Lofoty - země, kde slunce nevychází

Tentokrát jsem na konec přihodila i trochu praktických informací o Lofotech. Snad budou někomu k užitku.

Vybrat si Lofoty jako místo na dovolenou po pětitýdenním putování pěšky svědčí o mé hluboké neznalosti tohoto souostroví. V podstatě jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je nádherné. Což je bezesporu pravda.

Na Lofotech máte víceméně pár možností, jak trávit čas - když pominu plavbu lodí, kajakem nebo lezení po strmých skalních skalách - můžete buď obdivovat Lofoty zdola při projíždění autem nebo na kole, případně dát na záda batoh a vyjít na jeden z všudypřítomných kopců. Z mých chabých zkušeností vyplývá, že pokud chcete jít na výlet delší než 2 km, šplhání do strmých kopců se nevyhnete.

Naši lofotskou dovolenou jsme zahájili čtyřhodinovou plavbou trajektem z Bodø. Do Moskenes jsme dorazili o půl deváté ráno, obloha zamračená a vrcholky hor zahaleny do mraků. Hned po výstupu z lodi jsme potkali Američana, který bezradně postával a ptal se nás, co se tam jako chystáme dělat. Co tak můžete dělat o půl deváté ráno na jednom z nejkrásnějších míst světa? My měli v plánu vylézt na pár kopců, ale tato varianta nebyla úplně pro něj. Tak jsme ho aspoň dovedli k supermarketu. Opravdu by mě zajímalo, kde chudák skončil.

První, na webových stránkách velmi doporučovaná trasa vedla na chatu Munkebu, kde jsme plánovali přespat. Cesta něco přes dvě hodiny, přes jednu horu okolo 400 m, přes druhou okolo 500 m a tam už čeká chatička. Hezky jsme si to naplánovali, koupili si rybu a brambory na stylovou večeři, vajíčka a slaninu na snídani a zásoby jídla na dva dny. Takto obtěžkáni jsme započali výstup. My měli na Lofotech zrovna deštivé období a k pořádně strmým kopcům jsme dostali zdarma bonusy v podobě mokřad, bláta a mokrých kamenů. K tomu si přimyslete dvanáctikilový batoh na zádech, který vás při každém zakolísání stahuje dozadu. A do toho....pozor bude překvápko...začne zase pršet. Některé úseky jsem regulérně lezla po čtyřech a nahoře byly části tak prudké, že byly zajištěny řetězy. No, úplně dovolenková vycházka to nebyla. Ale byla nádherná. Při postupném stoupání se před námi odhalovaly další a další strmé zelené vrcholy a kaskády temně modrých jezer spojené vodopády. Člověk by ani nevěřil, že taková krása může existovat. Aneb, jak řekl Petr, tohle by žádný člověk nedokázal vyprojektovat. Ale hlavně nás čekal lákavý cíl - chatka, uvařená káva, výborná večeře a snídaně a spaní v teple a suchu v posteli. Po třech hodinách brutálního výstupu, zmoklí a zpocení, jsme pohlédli dolů před nás a konečně uviděli naši vysněnou rozkošnou chatku. U jezera, stíněnou ze všech stran strmými vrcholy hrající všemi odstíny zelené. Huráááááá, dokázali jsme to. Doklouzali jsme k ní a chata byla krásná i zevnitř. Dřevěný stůl, lavice s matracemi, malá kuchyňka, kamínka se dřevem... Měla jen takový jeden malinký nepatrný háček. Klíč, který jsme měli, k ní nepasoval. Neeeeeeee!!!!

V Norsku existuje turistická asociace DNT, která vystavěla a spravuje spoustu chatek rozptýlených po celém Norsku. Některé z nich jsou s obsluhou a jídlem, některé prázdné a zamčené, některé dokonce prázdné a odemčené. Když jste členem, můžete si na depozit půjčit univerzální klíč od všech zamčených chatek bez obsluhy. Tedy zjevně univerzální od téměř všech chatek. Zrovna k této, ač byla na webu DNT, klíč nepasoval.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Ne, nerozbili jsme okénko a nevloupali se dovnitř. Jen jsme další půlhodinu hledali, jestli není u chaty ukrytý náhradní klíč. Nakonec se nás tam sešlo pět zoufalců se stejně špatným klíčem. Náhradní klíč jsme nenašli. Tak jsme si aspoň uvařili kávu, uklidnili nervy čokoládou a, než úplně zmrznem, se vydali na cestu zpátky. Moje kolena protestovala už při cestě tam a při zpáteční cestě se ohrazovala dost bolestivě. Jako třešinku na dortu jsem ještě uklouzla na blátě, spadla a narazila si kostrč tak, že jsem si dalších pět dní nemohla pořádně sednout. Jako útěchu jsme si aspoň dali ty vajíčka se slaninou na večeři. Zbytek jsme snědli ráno na snídani schovaní pod pláštěnkou. Tak nějak ve smyslu řekni Bohu své plány, ať se může zasmát.

Druhý den jsme se posunuli více na sever. Na Lofoty jsme měli vyhrazeny jen 3 dny a zpáteční trajekt jsme plánovali z jiného města. Už od rána opět pršelo a řidiči se zrovna nepředháněli v tom, aby vzali do auta dva zmoklé stopaře. Nakonec se nad námi slitovala skupina Italů, kteří zrovna přišli z výletu, a popovezli nás asi 15 km. Na další část cesty jsme si vzali autobus a cena více než180 NOK pro oba za cca 25 km nám vyrazila dech. Není divu, že je na Lofotech tolik stopařů. V Rambergu jsme si udělali romantickou procházku po nádherné pískové pláži jako v Karibiku. Když je hodně dobré léto, teplota moře prý dosahuje 10, někdy i 12 stupňů. My se ovšem procházeli ve stejné teplotě vzduchu, v dešti a větru, který byl tak silný, že kdybysme vyskočili, tak snad i popoletíme  - jen pro info, v předpovědi počasí bylo napsáno "jemný vánek". Pro plážové povaleče Lofoty asi moc nebudou. V přístřešku u místní školy jsme si konečně udělali rybu s bramborami a šli stopovat dále. Tentokrát už nám štěstí přálo a celkem rychle jsme se dostali do Svolværu, asi největšího místního města. A v jedenáct už jsme si rozdělávali spacáky u místní školy. Já trochu rozladěně, protože už jsem celkem dlouho neužívala výdobytky civilizace sprchu a pračku, navíc jsem si nebyla jista, jak moc je dovoleno nebo nedovoleno na takovém místě spát, takže jsem si připadala jako totální bezdomovec a jen čekala, kdy nám kdo přijde nadat a vyhodit nás.

Ráno nás vzbudil ruch učitelů, kteří okolo procházeli chystat školu na začátek školního roku. Ospale jsme se hrabali ze spacáků a najednou vidíme, jak k nám míří dvě učitelky. Přišli až k nám, zeptali se, jestli jsme spali dobře a každému nám vrazili do ruky kelímek s kávou. Když jsme vděčně poděkovali, jedna z nich nás pohladila po tváři se slovy: "když vy jste byli  tak roztomilí....". Úplně mě to dojalo. Probuzení jak od maminky. I kdyby bylo do té doby na Lofotech všechno špatně, tak tato jediná chvíle měla takovou sílu, že by ručičky vah posunula na úplně opačnou stranu.

Zašli jsme do turistického centra zjistit odjezdy trajektů a ujistit se, že chata Nøksætra, na kterou se chystáme jít, je opravdu zamčená s DNT klíčem. Byli jsme ujištěni, že ano. Takže jsme opět podnikli cestu do obchodu, nákup na večeři a uskutečnili druhý pokus o výstup na chatu. Cesta byla velmi podobná, jen vedla jen přes jeden cca 300 m vysoký vrchol, a pršelo o dost více. A ještě přes jezero po visutém mostě, nejspíš první v životě, který jsem přešla. Po cca 2 hodinách cesty a  zdolání kopce jsme totálně mokří ale šťastní dorazili do vytopené chaty s několika Francouzi. Postel, tedy spíše matrace na zemi, na nás ale zbyly. Nøksætra je chata otevřená asi 3 roky a opravdu krásná. Tak jsme si konečně mohli užít její útulnost a úchvatný výhled z okna, a kapky deště nechytat, ale jen poslouchat, jak krásně bubnují na střechu.

Další den ráno nás čekalo vstávání ve čtyři a sestup zpět do Svolværu na trajekt do Skutviku. Po několika dnech deště to byl první slunečný den a tak se před námi otevřely další rozměry Lofot - nejen výhled na nejbližší dvě hory, ale na jejich celou řadu se sněhovými čepicemi lemující moře, slunce a modrou oblohu.

P.S.: Oba dva výstupy, které popisuji, byly v průvodci popsány jako jednoduché. Asi jsem hrozný chcípák...

Praktické info k nízkonákladovému cestování na a přes Lofoty:

Webová stránka s turistickými informacemi o Lofotech http://www.lofoten.info/en

Z Trondheimu jsme do Bodø ve dvou dostopovali za cca 29 hodin, při troše štěstí se to dá zvládnout za den.  Sólo stopaři se tam nejspíše dostanou ještě rychleji. Hlavní spojnice na sever je silnice E6, na Bodø se z ní musí odbočit. Čím více na sever, tím auta viditelněji ubývají, chce to tedy trochu štěstí.

Do Bodø je ale možné se dostat i vlakem, je to konečná stanice norské železnice. Z Osla trvá cesta asi 10 hodin a koukat z okna je jako prohlížet si katalog cestovní kanceláře. Vyplatí se koupit lístky dopředu, cena může klesnout i na 350 NOK. Informace o vlacích najdete na https://www.nsb.no/en/frontpage

Cena trajektu z Bodø do Moskenes stála 187 NOK na osobu. Pluje cca 3,5 hodiny. Informace o trajektech na Lofoty najdete http://www.torghatten-nord.no/english/

Terminál v Bodø je otevřený non stop.

Ve Svolværu jsou dva terminály. Jeden v centru pro Hortigruteny - což jsou poměrně drahé (i pro Nory) výletní lodě, které plují z Bergenu až na Nordkapp a mají pravidelné zastávky v různých přístavech. Webová stránka je www.hurtigruten.com Trajekty zastavují v terminálu před městem, vlevo od silnice E10.

Trajekt z Svolværu do Skutviku stojí 99 NOK za osobu a cesta trvá asi 2,5 hodiny. Ve Svolværu není u terminálu žádná budova, kde by se dalo čekat.

Pokud se zpět chystáte opět stopovat, je dobré si odchytnout někoho již na trajektu do Skutviku. Ze Skutviku jezdí cca 5 aut za hodinu. Třikrát až pětkrát denně jezdí autobus, který vás většinou doveze až k E6.  Na jízdní řád se poptejte místních.

Stopování je na Lofotech poměrně rychlé a jednoduché (pokud zrovna neprší) a taky hodně oblíbené. Hlavní spojnicí je silnice E10. Naopak cesty autobusem jsou opravdu drahé. Z Leknes do Rambergu, což je asi 25 km jsme platili 184 NOK za oba. 
Pokud jste studenti, rozhodně to přiznejte. Ceny dopravy vychází o dost příznivěji.

Ceny ubytování jsme blíže nezkoumali. Nejlépe vychází stan, který můžete postavit téměř všude a zadarmo. V Norsku můžete kempovat všude mimo zemědělskou půdu a ve vzdálenosti min. 150 m od domu. V Rambergu v kempu u pláže stojí chata pro dva s koupelnou, kuchyňkou a obývákem 975 NOK. V chatě Nøksætra u Svolværu stojí přenocování pro členy DNT 150 NOK, pro nečleny dvojnásobek. Pro přístup ke spací části je třeba DNT klíč. Obývací místnost s kuchyňkou je otevřena pro všechny. Webové stránky norské turistické organizace jsou http://english.turistforeningen.no/