...je možné život žít jinak

Veronika se poprvé do Santiaga de Compostela dostala v rámci pobytu Erasmus při studiu španělštiny. Už tehdy se s tehdejšími spolužáky domluvili, že si někdy zkusí Camino projít. Několik let se nic nedělo, a tak se Veronika rozhodla, že cestu půjde sama. Nahrávala jí k tomu současná situace krátce po rozchodu, kdy „vlastně najednou to bylo poprvé v životě, kdy jsem byla sama, kdy jsem měla ten čas jenom sama pro sebe a mohla jsem se rozhodnout, co s ním udělám“. V rámci pracovního života mluví o únavě „měla jsem toho plný zuby celkem.  Jsem už byla taková unavená, žádný volný čas„ a potřebě oddechu „si udělám jako nějaký oddech, kdy vypadnu fakt někam pryč, kde mě nebude nikdo otravovat, kde nebudu mít mobil, prostě, kde budu mít od všeho pokoj“.

Její motivace k vydání se na cestu souvisely s celkovou situací v životě, ale také dřívějším pobytem ve Španělsku. Těšila se na samotné Španělsko, osvěžení jazyka, na poznání nových míst a lidí i samotnou chůzi. Trasa pro ni byla i výzvou, zda to zvládne. „Takže vyzkoušet si takovou dlouhou trasu, kterou jsem ještě nikdy nešla. Že prostě měsíc na cestě a jestli to ujdu, jako co to se mnou udělá fyzicky“. Vzhledem k letním měsícům, ve kterých Veronika putovala, měla obavy z počasí a nedostatku vody.

Oproti prvotní motivaci „mít od všech pokoj, nemuset mluvit“, nakonec ocenila, že prvních pár dní nešla sama, ale s více Španěly. „A to jsem si říkala, že je to fajn nakonec. Protože jsem si pokecala španělsky a mohla jsem se pocvičit v té španělštině. Takže to byla sranda docela“. O setkání s lidmi mluvila Veronika opakovaně a vzájemné sdělování příběhů i dozvídání se o způsobu života jí pomáhalo k určitým uvědoměním „Tak jsem si říkala, jako jde to. Prostě když člověk..fakt jako je důležité, aby člověk dělal, co chce, co ho baví.“

Jako přínosy putování uváděla vyčištění mysli, psychickou regeneraci, užívání si přítomné chvíle i cesty a krajiny a také pozitivní vliv chůze jako sportovní aktivity. V rámci kritických chvil mluvila o počasí a dále jedné krizi kvůli nedostatku vody – přesně těchto dvou oblastí se před odjezdem obávala. Ale posléze připustila, že i špatné věci tvoří pouť „Ale jako pak jsem si uvědomila, že to k tomu vlastně patřilo, že bych jinak neměla ty zážitky, že to byla taky ta pouť.“ Veronika viděla korelaci mezi počtem odchozených kilometrů a sílou prožitků a uvědomění na pouti.

 „Takže když jsem pak viděla ty lidi, kteří začli pozdějc, třeba ušli jenom pár těch kilometrů jako ve srovnání se mnou, tak mi přišlo, že jsou takoví jako „udělali jsme si výlet“, ale že z toho nemají takový ten pocit, nějaké takové té pouti, jakože člověk si něco uvědomí, naučí se, nějak si to prožije, i s tím špatným, i s tím dobrým. Takže mi připadalo, že to tak mělo být nakonec, že to bylo součástí toho všeho.“

Ve srovnání s ostatními poutníky a v průběhu postupu pouti si také uvědomovala své zkušenosti a to, že se na sebe může spolehnout. „Že jsem získala to sebevědomí v tom, že si poradím, že jako nejsem žádný packal, v podstatě jsem si děkovala za to, že tady jsme takhle vychovaní jako Češi, že si poradíme, prostě v přírodě, že jsme trénovaní, že jsme zvyklí chodit na výlety, že umíme číst mapu“.

Příchod do Santiaga byl pro ni vzhledem k dřívějšímu pobytu jako „návrat domů“ a splnění toho, co si vysnila. Po návratu do České republiky se cítila nabitá svobodou, ale zároveň si začala čím dál více uvědomovat, že není spokojená se současným životem.

 „Vlastně začala ve mně zrát taková ta myšlenka, že si můžu zorganizovat život líp, jak chcu. Říkala jsem si, jako co, tak když už mě to nebude bavit, přece, tak to nebudu dělat. Tak toho nechám, tak půjdu od toho a budu dělat daleko zajímavější věci. Po tom návratu jsem už uvažovala jinak. Už jsem věděla, že život jde žít i jinak, než jsem ho žila předtím a není důvod se trápit, když člověk může dělat úplně jiné věci.“

 V tomto uvědomění jí pomohlo setkání s lidmi na cestě. „ V tomhle mně třeba pomohli hodně ti lidi, které jsem potkala po cestě. Že člověk se potká s těma osudama“. Asi po dvou letech od absolvování pouti dala Veronika v práci výpověď a odjela na rok do Jižní Ameriky a potom si dala ještě půl roku jen tak pro sebe a dělala věci, které si přála a cestovala „jednou až budu mít čas, tak se tady zastavím třeba na týden a pořádně si to taky prošmejdím. Tak to se mi podařilo třeba teďka“. Díky absolvování Camina je pro ni nyní v běžném životě jednodušší se rozhodovat. „Myslím, že to byl takový první velký počin, kdy jsem se fakt jako rozhodla k něčemu pro mě nestandartnímu, bych řekla. A zjistila jsem, jak je to strašně jednoduché, to udělat. Takže fakt už od té doby byla všechno rozhodnutí jednodušší pro mě.“ Zároveň si začala vybírat na dovolené místa, kde může zároveň i chodit, neboť zjistila, že chůze jí vyhovuje ze sportovního hlediska „Prostě zjistila jsem, že ta rychlá chůze jako v nějakém zátěžovém prostředí je pro mě úplně ideální sportovní vyžití a strašně mě to baví.“, z hlediska psychické regenerace i možnosti poznání nových krajin.

Když Veronika mluvila o prožitcích na Caminu, několikrát se zmínila o lidech, kteří si cestu užívali, a o tom, že toto bylo důležité i pro ni. Z tohoto hlediska vidím paralelu mezi putováním a běžným životem, o kterém tvrdí, že je třeba si jej taky užít. „že si můžu zorganizovat život líp, jak chcu, není důvod se trápit; je důležité, aby člověk dělal, co chce, co ho baví“.

I když Veronika v rozhovoru uznává, že díky zážitkům na Caminu udělala určitá životní rozhodnutí, při porovnání života bez pouti zároveň připouští, že by časem na dané věci možná došla i bez absolvované poutě. „Já ani nevím, ale myslím si, že bych na to nějak došla. Nebo možná to byla nějaká souhra náhod. Těžko říct. Nevím. Jestli… Nebyl jiný (život) prostě.„