Barbora Baronová - Slečny

Tak o tuhle knihu bych nejspíš v knihkupectví vůbec nezavadila. Asi by mě zaujala její barbínkovsky růžová barva, ale při přečtení titulu bych ji ani neotevřela s myšlenkou, že je to určitě nějaká vesnická sladká červená knihovna z dřívější doby. A to by byla opravdu velká škoda. Nakonec mě na ni upozornila spolubydlící, které byla doporučena. 

Jen pro zpestření, prý se jedná o jednu z prvních knih, která byla vydána díky crowfundingu. A o jejím vzhledu se dá říct, že je to Paní Kniha (nebo spíš Slečna Kniha? :-)). V době co nejlevněji vydávaných knih si autorka s knihou opravdu pohrála - byla ražena speciálním štočkem, hřbet jejích stránek je ručně barven na růžovo a vytištěna na kvalitním papíře, aby lépe vynikly fotografie v ní.

Kniha se označuje jako stylizovaný literární dokument. Což zní trochu vědecky. Nevím, nakolik měla autorka knihy vědecké ambice, nicméně označení dokument rozhodně neubírá knize na čtivosti. Já jejích 374 stran zhltla za jednu sobotu.

Barbora Baronová už v úvodní pasáži píše, že ona zatím nesplnila svoji společenskou povinnost ženy - mít děti. Což napovídá, o čem kniha je. Je výpovědí osmi nikdy neprovdaných žen, které nemají děti. V současnosti je pro svatbu a děti u ženy trochu neviditelná, ale přesto uplatňovaná hranice 30 let. Většina z hrdinek a zároveň vypravěček knihy jsou často o mnoho let starší - ta nejstarší Eliška se narodila roku 1924, nejmladší Renata je ročník 1974. Celkem se jedná o příběhy osmi žen. Vyprávění jsou psána z pohledu jednotlivých žen, každé je trochu odlišné se snahou vystihnout charakteristiku ženu, její způsob mluvy a výrazy, které používá. Do jednotlivých příběhů jsou zakomponovány i přímé citace zpovídaných žen. Na pozadí jednotlivých příběhů žen se odehrává historie. I když prim hrají osobní zkušenosti žen, jejich rodiny, jejich vztahy, způsob jejich života...téměř všechny jsou více či méně ovlivněny historií. Jedna z žen emigrovala, jiná kvůli válce přišla o muže, další byla tajná jeptiška v době komunismu. A všechny příběhy jsou doplněny krásnými uměleckými fotografiemi Dity Pepe - ať už portréty přímo žen nebo jejich bytů či věcí.

Otázka, která se přiznaně vine celou knihou jako růžová stužka, zní - jak se stalo, že se ženy neprovdaly a nemají děti. Otázka napovídá odpověď - ono se to totiž tak nějak stalo. Kromě jediné hrdinky - tajné jeptišky, která chtěla pomáhat všem dětem (lidem) - se ani jedna z žen nerozhodla, že se nevdá a nechce mít děti. Ani jedna neupřednostnila kariéru před rodinným životem. A i přesto (že se nevdaly a nemají děti) nebo možná právě proto jsou jejich životy naplněné a rozhodně stojí za to se do nich ponořit.

Podzimní óda na radost

Mým oblíbeným ročním obdobím bylo vždycky jaro. Všechno kvete, voní, sluníčko svítí. Jaro prostě nejde nemilovat. Podzim byl úplně na opačné škále - pošmourný, upršený, mlhavý, šedivý podzim. Na milost jsem ho dokázala vzít jen kvůli barevnému listí a kaštanům. Taky kvůli babímu létu, ale ono babí léto není vlastně tak úplně podzim.

A pak...ani přesně nevím, kdy to začalo...mi najednou podzim začal lézt pod kůži. Možná se to stalo, když jsme se při procházce se psem společně brodili barevným listím. Nebo když jsem v parku obdivovala kvetoucí růže mezi spadaným listím. Nebo když jsem si při jedné procházce nasbírala tolik listí a plodů, že jsem z nich hravě udělala podzimní "adventní" věnec se žirafami z kaštanů. Kaštany jsou pro mě kapitolou samy pro sebe. Jako správná jiskřička jsem je na základní škole poctivě sbírala pro zvířátka do lesa. Sbírám je doteď, ale už ne v tak velkém množství. Jen pár do kapsy. Nevím, jestli jsou v Brně tak poctiví žáčci nebo stejní nadšenci, ale hledat brněnský kaštan je jako jehlu v kupce sena. Tak ten mám letos jen jeden, který jsem stačila zvednout dříve, než se vyloupl ze svého pichlavého obalu. Zato si na poličce povídá s dvěma Pražáky a několika svatováclavskými Břeclaváky.

Láska k tomuto ročnímu období se ve mně ještě prohloubila po minulopodzimním miniputování v Německu. Jen tak trochu jinak. Pokud jste o něm ještě nečetli, najdete mé tři slasti a strasti zde. Pořád ještě spávám u otevřeného okna a tak každé ráno, sotva vystrčím nos zpod peřiny, vděčně děkuju za to štěstí, že můžu být ve svojí teplé měkké posteli, kávu mám jediným zmáčknutím čudlíku a v teple si můžu sníst svoji snídani. Na podzim a jeho počasí se vůbec krásně vymlouvá - když jediné, co se vám chce, je uvařit si čaj, zachumlat se do deky a jen číst, koukat na televizi nebo na oheň v krbu. Komu by se taky v tomto počasí chtělo dělat něco jiného. Znáte snad lepší dobu kdy přečíst ty hory knížek a zkouknout tuny dvd a všechny moje příspěvky? Nebo ta další možnost - vyžehlit hory prádla a konečně vytřít poličky v kuchyni? Je to ideální doba na vyzkoušení různých druhů teplých ochucených drinků jako doplněk ke štrůdlu - od horkých čokolád přes svařák až k yogi čajům. (Poznámka z praxe blogerky, díky revizi a kontrolám si jdu dělat už druhou horkou čokoládu, vždycky na ni dostanu chuť.) Podzimní depka už má svou omluvu přímo v názvu. Sluníčko už vyčítavě nepoukazuje na všechny šmouhance na oknech - koneckonců při koukání na mlhu nebo tmu není nutností mít dokonale čisté okna. Když se vám nechtějí foukat vlasy, klidně jejich zplihlost sveďte na podzimní vzdušnou vlhkost. A sportování venku na podzim už vůbec nemá smysl, taky byste si mohli uhnat nějaké to nachlazení (v Norsku by vám tahle výmluva rozhodně neprošla:-(). Pro osoby, které sportují jen kvůli hubnutí, nastává na podzim krásný vytoužený mezičas mezi letním maskováním kil navíc a zimními novoročními hubnoucími předsevzetími. V podzimních kabátech skryjete mnohé. Než zase po Vánocích zjistíte, že to skrývání je čím dál náročnější.

I když počasí na podzim je vlastně ideální. Už neutíkáte před slunkem jako v létě a zároveň vám nemrzne nos jako v zimě. Taky většinou můžete celý den nosit stejné oblečení. Ne jak na jaře, kdy ráno vyrazíte v zimní bundě a čepici a odpoledne jste jen ve svetru. Kvůli čemuž s sebou musíte pořád tahat náhradní tašku, kam narvete to oblečení, na něž už je moc teplo. Pokud teda nemáte všechny ty zbytečné vrstvy ovázané kolem pasu. Jen tento rok to zimněbundové a čepicové oblečení začalo nějak dříve než obvykle.

Na podzim je přímo povinností plně si vychutnat všechny ty gastronomické zážitky - svatomartinskou husu, svatomartinské víno, burčák, posvícenskou kachnu, zvěřinu, hodové koláčky. Tady se vegetariáni asi moc nepomnějí...ledaže...ledaže si oblíbí oranžové dýně, o které na podzim doslova zakopáváte. Na jihu Moravy bylo vždy nejvíce pozornosti z dýní věnováno jádrům (pražené semínka). Po hodech byly chodníky mnohdy posypány vyloupanými slupkami. Zbytek dýně byl bez milosti vyhozen. Na obranu musím dodat, že se patrně nejednalo o ten nejchutnější druh. Já to s dýni nejprve zkoušela s přidáním do těsta na chleba, tam jí to fakt sekne. Dalším stupněm byla polévka, ale při té mi bylo špatně, tedy ne z ní, prostě se jen špatnost a dýňová polévka potkaly v nevhodný čas. Dala jsem jí třetí šanci v podobě zapékané dýně a už jsem nebyla schopna návratu do doby před ní.  Podzim je taky dobou těšení se na Vánoce, což nám obchodníci připomínají svou výstavkou dříve a dříve. A tak v současné době klidně můžete protočit tři adventní kalendáře. Sice každý měsíc jen do 24., ale zato ten poslední den jsou dvě čokoládky.

Takže kdo jde se mnou pouštět draka?

A pokud jsem vás já nepřesvědčila, jak je podzim úžasný, dejte šanci tomuhle fešákovi.