Jak vyzrát na syndrom

Před několika dny jsem popsala syndrom navrátivšího se poutníka. Aneb, co vás může potkat, když se navrátíte z poutování. A jak proti syndromu bojovat? Odpověď je zřejmá: vydat se na pouť. Jenže většina z nás možná nechce strávit celý život putováním. Možná lepší bude, pokud se pokusíme v běžném životě cítit stejně jako na pouti.   

1. Óda na vděčnost

Jen na tuhle jednu jedinou věc bych mohla napsat celý příspěvek. Můj názor je, že člověk nemůže být dostatečně vděčný. Když jsem putovala, opravdu jsem se ráno budila s těšením na nový den, jako malé dítě. Na pouti jasně vidíte zázraky. A věřím, že to jde i mimo pouť. Už od rána - jsem vděčná za to, že se probudím a mé tělo funguje. Probudím se pod střechou a v posteli, v teple. Jdu se umýt a teče mi pitná voda z kohoutku, mám dost peněz, abych si mohla dát snídani. Když si chci dát pečivo, nemusím tvrdě pracovat na poli, sbírat obilí, umlet ho na mouku a upéct ho. Když chci máslo, nemusím se starat o krávu, kterou podojím a poté stloukat máslo. Oproti minulosti nebo jiným zemím máme naprosto pohodlný život. Každý den není bojem o přežití. V naší zemi většině nehrozí hladomor nebo nedostatek pitné vody. Není to samozřejmost, i když je za to považujeme.
Ok, ok, tohle už jste četli milionkrát. Tak pojďme na méně zřejmé a více zřetelné zázraky. To, že v pekárně mají vaše oblíbené pečivo, které nemají každý den; že si můžete dát své oblíbené jídlo; že na vás počká řidič autobusu, který dobíháte; že přestane pršet zrovna, když potřebujete jít ven; když se na vás usměje naprosto cizí člověk; když pro vás někdo udělá něco hezkého, jen tak, z žádného důvodu. Tohle už jsou trochu větší věci. Ale vsaďte se, že každý den najdete alespoň jeden zázrak, za který být vděčný. Jde jen o to si to UVĚDOMIT.
Aneb, jak jsem kdysi slyšela, až se vám bude chtít plakat dojetím a vděčností za všechno, čeho se vám v životě dostává, tak tam někde začíná ta pravá láska.

2. Vnímejte život všemi smysly

Sluneční paprsky neprosvítají jen v lese

Znáte ten pocit, když jste někde na túře a dojde vám voda? Poté, co už se vám jazyk lepí na patro a vy se konečně napijete, chutná obyčejná voda jako ta nejlahodnější věc na světě. Když jsem si v Norsku dala po týdnu čokoládový croissant, cítila jsem v něm miliony chutí. Většina z nás má pět smyslů a je škoda je všechny nepoužívat. Jen vůni ranní kávy nebo čaje, jeho teplotu a chuť. Obrázky, které kávová pěna vytváří. Ten pocit, když nám vítr čechrá vlasy, cítit paprsky slunce na tváři, kapky deště nebo sprchy na svém těle. Zastavit se a přivonět ke květině. Každé roční období voní naprosto jinak. Vybavujete si vůni jara nebo zimy? Poslouchat zpěv ptáků nebo šumění stromů nebo vody, hudbu pouličních umělců. Pokud kolem sebe nevidíte krásu, zvedněte hlavu. Obloha je vždycky dokonalá. Můj naprostý top jsou prosvítající paprsky slunce v lese. Jde jen o to se ZASTAVIT.

3. Dělejte věci, které milujete

Každý máme věci, které milujeme. Pokud máte pocit, že je nemáte, hledejte. Nemusí to být ten super euforický pocit ve smyslu "bože, já tohle prostě miluju". Můžou to být naprosto jednoduché věci, které vám vyvolají úsměv na tváři nebo úsměv v srdci nebo vás jen uklidňují. Já miluju tanec, miluju plavání, miluju běhání v lese, psaní, čtení... A stejně, i když dané věci miluju, tak se mi někdy strašně nechce je dělat. Nechce se mi vypravit a jet přes celé město na tancování, nechce se mi vlézt do studené vody a plavat, nechce se mi jít běhat. Navzdory tomu, že z tanečků budu odcházet s úsměvem na tváři a vyčištěnou hlavou, po plavání budu krásně zklidněná a po běhání v takové malé euforii. Na pouti se mi taky nechtělo vstát a vydat se na cestu. Zejména, když pršelo nebo když mě něco bolelo. Nechtělo se mi šplhat se do kopce. Ale je rozdíl v tom, že se mi nechce a v tom, že nechci. V konečném důsledku jde o bilanci, co vám to přináší a co vám to bere. A když vám to více přináší než bere, stojí za to, to dělat.

 

4. Poslouchejte se

Na pouti je to jednoduché, jste unavení, odpočinete si, máte hlad, najíte se. Když se cítím opravdu špatně, starám se o sebe jako o malé miminko. A proč se o sebe takhle nestarat, i když je mi dobře? Nepřinášejte svému tělu více stresu, než je potřeba. I bez vašeho přispění ho zažívá víc než dost. Buďte na sebe hodní, hýčkejte se. Když jste unavení, odpočiňte si. Když máte hlad, najezte se. Když je vám špatně, lehněte si. Hledejte, co chcete a dělejte to. Nemusíte hned hledat své životní poslání. Stačí málo. Napojte se na sebe a poslouchejte se. Chcete si obléct sukni nebo kalhoty. Chcete si dát steak nebo salát, kávu nebo čaj.

5. Rozšiřujte svou ohrádku

Východ slunce z Teide - nejvyšší hoře Španělska

Ohrádka je pro mě komfortní zóna. Ohrádka je to, co dobře známe, v čem se cítíme pohodlně. Jenže když děláme jen pohodlné věci, je to vlastně trochu nuda. Taky nás to okrádá o svobodu. Na pouti žijete úplně jinak než běžně. Už jen to, že ujdete tolik kilometrů, které jste v životě vcelku neušli. Občas spíte venku. Bavíte se s cizími lidmi. Dokonce je někdy potřeba je o něco požádat, o ukázání cesty, o vodu. Jste venku v každém počasí. Jedno z mých oblíbených kréd je - čím víc se toho bojíš, tím spíš do toho jdi. Trochu drsné, nechce se nám jít do věcí, kterých se fakt bojíme. Ale když začneme polehoučku dělat věci, kterých se bojíme jen trošku...najednou se přistihneme, že děláme věci, které jsme si ani nedokázali představit. Je to osvobozující. Je to jako pyramida. Na dně jsou věci, které se bojíme udělat jen trochu a nahoře ty, kterých se FAKT bojíme. A když odstraníme spodní kostečky, teda uděláme věci, kterých se bojíme jen trochu, pyramida se posune. Na místě těch, kterých se bojíme jen trošku bude teď druhé patro - věci, kterých jsem se předtím báli více. A tak to postupně jde. Když jsem se poprvé vydala na pouť, bylo to drsné. Před odletem jsem brečela na letišti - co tam budu dělat, sama v cizí zemi, jejíž jazyk neumím, co když se mi něco stane, nebudu tam mít nikoho blízkého... Ještě, že už jsem měla odbavený baťoh, jinak bych snad utekla. Za půl roku jsem letěla sama na dovolenou na Tenerife. Jet sama na dovolenou? Věc, kterou jsem si nikdy předtím ani nedokázala představit. Psaní blogu jsem si taky nikdy nedovedla představit. Nevím, jestli někdy dojdete na konec a nebudete se bát vůbec ničeho. Moje pyramida se pořád doplňuje. Dokonce znovu potkávám věci, které jsem už párkrát udělala, ale zase se jich bojím. Při zveřejnění každého nového příspěvku mám trému, jestli se bude líbit. A myslím, že je to tak dobře, přece jen je užitečné, mít před věcmi respekt.

6. Vraťte se do minulosti

Všude si přečtete, že život je tady a teď. Tak proč se vracet do minulosti? Nemyslím žít v minulosti. Myslím něco jiného...když se budete cítit špatně, vzpomeňte si na pocit, kdy jste se cítili šťastní, když jste se cítili svobodní, vděční, měli radost. Jakýkoliv dobrý pocit. Úplně se do té chvíle ponořte a buďte tam, zkuste cítit aspoň odlesk toho minulého pocitu. Jako kdybyste chtěli použít kouzlo expecto patronum. Spousta z nás si vozí něco z dovolené. Třeba obyčejný kamínek, na který když se podívají, vezmou jej do ruky, jsou zpět na dovolené. Ale krásné věci samozřejmě nezažíváme jen na dovolené, zažíváme je v běžném životě, když se nám něco povede, když nás obejmou děti, když jsme s přáteli...miliardy drobných radostí.  A než se rozlítostníte, že předtím to bylo tak krásné a teď už není, vězte, že tyto pocity budete zase zažívat. Stejně jako je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno. Je jasné, že dobré a špatné pocity se střídají. I když se vám zdá, že je všechno špatně, je velmi velmi velmi nepravděpodobné, že už pořád bude všechno špatně. Dokud existuje život, existuje naděje.

7. Udržujte svou záchrannou síť 

Při putování je zajímavé, že člověku, kterého znáte dvě hodiny s klidem odvyprávíte svou životní historii včetně osobních věcí, které rozhodně na potkání nesdělujete. Nevím, čím to je. Možná tím, že daného člověka už pravděpodobně neuvidím. Možná tím, že jste tolik na stejné lodi. Možná je to samotným putováním a pocity, které ve vás probouzí. Ale na tu chvíli se z vás stanou téměř nejlepší přátelé. Záchrannou sítí v životě myslím sociální záchrannou síť přátel a rodiny a lidí okolo. Pro mě osobně je tato síť nezbytná. I když nakonec se stejně musím vším prokousat sama, potřebuju okolo sebe ostatní, kterým můžu znovu a znovu opakovat, co špatného se mi děje, komu se můžu vyplakat na rameni a nebo se můžu radovat z toho, co dobrého se mi děje. A na druhou stranu nezapomeňte nabídnout k vyplakání i to své rameno.

Fotka z mého krizového dne. Není nádherná?

8. Porušte všechna pravidla

I na pouti máte krizové dny. Na cestě do Santiaga to byl můj osmý den. Přesně si to pamatuju...slunce moc svítilo, batoh byl moc těžký, nohy mě moc bolely, v albergue netekla teplá voda... Prostě všechno špatně. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že jsem v úžasném Španělsku, že mám být vděčná, za to, že jsem živá a zdravá, že si mám vychutnávat kávu a užívat sluneční paprsky na tváři nebo se jen vrátit do předchozího dne, kdy jsem se cítila nádherně. A v životě je to stejně. Prostě jsem teď naštvaná, smutná, vzteklá. Chci být naštvaná, smutná a vzteklá. Ať se jdou všichni vycpat se zapadajícím sluncem a vůní růže. Tak to nechte být. Nechte přes sebe dobrovolně přelít tu vlnu, která vás očistí a slzy, které vyplaví smutek. Buďte jako Fénix - pamatujte si, že slzy léčí a z popela se vždycky znovu zrodíte, krásnější než předtím. Stejně, pokud se z toho popela nedokážete zrodit, jsou výše uvedené rady naprosto k ničemu.