Venkovská panička

Tak už je to oficiálně tady. Už dva měsíce sleduju na facebooku stránku s venkovským designem bydlení a teď je to tady. Je ze mě vesničanka. Tedy abych neubírala vážnost místní obci, spíše městysanka. Tak dlouho jsem měla romantické představy o domečku a zahrádce, až mi byly láskyplně splněny. Ale tak nebudeme s tím plněním přání troškařit, ne? Domeček? Rovnou jsem dostala celý mlýn. Teda naštěstí ne až tak doslova, není můj a zatím z něj obýváme jen dvě místnosti. V romantických dětských vzpomínkách vypadá dům mé prababičky, kde topila dřevem (a to jen v jedné místnosti), spala pod péřovýma peřinama a vodu ohřívala na kamnech, prostě krásně. Naštěstí této obrovské romantiky jsem byla ušetřena a my máme tekoucí teplou vodu, sporák i troubu. Dokonce i splachovací záchod. Vlastně jediné, co z těch dob zůstalo, je topení dřevem. A taky ty peřiny.

V romantických představách slyšíte z krbu praskat oheň, z kterého se okamžitě line teplo do celého domu a vy sedíte na kožešinovém přehozu se svým milým v saténové noční košilce s dvěma skleničkami vína, ležérně zakrytí dekou a kocháte se pohledem na poskakující plameny. 

V reálu dojdete večer do domu, který má tak 10 stupňů a první věc, kterou uděláte, je, že utíkáte zatopit. Hezky do kamen naskládáte zmačkaný papír a na to malé třísky. Přesně jak vás to učili ve skautu. Mistrovství je zapálit na jednu sirku. U nás se říká - sirku najednú, litr nadvakrát. Jen pro neznalé se jedná o litr vína, který vypijete na dvakrát. Škrtnete sirkou a zhasne. Škrtnete podruhé a zase. Tak dobře, tak na mistrovství asi nepůjdu. Potřetí přiblížíte krabičku se sirkami těsně k papíru a okamžitě připálíte papír. Než chytne, tak si skoro spálíte prst, ale huráá, konečně chytl. Načež shoří asi dva centimetry čtvereční papíru a zase to zhasne. Poté co vyškrtáte asi dalších pět sirek a zkoušíte zapálit papír ze všech možných stran, konečně chytne na déle než dvě sekundy. Rychle se rozhoří a vy spokojeně zavřete dvířka. A tady nastává fyzika (nebo to patří pod chemii?). Oheň nemá dostatek kyslíku, takže shoří veškerý papír, ale když přijdete za pět minut a otevřete dvířka, vyvalí se jen spousta kouře a v krbu najdete popel a sotva očouzené třísky. Jojo, a pak že není kouře bez ohýnku. Takže znovu...pohrabáčem rozhrnout ohořelé třísky, dát papír a na něj další čerstvé třísky. Situace se opakuje jen s výsledkem více očouzených třísek. Asi hodinu běháte od jedněch kamen k druhým, kde se vám naskýtá naprosto stejný pohled. V hlavě přemítáte o tom, jak sakra můžou tak rychle vzniknout požáry, když vám nehoří ani zapálený papír a dřevo. S vidinou mrazivé noci odchází i skautská hrdost a vy na papíry rezignovaně rozdrobíte minimálně polovinu PE-PA. Ať to hlavně konečně chytne. Zelené plamínky konečně schvátí i dřevo a vy pro jistotu necháte otevřené dvířka - hlavně ať to má dost kyslíku - takže kouř je místo v kamnech v celé místnosti. Ale to nevadí, protože je konečně zatopeno. My máme akumulační kamna, která jsou úžasné v tom, že když se pořádně roztopí, hřejí dva dny. Bohužel než se roztopí, tak to řádně trvá. Takže po zatápěcích tanečcích s povzdechem uložíte krajkovou saténovou košilku na dno šuplíku a do kurzu se dostává flanelové pyžamo a tlusté ponožky. Zalezete si mezi dvě péřové deky, protože slaměné matrace hrozně ale fakt hrozně studí. A než úplně usnete, tak z postele vybíháte a pravidelně přikládáte.

V romantických představách chodíte na vesnici s proutěným košíkem nakupovat. Popovídáte si s řezníkem a zelinářem, prohodíte pár slov s prodavačkami, a v klidu a v pohodě si s úsměvem na tváři nakoupíte všechno, co potřebujete. 

V reálu v sobotu v půl jedenácté s úlekem vyletíte z postele, protože si uvědomíte, že řeznictví i obchod zavírá v jedenáct a v neděli se neotvírá vůbec. Na oběd si naplánujete karbenátky. Doběhnete do řeznictví, kde nejen, že už je umytý stroj na mletí masa, ale v regálu není ani to maso, které by se dalo pomlet. Pokud by se tedy prodavačce chtěl znovu špinit stroj. Což se jí samozřejmě špinit nechce. Mně by se taky nechtělo. Tak jo. Maso není zas tak zdravé. Tak si uděláme brokolicové karbenátky. V oddělení zeleniny se třepou zimou tři zbylé brambory a podle cedulek brokolice není v nabídce, ani když je plný stav. Zamíříte do mražáku, ale ani mražená brokolice není k mání. Jediná vhodná zelenina je mražená kapusta, pokud tedy nechcete dělat placičky z polévkové zeleniny nebo mraženého hrášku. Tak jo, budou kapusťáky. Odlepíte se od mražáku a zjistíte, že vás prodavačky sledují jako jestřáb malého králíčka na poli, protože už je po zavíračce a vy tam pořád otravujete. Takže si to rychle namíříte k pokladně. Cestou hodíte oko na něco, co ve všední den bývají regály s pečivem. V sobotu v jedenáct jsou to samozřejmě pouze regály s drobkama. Rychle zaplatíte, omluvíte se prodavačce a poté, co za vámi zamkne, vzpomenete si, že jste ještě zapomněli koupit brambory. 

A ještě jedna nástraha čeká na bývalé městské paničky na vesnici. Všichni tady zdraví. Takže vy, co jste si ve městě odvykli zdravit i když přijdete do obchodu, protože vám stejně nikdy nikdo neodpověděl, jste nuceni být ve střehu. A zdravit. Hlavně zdravit. A protože se tady všichni znají, tak pokud se s někým dáte do řeči, očekávejte jako první otázku - "a odkud vy jste"? Tak my jsme prosím ti z horního mlýna.

Mimochodem tento příspěvek píšu opřená o vyhřáté kamna a když zvednu hlavu, vidím z okna na les, který začíná hned za zahradou. Tak doufám, že je z příspěvku všem jasné, jak krásné je tu bydlet.

P.S.: Když už jsme u těch splněných přáních. Vždycky jsem všem povídala, jak budu mít u okna velký výklenek s lavicí, na kterou si vždycky sednu, budu si číst a kochat se pohledem z okna. A mlýn jako každý správný starý dům má skoro metrové zdi a tudíž skoro metrové parapety. Takže moje oblíbené místo je na parapetu okna z ložnice se skvělým výhledem na ptačí budku. Krásně se tu nejen čte, ale i snídá, obědvá a pije odpolední káva.