11 důvodů, proč studovat psychologii

1. Už od nástupu do studia jste psycholog - jakmile začnete studovat, všichni ostatní vás žádají o radu stylem "co bys mi ty, jako psycholožka, doporučila?"

2. Nevěříte ničemu, co nelze dohledat v PsychArticles - a články typu "vědci na univerzitě v Kalifornii zjistili, že muže nejvíce přitahují ženy s krevní skupinou B+" často dohledat nejdou.

3. Začnete milovat řádně ozdrojované knížky.

4. Vypěstujete si sebereflexáka - zkoumáte proč vám tohle vadí, proč jste toto udělal, a to je za tím, a co je pod tím a co je skutečně a opravdu za tím. A až zjistíte, co je za tím, už si ani nepamatujete, za čím to vlastně je.

5. Pronajímáte sebereflexáka - reflexi ochotně poskytujete i všem ostatním. Zkoumání začínáte větami typu "hele, a co tvé dětsví?" a "co tvé sexuální sny?" nebo "co na to říkají tvé vnitřní osoby?" podle toho, k jakému psychologickému směru máte zrovna nejblíž.

6. Jste najednou chytří jak Rozum do kapsy - téměř každý čin se dá vysvětlit nějakým psychologickým zjištěním a termínem.

7. Můžete své studijní práce zveřejnit na blogu, když dochází inspirace, a spoustě lidem to přijde zajímavé.

8. Na nudném večírku vždycky můžete vytáhnout perly jako "co se stalo při Stanfordském experimentu". Málokdo se nechytne.

9. Máte povoleno lidem pokládat divné otázky...v rámci výzkumu.

10. Při rozhovoru se sedmdesátiletou ženou zjistíte, že nejlepší studium psychologie poskytuje sám život.

11. Je to zajímavé. Fakt neskutečně.

Radka Třeštíková - To prší moře

Zakloním hlavu a ty kapky, co stékají dolů, chutnají najednou slaně. Prudká letní přeháňka a po ní to ticho tak hezky voní. Máma by řekla, že prší moře. Když jsem jako malá odněkud spadla a začala brečet, to vždycky pršelo moře. Když se naši rozváděli, pršelo moře, když umřel táta, pršelo moře, když umřela máma, pršelo taky a od té doby vlastně prší pořád, i když na tváři ve skutečnosti nemám žádné slzy.

Radku Třeštíkovou jako spisovatelku doporučoval někdo někdy v nějakém časopise. A já ji za poměrně krátkou dobu (kdy se mi to spojení ještě vybavilo) potkala v antikvariátu. Tedy ne přímo ji, ale tuhle její knížku. Po dalších informacích, že pochází z jižní Moravy a je narozena ve stejném roce jako já, jsem si řekla, že jí rozhodně dám šanci. Mimochodem, taky hned máte radši osoby, které s vámi mají aspoň něco společného? Moje oblíbenkyně jsou ženy se jménem Lucie a narozené ve znamení Býka - nemusí mít nutně obojí.

Ale zpátky ke knížce. Hlavní hrdinkou knížky je Hanka, která má dvacet let. Na mě ale působila trochu starší. I když, ne, že by se tak chovala. Ale člověk nikdy neví, jak by se choval, kdyby se mu postupně rozvedli rodiče, otec spáchal sebevraždu, máma zemřela při havárii a kluk, kterého miluje, ji nechce. Asi je jedno, jestli je vám dvacet nebo třicet, vždycky se s tím snažíme vypořádat, jak nejlépe dovedeme. A Hanka se s tím vypořádává, po svém. I když jsem občas měla chuť vejít do knížky a jednu jí vrazit, aby se trošku vzpamatovala. Zároveň jsem ji ale tak hrozně moc chápala. Přes všechny její dětinské vzdory a blbosti, které vyváděla, musíte uznat, že na ní něco je. Že je to jedna z těch žen, které těžké události nalomí, ale nezlomí úplně.

Čtivost knížky a její děj, který vás vtáhne, spolu s mým ne úplně dobrým obdobím, kdy jsem ji četla, způsobili, že jsem se při čtení necítila moc dobře. A nedokážu říct, které z uvedeného na to mělo největší vliv. Ale jak se ze špatné životní situace dostávala Hanka, dostávala jsem se z ní i já a na konci knihy na mě doslova zasvítila naděje.

Kromě Hanky, z jejíhož pohledu je knížka psaná, jsou do děje občas zakomponovány i příběhy lidí z jejího okolí - Hančiny babičky, které "láskyplně" říká ježibaba, její matky, otce, nevlastního bratra a dalších. Ale vždy jen tak trochu, jen aby to dokreslilo jejich osobnost, dodalo třešničku na dortu příběhu a abychom viděli, že věci nejsou vždycky takové, jaké je vidíme my. A zároveň aby nepůsobilo rušivě tak, že najednou čteme příběh někoho jiného, kdo nás vlastně ani tak moc nezajímá. 

Podtrženo sečteno. Toto je jedna z knížek, která vám rozhodně v paměti zůstane. Přesto, nebo možná právě proto, že to není žádné letní plážové čtení.

Jen tak mimochodem, taky si vyrábíte seznamy toho, co máte udělat? Hančina prababička díky nim přežila válku. A jeden vyrobila pro Hanku přímo ježibaba, když už ona sama nevěděla, jak dál:

1. Umyj nádobí po snídani.

2. Vyjdi ven a podívej se na slunce.

3. Zajdi si ke kadeřnici.

Někdy nám i "blbé" seznamy pomůžou zvládnout i to, co si myslíme, že nikdy zvládnout nemůžeme.

Najděte si tu nejvýhodnější cenu.

O princezně, která utíkala

Žila byla, za sedmero horami a devatero řekami, jedna princezna. Byla to taková obyčejná princeznovská princezna. Takže se chovala jako každá druhá. Nosila krásné bohaté šaty, malé roztomilé střevíčky, složité účesy. Poslouchala dvoření dvořanů, měla své služky a společnice. Ani pentli si nemusela sama zavázat, do šatů ji vždycky oblékali. 

Zdroj: www.babynabytek.cz

Až se jednou stalo, co se stává princeznám běžně. Jeden ošklivý starý čaroděj si ji vyhlédl za manželku a odvezl na svůj hrad vysoko v horách. Princezna ho za žádnou cenu nechtěla, tak ji zavřel do komůrky ve věži a nechal ji hlídat drakem. Princezna nejprve trpělivě čekala, až přijede statečný princ a vysvobodí ji. Věděla ze školy princezen, že vždycky to tak je a ona musí hezky čekat. Nicméně trpělivost nebyla zrovna princezninou silnou stránkou a tak se po pár týdnech začala nudit a vymýšlela, jak se odtud dostat. Jednou v noci počkala, až drak usne a opatrně vykoukla ze dveří komůrky. Jenže zapomněla na své střevíčky. Jejich klapot na kamenné podlaze ihned draka probudil a ten začal chrlit oheň. Princezniny šifonové šaty se okamžitě vzňaly a jen tak tak, že na sebe duchapřítomně vylila džber vody, aby nechytla celá. Drak byl od čaroděje vyplísněn, že spí a nehlídá, a princezna opět zavřena do komůrky, aby ji ta zpupnost přešla. Ale draci jsou bytosti liné a tak za pár týdnů bdělosti drak zase usnul. Princezna viděla svoji šanci a vyzula si střevíčky a pomalu po špičkách procupitala okolo něj. Sešla po schodech z věže a dole na chodbě, jak naschvál, narazila rovnou do čaroděje. Duchapřítomně ho majzla střevíčkem po hlavě, aby ho omráčila. A začala utíkat. Zapomněla však na své dlouhé šaty s pěti spodničkami, takže zrovna o ně po pár krocích zakopla a spadla. Střevíček čaroděje samozřejmě neomráčil, čarodějové mají tvrdou lebku. Z překvapení se ihned probral a princeznu chňapl za ruku a odvedl zpátky nahoru do komůrky. Už měl těch jejích vylomenin dost a tak před zabouchnutím dveří prohlásil, že svatba bude do tří dnů, ať se princezna laskavě připraví. Tak princezna potichu v komůrce čekala na ortel.

Uběhly tři dny a čaroděj se objevil ve dveřích. Princezna si uhladila propálené ušmudlané šaty a sešla s ním dolů. A jakmile vyšli do chodby, zničehonic tam stál princ. Probodl překvapeného čaroděje, a poté co mu princezna oznámila, že nahoře je ještě drak, rychle utíkal za ním. Ale drak na něj nečekal, prolomil zeď a odletěl. Byl rád, že čaroděj je mrtvý a nemusí mu dál sloužit.

Zdroj: www.i-creative.cz

Princezna byla šťastná, že ji chrabrý princ zachránil, a okamžitě se do něj zamilovala. Princ vzal princeznu za ruku a opatrně ji odvedl ven z hradu, posadil na koně a odvezl domů. Princezna na něm mohla oči nechat, ach, jak on byl galantní, a odvážný, pravý princ.

Princ odevzdal princeznu jejímu otci a šel s ním za zavřené dveře jednat o odměně. Tradičně očekával princezninu ruku a k tomu půl království, aby mohl vládnout celé zemi. Král ale ještě nechtěl předat žezlo. Potřeboval si nejprve prince aspoň trochu vyzkoušet, aby si byl jistý, že vládu nad zemí předal do správných rukou. Proto chtěl svatbu aspoň trochu oddálit. Poukazoval na jejich zvyky, kdy je třeba na svatbu počkat minimálně tři měsíce. A taky ta příprava na královskou svatbu, hostinu, to není jen tak, k tomu je potřeba čas. Princ nebyl tímto stavem věcí moc nadšen, ale co měl dělat. Řekl si, že se tedy pokusí princeznu přesvědčit sám, aby si ho vzala co nejdříve. Chodil za princeznou, pořád jí dával najevo, jak moc ji má rád a povídal jí, jak je s ní šťastný, a jak bude nejšťastnější, když budou co nejdříve svoji. Jen její otec, král, jim brání. Pricezna utíkala za tatínkem králem a jala se ho přemlouvat, aby povolil svatbu co nejdříve. Ale král nechtěl. Už si všiml, jak princ arogantně zachází se služebnictvem, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Jak se špatně chová ke zvířatům. Čím dál méně se mu princ jako budoucí král a manžel jeho dcery líbil. Princezna šla oznámit princi, že otec dřívější svatbu nepovolí. Ale princ jí nevěřil. Tvrdil, že ho princezna nemá dost ráda, přece ji vysvobodil a tím jí dokázal svou lásku. Rozčílil se a začal princezně nadávat. Poté ji zamkl do její komůrky, že prý odtud nevyjde, dokud nebude svatba. Princezna mezitím plakala v komůrce. Tohle, že je její odvážný a galantní princ? Tento hulvát? A toho si má vzít? Bude muset, protože ji vysvobodil. To už rovnou mohla zůstat u čaroděje. Ten byl sice ošklivý, ale nikdy se k ní nechoval vyloženě zle. Princezna plakala a zoufala nad osudem, který ji čeká. A najednou jí to došlo. Musí odtud utéct. Již poučena si nechala od své služky přinést obyčejné šaty a boty. Svoje šaty a spodničky roztrhala na pruhy, které svázala k sobě. Večer, když už všichni spali, otevřela okno a spustila se dolů. Rychle utíkala, co mohla. Aby se dostala co nejdál.

Brzy přišla do tmavého lesa, jen měsíček jí svítil na cestu. Ale i tak byl les temný. Princezna nikdy sama v noci v lese nebyla. Vlastně nikdy nebyla ani sama venku. Byla jí zima a byla tma. Bála se a chtělo se jí plakat. Ale věděla, že musí jít co nejdále, aby ji princ nenašel a neodvedl zpátky. Tak šla, kam ji nohy nesly, až si unavená sedla na chvilku na zem a usnula. Probudily ji první sluneční paprsky a princezna s nadšením zjistila, že kousek od ní je hraniční kámen, který označuje vedlejší království.

Přeběhla přes hranice a po pár hodinách cesty potkala první velkou usedlost. Zaklepala a zeptala se, zda nehledají pomocnici. Muž, který jí otevřel dveře, je zase zavřel a ona slyšela vzdalující se kroky. To už bylo na princeznu moc. Byla unavená, měla hlad a vůbec nevěděla, co má dělat. Potichu zírala na dveře a po tvářích se jí koulely veliké slzy. Náhle se vrata otevřela, a ven vyšla mladá žena. Pozdravila princeznu a zeptala se jí, co potřebuje. Princezna jí rychle opakovala, že hledá práci. Prý bude dělat cokoliv. Žena se jí zeptala, zda umí místní řeč. To princeznu překvapilo, jakou místní řeč, copak se tady nemluví stejně jako doma? Vždyť s tebou mluvím a rozumíš mi. Žena jí odpověděla, že ano, ale ona je ze sousedního království a tady je jen na výpomoc. Princezna přiznala, že neumí jinou řeč než tu svoji. To nevadí, řekla dívka, budeš mi tedy pomáhat s úklidem a vařením. A já tě budu cizí jazyk učit. Umíš vařit a uklízet? Princezna sklonila hlavu a tiše zavrtěla, že neumí. Už zase měla slzy na krajíčku. Tak nebul a pojď, zase tak těžké to není, já tě to naučím. Princezna byla sice snaživá, ale nikdy nic nedělala. Vůbec nevěděla, co obnáší vaření a uklízení.

Zdroj: www.fanpop.com

Ze začátku s ní bylo víc práce než užitku, rozbila několik talířů, párkrát přesolila jídlo, spálila maso... Naštěstí žena ji vzala pod ochranná křídla a všechny nedostatky trpělivě opravila.

Princezna zůstala ve službě tři roky, naučila se cizí řeč, naučila se vařit a uklízet, dokonce i starat se o koně a pracovat na poli. Zůstala do té doby, než se dozvěděla, že princ už její hledání vzdal, nechal si vyplatit odměnu a odjel zachraňovat jiné princezny.

Poté poděkovala hospodáři a ženě za velikou pomoc a odešla zpátky na zámek. To bylo hezké shledání s tatínkem králem a ostatními. A jak se princezna změnila. Už to nebyla malá bezmocná princeznička. Dospěla ve statečnou a silnou ženu. Uvědomila si, že nejprve si musí pomoci sama a pokud opravdu neví jak, může o pomoc požádat. Ale to hlavní, poprat se se svými problémy, musí vždycky sama. Král měl z princezny opravdu radost. Viděl, jak je schopná, co všechno umí, že se toho ve světě hodně naučila. A proto neváhal a předal jí korunu a žezlo. A země měla po dlouhé době královnu. Tak se z princezny stala královna, která už nemusela čekat, že ji někdo vysvobodí a za odměnu ji dostane za ženu. Teď už si představovala za muže někoho jiného. A co myslíte, dostala ho? Jasně, že ano, v pohádkách vždycky, a mnohdy i v životě, se ti praví najdou.