj při putování nejvýznamnější.

Zároveň se prostřednictvím těchto oblastí na pouti nejvíce učí. Prostřednictvím milých setkání s lidmi se učí důvěry v lidi „to člověka naučí skromnosti a důvěry v lidi" a ohleduplnosti „Spíš mě to něco naučilo. Chovat se nějak jinak, chovat se ohleduplněji". Příroda a samotné putování ho učí pokoře. Při putování zjišťuje, že si dokáže vystačit s málem a je vděčný za maličkosti. „Mě to třeba učí hodně pokory. Cítím, že člověk zjistí, jak málo potřebuje k tomu životu“ Díky tomu ho dle jeho slov putování učí i skromnosti „že člověk si prostě začal vážit těch drobných věcí“. Jako hlavní další účinky pěšího putování uváděl radost, klid, překonání kritických chvil. Jako důležitý přínos putování také uváděl psychickou očistu. Příčiny psychické očisty viděl zejména v chůzi a pobytu v přírodě.

Zároveň však přiznával těžší návraty z poutí "Já to nikdy nezvládnu ten návrat, jako… Návrat zpátky do toho města, kde člověka atakuje všechno možný a zase si zapne ten telefon a ty emaily" i jeho zmínky o tom, že po návratu musí prchnout do lesa nebo vyrážet do přírody. Trvá mu déle, než zase přivykne běžnému životu, ale nakonec se to srovná samo. Pak už zase chystá další putování, na které se těší.

Roman šel po většinu času sám a zdůrazňoval, že tento způsob putování je pro něj hodně důležitý a umocňuje jeho prožitky na pouti. "Já prostě musím jít sám. Protože se pak dějou i věci jiný…často a takový hlubší". Potřebu jít sám také v rozhovoru několikrát opakoval, i když zároveň trochu pochyboval, zda je to „správně“ a zda jeho putování o samotě není moc egoistické. V tomto kontextu potřeby samoty mi přišla zajímavá Romanova opakovaná zmínka, že jeho putování mu narušuje partnerské vztahy „Blbý je, že to často nabourává partnerský vztahy“. Na konci rozhovoru však uvádí, že společné putování může partnerský vztah i zcelit.

Krátkodobé účinky, o kterých mluví, zároveň označuje jako dlouhodobé, které v něm zůstávají celý život.

Z celého rozhovoru s Romanem byl patrný poměrně ostrý předěl mezi běžným životem a životem na pouti, potažmo mezi venkem (přírodou) a městem.

"V tom městě všichni někam spěcháme a někam se ženeme a ve vlaku a v letadle se všichni jenom někam přemísťujeme. Ale venku se pak potkávají ty duše, prostě se nějak k sobě nasměrujou"

"ve městě se to člověku takhle nestane. Mně se to fakt stává v tý přírodě"

Terapeutické účinky pouti, tedy změny v osobní charakteristice jsou dle něj trvalé, tedy jsou již automaticky integrovány do běžného života. Roman tyto účinky upevňuje tím, že na delší pěší cesty vyráží opakovaně. Už samotné plánování a těšení na cesty ho nabíjí "To mě nabíjí obrovsky a třeba to plánování těchhle cest a těchhle zážitků". Dále v případě psychické nepohody vyráží do přírody "Nevím, kam jinam by člověk měl jít, když je mu třeba psychicky špatně. Jde prostě ven a chodí". Tyto výlety mu poskytují prostor se zklidnit, na což v běžném dni nemá čas. Mimo menších výletů s přáteli potřebuje vyrážet i samostatně "člověk potřebuje minimálně jednou ročně někam vyrazit, aspoň na nějakou kratší cestu sám".

Sám Roman přiznává, že putování připisuje pro něj až moc silný význam v jeho životě. Uvědomuje si, že "bych taky měl směřovat někam jinam" směrem k založení rodiny a dle jeho názoru by "ta pouť by měla být vždycky jenom takovou tou řekněme odměnou, že si člověk někam vyrazí a nabije se něčím pozitivním".