Jedno z moderních hojně skloňovaných slov - prokrastinace. Pokud by někdo ještě nevěděl, co to znamená, jedná se o chorobné odkládání úkolů. Bezesporu problém moderní doby. Už slyším generaci mých prarodičů a nejspíš i rodičů ve smyslu "to za našich časů nebylo. Nějaká prokrastinace. Prostě se pracovalo, ať se chtělo nebo nechtělo. Nějaké moderní výmysly." Tento příspěvek bude mým velkým přiznáním. Jsem mistryně v prokrastinaci. Myslím, že bych se mohla měřit s nejlepšími. Dokonce jsem tak dobrá, že jsem díky prokrastinaci ani nebyla schopna dočíst knížku Konec prokrastinace. Čím více znalostí mám, tím sofistikovanější výmluvy si vymýšlím, proč nedělám to, co bych měla - jako např. "je po obědě, mozek se soustředí na trávení, tudíž nemá smysl nic dělat" a "je 17:00, mým produktivním časem je ráno, teď už stejně nic nevymyslím" nebo "teď si dávám kávu, odpočinek je stejně důležitý jako činnost" a nebo ještě lepší "teď nemám svoji kreativní měsíční fázi". Přece po mě někdo u popíjení kafe a bez kreativní nálady nemůže požadovat výkon, no řekněte.
Takže místo odpovědné přípravy se dostanu do transu většího než jihoamerický šaman po vypití odvaru z lístků koky, a začnu projíždět zbytečná videa na internetu a číst nesmyslné články o sedmi způsobech, jak být šťastný. I když ty způsoby zapomínám už při čtení. Jedním z mých snů je dělat věci v klidu a zavčas. Pěkně si všechno rozvrhnout a včas a v klidu a s radostí udělat. Občas, velmi zřídka, se mi to i podaří. Pamatuji si, když jsem začala studovat. Pěkně jsem si na začátku stáhla všechny materiály k jednotlivým předmětům, do diáře i do mozku si zapsala všechny termíny odevzdání úkolů. Sice jsem dělala věci na poslední chvíli, ale aspoň jsem o tom věděla. Teď v sedmém semestru si někdy v polovině stáhnu materiály, pak mě popadne panika, jestli jsem neprošvihla termín odevzdání nějaké seminárky, ve stresu začnu vyhledávat termíny a zjistím, že za týden mám něco odevzdat. V reálu se z toho týdne stane pět dní, kdy si připomínám, že musím něco vypracovat. Poslední den před odevzdáním se hecnu a seminárku stihnu odevzdat cca dvě hodiny před termínem. A jen pro informaci, není to vůbec tím, že by mě ty věci nebavily. Mám v životě obrovské štěstí, že můžu ve většině dělat věci, které mě baví, respektive baví, až je reálně začnu dělat. Jen se k tomu dokopat. Nemám ani problém s motivací, vím proč věci dělám a co mi přináší a je mi jasné, že je dělat chci. Mým problémem je zvednout zadek (teda reálně při mojí práci spíše usadit k počítači) a pustit se do toho.
 |
| Dnešní úkoly: 1. napsat seznam dnešních úkolů 2. Zdroj: www.theodysseyonline.cz |
Jsem ekonomka, takže rozhodování je přece jednoduché. Porovnám výnosy a náklady činnosti a podle toho se rozhodnu. Jednoduché jak facka. Výsledek je v obou případech stejný, splněná činnost. V případě, kdy ji udělám v klidu, tak ji udělám pořádně a s radostí. V druhém případě ji dělám ve stresu, se zaťatými zuby a milionem výčitek. Plusy a mínusy jsou jasné. Navíc, stejně tu činnost nakonec udělat musím, tedy spíše chci. Jako ekonomka jasně volím první variantu. Jako studentka psychologie se na to podívám z jiných stran. Takže co mi brání?
1. opičí mozek
Evoluce je holt evoluce. Co jsou miliardy let vývoje oproti pár tisícům. A tak v našem mozku přebývá jedna z jeho nejstarších částí amygdala, která automaticky přebírá kontrolu v případě ohrožení a vybírá strategii boje nebo útěku. Seminárka je šavlozubý tygr moderní doby. Je to hrozba, která vyžaduje úsilí ke zneškodnění. A moje amygdala volí krátkodobě účinnou strategii úniku. Jenže ať unikám kam chci tygr-seminárka mě pořád dohání.
2. self-handicapping
Self-handicapping je reálná strategie našeho já, která slouží k ochraně sebehodnocení. Vyskytuje se hlavně u složitějších úkolů. Konkrétně se jedná o (ne)vědomé snižování vlastních šancí na dosažení úspěchu, aby v případě, že toho úspěchu nedosáhneme, nebylo ohroženo naše pozitivní sebehodnocení. Něco ve smyslu, já nejsem blbá, jen jsem na ten úkol měla málo času. Kdybych to začala dělat včas, tak ho zvládnu odevzdat v lepší kvalitě a dostanu lepší známku. Takže ve výsledku nejsem hloupá, jsem jenom prokrastinátorka. To není tak hrozné.
 |
| Zdroj: bestanimations.com |
3. nejjednodušší volba
Život je otázkou priorit. A priority v našem životě určujeme podle dvou věcí - důležitost a přitažlivost vybíraných věcí. Řeklo by se, že prokrastinátor volí přitažlivost nad důležitostí. Ale často to tak nebývá. Když prokrastinuju, není to tak, že místo dělání seminárky si jdu číst, to by bylo přitažlivější. Jenže já klikám na webové stránky a emaily. Takže si pořád udržuju pocit, že už skoro dělám seminárku, jen předtím "chvilku" budu dělat něco jiného. Když prokrastinujeme, tak má u rozhodování přednost urgence. Teprve až jsou věci urgentní, tak je začneme dělat. Předtím děláme věci, které jsou okamžitě dostupné. Nemusíme hledat materiály a pustit se do seminárky, stačí překlikávat mezi jednotlivými stránkami.
4. vnitřní dítě
Zakladatel transakční psychologie Eric Berne definoval tři osobnostní roviny uvnitř člověka, které spolu (a s druhými lidmi) interagují. Jedná se o rodiče, dospělého a dítě. U prokrastinace jednoznačně vítězí mé vnitřní dítě, které si dupne nožičkou, pohodí blonďatou hlavou a umíněně řekne: "Ne, mně se teď seminárka nechce dělat. Budem si raděj číst nesmyslné články na internetu."
Noo, asi to nemá smysl. Proti evoluci a psychologii jsme přece bezmocní. Anebo přece jenom? Jestli chcete počkejte si na další díl/y.
I když se tak trochu tváří, tento článek rozhodně není vědeckou psychologickou studií. Je pouze poskládaný z různých materiálů a mých vlastních zkušeností. Při tvorbě jsem čerpala zejména z přednášek ze studia psychologie, hlavně z materiálů z předmětu "Strategies for effective learning" od T. Malatincové a TEDx přednášky "Why we procrastinate" od Vika Nithyho (https://www.youtube.comúwatch?v=WD440CY2Vs0).
Takže já jdu na tu seminárku.
P.S.: Prokrastinaci si můžete dovolit, jen když na ni máte čas. Když už hoří koudel u zadní části těla, tak makáte jak šroubek, prokrastinace neprokrastinace.
Žádné komentáře:
Okomentovat